Inspirace

Jak může taková inspirace vůbec vypadat?

Štíhlá dívka se prochází šedou, fádní krajinou neurčitých tvarů.

Nehodí se sem.

Sama je vysoká, zlatovlasá s velkýma modrýma očima, které jsou hluboké a čarovné. Rudé rty se lehce otvírají, takže je možno zahlédnout dvě šňůry bělostných zoubků. Oblečena je do šatů vypadajících jako z pavučiny, míhají se v nich barvy a i ta šedá vypadá v jejich blízkosti o mnoho lépe.

Ve tváři má znuděný výraz.

Už ji to nebavilo, tak se radši vytratila.

Odkud však pochází? Co je tam, kde by měla právě být?

Na to radši ani nemyslí. V hlavě má stále se opakující rytmus všedních dní.

Vstávat, snídaně, škola, učení a pak zase všechno znovu dokola. Jedinou světlou chvílí se jí staly hodiny tance, kdy si mohla rozpustit své dlouhé vlasy a točit se ve víru pocitů.

A tak radši odešla. Utekla a na návrat nemá ani pomyšlení.

Proč by taky, že?

Radši se na chvíli zamyslí a z nehezké krajiny se během vteřiny stane kouzelná zahrada plná vonících květů a stinných zákoutí.

Dívka, teď již s vlasy v barvě mědi a v jednoduchých bílých šatech, se spokojeně uchichtne.

***

Zničeně sedím na okně u šaten.

Jsem nevyspalá, otrávená a nenaučená, takže se ani nenamáhám tvářit mile.

Není taky důvod.

Přechod na vyšší stupeň gymnázia se ukázal těžší, než se na první pohled mohlo zdát.

Profesoři přicházejí každý den do třídy s kamennými výrazy, aby pohřebním hlasem přednesli svou látku. Neberou ohledy na unavené ruce svých žáků a ignorují spáče, kteří nahánějí to, co nestihli v noci.

Proč by taky měli?

Test se bude psát už příští týden a oni se tak budou moci zase spokojeně přesvědčit o faktu, že ti studenti jsou rok od roku hloupější, svéhlavější a tupější.

Na to ale teď myslet nechci.

Radši bych se toulala někde daleko, ale i když se snažím sebevíc, do mých představ se nakonec vždycky vloudí nějaký lomený výraz, či dvojitá vrstva fosfolipidů.

Nakonec se tedy jen dívám z okna.

Počítám, kolik kapek dopadne na parapet přímo přede mnou, protože naději, že bych v neproniknutelné vrstvě těžkých mraků mohla nalézt modrou oblohu, jsem už dávno vzdala.

Pak mi ale moje počty přeruší nová osoba.

Je to kluk.

Vídávala jsem ho už častěji, ale vždy jsem měla hlavu natolik přeplněnou něčím jiným, že jsem si neudělala čas si ho prohlédnout.

Má hezkou tvář, světlé oči a v krátkých vlasech si pěstuje 2 copánky.

Zatímco ho takto zkoumám, stihne vejít do dveří a už prochází kolem mě.

Hřejivě se usměje a pozdraví.

Přijdu si jako malá holčička neschopná vykoktat ani pořádný pozdrav. V zádech mě lehce mrazí a aniž bych věděla proč, tak se zvedám.

On aniž by dal najevo nějaké překvapení, mě krátce vezme za ruku a pak už odchází.

Dívám se za ním a aniž bych si to uvědomovala, cítím uspokojení a v srdci se mi zase po dlouhé době rozlévá teplo.

Špatná nálada je pryč, stejně jako splín.

S úsměvem se opřu o stěnu, zavřu oči a zdá se mi, jak ke mně pospíchá černovlasá dívka v zářivých šatech, celá naštvaná, že prošvihla takový zážitek, který by si rozhodně nenechala ujít.

Teď si mohu být jistá, že mě pěkných pár dní neopustí, ale stejně bude mít špatný pocit, že nestihla to první setkání…

Holt inspirace, nemáš mi co utíkat…