Tripletto pro slečnu Terakowskou

Tripletto pro slečnu Terakowskou.

Slečna Terakowská
Nenávidím
úterý. Pokaždé to znamená jediné.
Dlouhé nudné porady v práci. Mám
šéfa, který má ten nejnudnější hlas na
světě. Strašně se to táhne.
Naše protáhlé
obličeje vybledly a pozbyly všechny stopy po pracovním
nadšení a elánu, o jehož důležitosti nám
právě pan Zamordowski sáhodlouze rozprávěl.
„Vlastní zájem, elán a pracovní
nasazení vašich podřízených, to je to, oč tu
běží…“
Nevypadá to, že by ho někdo
poslouchal. Dokonce se zdá, že pan Zamordowski neposlouchá
ani sám sebe.
Slova kolem nás volně plynou. Jako
neviditelné koráby brázdí prázdnotu
našich myslí a občas si, dovolí uvíznout
na mělčině našich ušních boltců.
Pan Zamordowski
snaživě poskakuje, rozkládá rukama a hýří
výraznými gesty v marné snaze některého
z nás alespoň na chvíli upoutat a vytrhout
z poradového kómatu. Marně.
Vím, co
dělá špatně. Oční kontakt. Nenavázán,
za celou dvacetiminutovku souvislého monologu.
Vůbec nám
nehledí do očí. Docela jistě by si vystačil i sám.

Když o tom, tak uvažuji, on si zřejmě nehledí ani
toho, zda ještě v místnosti sedíme či nikoliv.
Možná jsou jeho ohnivé projevy určeny neviditelnému
publiku, spoustě imaginárních posluchačů, taková
one- man show pro návštěvníky z jiné
dimenze. Kdo ví?
Po mé levici se pan Kowalski
blaženě usmívá, vypadá spokojeně a naprosto
nepřítomně. Po celou porady dobu mu do pravého ucha
ševelí Chopinovy klavírní koncerty. Podle
mírného pokyvování a lehkého
naklonění hlavy odhaduji, že pana Kowalského kolébají
tóny nějakého obzváště oblíbeného
ronda. To on poslouchá pořád.
Nenápadný
hádek vinoucí se z pecičky v uchu dokonale
splývá s tmavou barvou pleti pana Kowalského.
Ocásek spojující sluchátko s malou
hudbumilovnou kouzelnou krabičkou se graciézně ponoří
do límce s překvapivou samozřejmostí, jako by
tam odjakživa neodmyslitelně patřil. Jako by byl součástí
samotného pana Kowalského. Jako by všichni dva metry
vysocí Afroameričané odjakživa zbožňovali Chopina
a opovrhovali blues – a byla to ta nejsamozřejmější
věc na světě.

Pan Kowalski
Rondo. Allegro. Cis moll.
Beethoven. Dokonalá kombinace. Ta lehkost, hravost a touha
ukrytá ve vířících souzvucích
tónů. Neznám nikoho, kdo by lépe dokázal
vyjádřit naše skryté vášně, tak jako
on.
Kdyby existoval hudební zápis úterních
porad, jistě bychom rukou slečny Terakowské do notové
osnovy psávali tuto skladbu. Zas a znova každé
úterý.
Milá slečna Terakowská,
hudební neadrtálec a naše vrchní
zapisovatelka v jedné osobě, by ji považovala za
Chopina. Protože všechno co je prokazatelně klavíroidní
a zní patřičně vznešeně, zdlouhavě a nudně je
zaručeně Chopin.
Pod její naodulovanou blond hřívou
existuje zvláštní a jedinečný svět iluzí
a představ plynoucích z roztomilé přemíry
obrazotvornosti. Byla by báječnou básnířkou.
Žije své poetické básně a realita probíhá
okolo, aniž by se jí nějak výrazněji
dotýkala.
Slečně Terakowské uniká, že
Beethoven kope docela jinou ligu než Chopin.
A nejen to.
I
samotná podstata úterní porady jí uniká.
I když tohle možná pro tu křehotinku dobře. Jen ať jí
uniká, co je již dávno veřejným tajemstvím.
Pan Zamordowski, starý kňour, zavedl podivný bezúčelný
úterní rituál jen a jen proto, aby své
sekretářce mohl nepokrytě zírat do výstřihu.
Snaží se na ní zapůsobit všemožnými
prostředky už dobré tři týdny, je vynalézavý
a promyšleně podlézavý až vyloženě vlezlý.
A slečna Terakowská pořád nic. Nezabírá.
Pan
Zamordowski zkrátka nepatří do jejího snového
světa. Zato můj zátylek ano. Že by jí fascinoval
drátek od sluchátek?
Panu Zamordowskému
z toho pravidelně naskakuje žíla na čele. Tolik
významných pohledů věnované nepatrné
nicotnosti ve vlastnictví úplně špatného muže.
Její taktní mlčení i plaché úsměvy
a letmé zmínky o Chopinovi, prohozené
jakoby mimochodem po skončení úterní dávky
stereotypů, přivádí Zamordowského
k šílenství.
Ta dívčina to možná
ani netuší, ale díky ní jsem si polepšil o tři
platové třídy, protože mne Zamordowski neustále
povyšuje, abych měl práce nad hlavu, abych se mu nepletl do
jeho záležitostí a hlavně mu přestal lézt
do zelí.
Povýšit a odsunout. Tahle taktika mi
vyhovuje. Docela.
Chci ty prachy.
Mám už rozjednanou
i druhou práci, kdyby mi ten starý kozel hodlal
dát padáka. Což ostatně nebude dlouho trvat.
Prostě
Beethovenovo Rondo.

Pan Zamordowski
Kowalski je hajzl.
Nemá ani dostatek slušnosti, aby si vyndal ty hnusné
dráty z uší. Mám ho plné zuby – a
zrovna potřebujeme probrat celkem důležité věci.
Neposlouchá, šmejd. Tedy neposlouchá to, co by
poslouchat měl, ale ty svoje trnky brnky. Tváří se
jako intelektuál. Pche. Měl bych mu strhnout osobní
prémie, má moc roupů a málo práce.
Celá
firma je unylá, stagnuje a lidé ztrácejí
zájem. Slečna Terakowská, sluníčko moje,
poctivě zapisuje a kytiček je dnes na papíře pod
jejíma rukama mnohem méně než obvykle. Zdá se,
že se ani trošičku nenudí. Myslím, že moje řeč je
dnes perfektní.
Skoro jako tajemné temné
zákoutí mezi oblinami ňader slečny Terakowské.
Měl bych ji pozvat na večeři, nebo na něco pěkného do
kina, to je prý mezi mladými takové méně
závazné.
Hlubiny i výšiny jejího
hrudníku můžu zkoumat později. Zatracená práce!
Ale je to každopádně sakra pěkná ženská.
Možná
stárnu, už nemám tu správnou chuť do života
jako dříve a připadám si jako vymačkaný
citron. Sukně se za mnou jenom točily, stačilo, abych se na
některou pousmál.
Už to není, co bývalo.
A
to jsem se asi na stará kolena doopravdy zamiloval. Ona je
výjimečná, jiná než ostatní. Dokonce
jsem si koupil i cédéčko toho jejího
Chopina, jak o něm pořád mluví. Asi to bude
nějaká móda, dát se opět na klasiku.
Ale
nechápu, co na něm vidí.
Zase zírá na
Kowalského.
Zase si připadám strašně trapně.
Tak
skočíme o něco dříve, abych ji pozval do toho
kina. Nebo divadla raději, když má ráda toho Chopina,
vypadalo by to kino krajně nepatřičně. Tak divadlo, rozhodně
divadlo – a večeře v lepší restauraci, kde mají
klavír a živou hudbu.
(…)
„Ach, to je
škoda že máte na pozítří už nějaké
plány. Smím- li být tak smělý a optat
se vás, kam hodláte vyrazit? Ne, tu uzávěrku
stihneme i bez přesčasů, s tím si nelámejte
hlavu. Vyrážíte snad někam za kulturou? U Tří
lilií bude prý klavírní koncert, mám
čirou náhodou ještě jeden volný… eh, kino? Vy- vy
jdete na medvídka Pú!? Tak to jsem vážně
netušil, že zrovna KOWALSKI má také rád Iáčka,
stejně jako VY. Vzpomínky na dětství, jistě – chápu,
přeji vám oběma pěknou zábavu – a teď mne
prosím omluvte, musím se ještě stavit s jedním
důležitým spisem na personálním… to víte,
úterý je úterý.“