Bůh s tebou

Betelgeuse Orionis

Když se rozhodnete utéct bohu, musíte se mít na pozoru. Je všemohoucí. Vidí každý váš krok, slyší každou myšlenku, cítí každý pohyb. Je jen na vás, jestli se takové cesty odvážíte, ale pakliže ano, všichni věřící vám budou žehnat.

Je to již mnoho let, co jsem ztratila všechny své blízké. Otce i matku, bratry i sestru. Zemřeli ve jménu Všemohoucího. Na oltáři, umučeni tisíci svatými způsoby, na důkaz své víry, pro kterou je po vyjmutí jejich srdcí z těla On laskavě pozval k sobě do nebe. Já přežila kvůli svému mládí. Nejmladší, která se tehdy „směla“ pouze dívat, protože ještě „prý“ neměla čas víru pochopit. Ale nebyla to pravda. Tu noc, kdy měsíc zakryl Psí hvězdu, tu noc jsem pochopila.

Nyní jsem již „hodna víry“, ovšem já ji přijmout nehodlám. Boha jsem pohřbila spolu se svými blízkými a nyní před ním utíkám. Žiju sama, na cestách, vždy o krok před ním, před jeho hněvem a krutostí. A vím, jak ho zničit!

Podle staré legendy, zapsané na svitkách, existuje moc, které ani On neunikne. Tato moc je soustředěna v Kameni hory. Nevím, jak přesně kámen vypadá, neboť to legenda neuvádí. Ale vím, kde ho hledat – v Rozeklaných horách, daleko na severu, v jeskyni, která září tajemným světlem, které vypadá jako měsíční, přestože vychází z nitra hory. Snad sám měsíc tam chodí spát, nevím, jak jinak to vysvětlit. Již měsíce jsem na cestě, hory jsou daleko od rodné nížiny, pospíchám, jak nejrychleji mohu, neboť Kámen hory má svou moc pouze po dobu zákrytu Psí hvězdy a Venuše, pouze v tento okamžik mohu udeřit kamenem o skálu a pronést kletbu, po níž se nebe otřese a shodí boha do hlubin pekelných. A zákryt hvězd nastane již za dva dny!

Běžím dnem i nocí. Nesmím se zastavit. Hory již mám na dohled, ale zároveň cítím, že jeho Strážci již nejsou daleko. Je to šílený souboj s časem. Již totiž vycítil, že mu hrozí nebezpečí. Snažím se mít svou mysl prostou veškerých myšlenek, tak, jak mě to učil starý mudrc, můj učitel, aby nepoznal pravý cíl mé cesty. I tak ale cítím, jak se pravdě přibližuje každý den víc a víc.

Po několikahodinovém běhu klesám k zemi. Jsem již tak unavena, že nedokážu vstát. Nespala jsem již tak dlouho… Alespoň na chvíli tak zavřít oči…

=

Hořící pochodně obestoupily mé tělo, noc se snesla do kraje.
„Kam kráčíš, poutníče?“ táže se mě mocný hlas, chladný a nekompromisní. Nelze neodpovědět.
„Jdu do Rozeklaných hor.“
„Za jakým účelem?“
Ne! To nesmím prozradit!

=

S úlekem se probírám. Jsem sama, kolem jen pustá krajina, stmívá se. Zároveň si se zhoupnutím žaludku uvědomuji krutou pravdu: právě jsem byla podrobena první zkoušce – a neuspěla jsem! Teď mají jistotu, že mě musí hlídat. A vědí, kde mě mají čekat. Bude jen otázkou času, než se dovtípí i účel mé cesty – není přece možné, aby Všemohoucí o Kameni nevěděl. Já ale nesmím selhat! V sázce je příliš mnoho – tisíce životů poslušných věřících, pomsta mé rodiny, pomsta práva utlačovaných.

Opět vstávám a dávám se do běhu. Závod s časem, s mou vlastní smrtí. S každým krokem jsou hory blíž a blíž.

Když rozbřesk nového dne pohlédl do stop mého bláznovství, byla jsem již u úpatí vysoké hory. Zbývá den. Musím najít jeskyni, úkol vpravdě šílený. Stovky hor skupí se v nekonečné hřebeny. Kam až mé oko dohlédne, tam ční k nebi špičáté skály.
Nohy kloužou po kamení, ruce pracně lapají po ostrých výstupcích. Jen výš a výš, směle až k oblakům! Když dosáhnu znaveně vrcholku první hory a hledám v hnědé záplavě pod sebou vhodný průsmyk, který by mě dovedl až k nejvyšší z hor, odkud, jak doufám, budu mít výhled do kraje a zahlédnu snad místo, kde by mohly být jeskyně, ucítím ve tváři silný poryv větru. Příliš silný. Již na mě zjevně čekají. Vlasy se mi spletly před oči a vítr mě uchopil jako mocná paže Neviditelného. Zvedl mě ze země a já letím krajinou. Stoupám a klesám rychleji než pták. Snad tělo mi to roztrhá, avšak ze sevření není úniku. Děs mě svírá pevně jako sám ďábel. Letím přímo k nitru hor, úděsnou rychlostí se řítím na skály. Vykřiknu, snad prosbu Zemi, snad příkaz větru, slova zapomněla jsem v okamžiku, kdy jsem je vyslovila. Možná nalezla jsem správnou formuli pro zlomení větrné kletby, možná sama příroda rozhodla se podpořit mě v mojí cestě a rozvinula nade mnou osvůj ochranný háv. Několik metrů před ostrou skálou, která by bez pochyb tělo mé na padrť roztříštila, vítr se zpomalil a já k zemi, na úzkou římsu, lehce dosedla.

Tělo chvělo se mi stále hrůzou, mysl však již upínala se znovu k mému cíli. Nesmíš se zastavit!

A znovu jsem běžela, vzhůru po římse, místy šplhala jsem do svahu, jen dál a dál! Otevřeným místům, kam by vítr mohl, jsem se důsledně vyhýbala – a ve chvíli, kdy padal soumrak do údolí, stála jsem na plošině nejvyšší z hor.

Marně jsem se rozhlížela několik dlouhých chvil. Na kost jsem promrzla, avšak světlý otvor Měsíční jeskyně nikde jsem nespatřila. Spánek se o mne již znovu pokoušel, k smrti jsem byla unavena. Ale již jsem si nesměla dopřát odpočinku. Byla jsem příliš blízko – a On by mne ve snu jistě opět navštívil. Jak bych před Ním mohla skrýt, kam se nyní má mysl obrací?

Když hluboká noc padla do kraje, když již i měsíc zapadl, zoufale jsem stále hleděla pod sebe na stěny hor. A náhle jsem to spatřila. Světlý bod, poměrně nedaleko, na jednom z protějších úbočí. Srdce se mi rozbušilo vzrušením. Jsem již tak blízko! Legenda tedy mluvila pravdu, měsíční jeskyně skutečně existuje!

Bez ohledu na temnotu vydala jsem se na další spěšnou cestu. Nyní, když vím, kterým směrem hnát své kroky, utíká cesta rychleji. Do údolí mezi hory jsem se dostala během chvíle. Stále se očima upírám k světlému bodu a přeskakuji kamení, které mi leží v cestě. Bylo to nerozvážné, takto se myslí upnout k cíli. Cítila jsem to, cítím Jeho, jak žene své Strážce po mých stopách, ale jsem příliš znavena, než abych dokázala svou mysl opět vyprázdnit.

Na úbočí oné hory šplhám jako o život. Při zběžném ohlédnutí zahlédla jsem nedaleko několik jasných pochodní. Přibližují se tak děsivě rychle, že mám pocit, že je nesou snad letící ptáci na svých křídlech. Jak jen tomu uniknout? Nesmím podlehnout strachu, musím věřit, že to dokážu! S každým krokem jsou blíž a blíž – ale já jsem zároveň blíž a blíž jasnému otvoru jeskyně. Ani nevím, kde se bere ta jistota, že do jeskyně za mnou již nemohou. Snad ta uklidňující jasná záře dává mi záruku bezpečí.

Když první paprsky proťaly krajinu, když ztlumily světlo pochodní, dosáhla jsem svého cíle. Vyčerpaně vtáhla jsem se do jeskyně a dopadla jsem ke stěně. Z venku slyším rozzuřené krákání. Pronásledovatelé byli blíž, než jem myslela. Ale dokázala jsem to! A oni ke mně již nemohou!

Pohled na starý svitek, všitý v mém rukávu, nyní již téměř nečitelný, ukázal mi, že od zákrytu hvězd mě dělí sotva hodina. Opět vstávám, únavou se již musím přidržovat zdi, ale odhodlaně kráčím do hloubi jeskyně. Je prostornější, než jsem původně myslela, za několika záhyby rozevírá se velký dóm, matně ozařovaný jemným svitem. Rozhlížím se kolem sebe, vidím spoustu kamenů, velkých i malých, hladkých i ostrých – který může být ten správný?

Jdu stále hlouběji a hlouběji – a náhle jako bych zahlédla zdroj onoho světla: je jím jasná, hladká stěna přímo na konci velkého záhybu měsíčního dómu. Jakoby stvořena byla přímo z měsíční záře. Znavené oči jen stěží přivykají jejímu jasu.
A náhle vidím i jasně modrý kámen, ležící u úpatí oné stěny z Měsíce. To musí být on! Kámen hory!

Rázem zapomínám na veškerou únavu a úprkem překonávám vzdálenost mezi jím a mnou. A spolu s tím pociťuji strašlivý hněv. Hněv, který nepatří mně. Patří Jemu. Ostrá bolest zkroutila mé tělo. Jakoby mi někdo rval vnitřnosti z břicha, jakoby mi hlava měla puknout a oči vyletět z důlků. Po čtyřech se plazím poslepu k místu, kde tuším kámen. Ani bolest mě přece nesmí zastavit! Nesmím selhat tak blízko!

A po chvíli, která mi připadala jako věčnost sama, jsem ho ucítila v ruce. Teplý, hladký, jemný. Bolest ustoupila a já se zmučeně stavím opět na nohy. Dokázala jsem to! Teď stačí vyčkat poslední minutu – a potom mrštit kamenem o stěnu přede mnou. V mysli si opakuji slova kletby, která musím pronést.

=

Mysl mi zastírá podivný obraz. Vidím sama sebe, jak házím kamenem, vidím jasnou stěnu přede mnou a slyším samu sebe jak křičím tajnou kletbu ze všech sil: „Ustup Ty, kdož hrůzu plodíš, do pekel ohnivých a navždy v nich setrvej!“

V ten okamžik se Země otřásla od základů a náhle vše zmizelo. Slunce i hvězdy, lesy i hory, pole i louky, světlo i tma. A pod mýma nohama se země rozevřela, abych do žárů pekelných co nejkratší cestu měla.

=

Náhle byl obraz pryč – a já stála opět v jeskyni, tělo zlité potem, srdce rozechvělé hrůzou. Neusnula jsem snad přímo v jeskyni? Stane se to skutečně, ukázal mi snad kámen budoucnost? Ale ne, ne, kdepak. To jen On, v poslední zběsilé touze odradit mě od mého činu, vnukl mi tu vidinu do hlavy. Ale není to skutečně pravda? Nebyl to snad pouhý výsměch mému bláznovství?

Zavírám oči. Jsem tak daleko, že teď již na tom nezáleží. Pevně svírám kámen v ruce, cítím jeho lehké teplo. Napřahuji ruku a vší silou jím mrštím před sebe. Má ústa pronášejí kouzelná slova.

Ať už to dopadne jakkoliv, jisté je jedno: příští stanicí je peklo – pro jednoho z nás.

Redakční úpravy provedla Channah Cohen.