Bobřík strachu

Slečna Lyanna Sullivan je k nezastavení. Další Bobřík strachu uloven! 

Ten nápad určitě dostal Tomáš. Nebo možná Filip. To není důležité, protože jsme s ním stejně hned souhlasili všichni. Strávit noc na tajňačku ve škole, kdo by mohl říct, ne? Bychom pak byli za posery. A tak jsme souhlasili.

Já měl spát u Tomáše, Tomáš u Filipa, Filip u Kryštofa a Kryštof zase u mě. Věci jsme si sbalili už den předem a poschovávali je ráno do skříněk. Celý den jsme byli jako na trní a netrpělivě vyčkávali, kdy se konečně ručička hodin posune k půl páté a zazvoní poslední zvonek. Ze třídy jsme se pak nenápadně vytratili do chodeb školy. 

Všechno jsme měli dobře naplánované. Jako deváťáci jsme dostali větší skříňky a dobře jsme se do nich vešli. Stačilo jen úplně v tichosti vydržet do šesté, než se škola definitivně zavře. Ještěže nikdo z nás není klaustrofobik, to by mohlo dopadnout špatně. I když ono to tak stejně dopadlo.

Báli jsme se školníka, vousatého chlapa, který měl snad dva metry do výšky a podobně do šířky. Určitě večer obchází školu. Nejspíš kontroluje, kdo nechal v lavici odpadky. I když to asi ne, to už by Kryštofa vyhodili. A tak, ze strachu před školníkem, jsme se krátce po šesté proplížili na to jedno místo, kde jsme věděli, že rozhodně nebude. Do knihovny.

Jestli jsem se někoho bál ještě víc než školníka, byla to naše knihovnice. Ta naháněla strach i tomu zarostlému obrovi. Byla to ale Tomášova sousedka, a tak jsme věděli, že každý čtvrtek chodí na jógu u nich na vesnici. To by mě zajímalo, jak taková jóga vypadá. 

Když jsme se dostali mezi police naší knihovny, rozložili jsme si spacáky, snědli sbalené večeře a pak jsme přemýšleli, co dál. Seděli jsme v tichosti v kroužku, pokukovali po sobě a strašně se nudili. Domluvili jsme se, že až se setmí, půjdeme školu prozkoumat. Zatím jsme ale měli ještě moc velký strach, že v budově nebudeme sami. Nakonec jsem z batohu vytáhl karty. To nás zabavilo aspoň na pár desítek minut. A pak už se začalo stmívat. 

Najednou se nám nikomu nechtělo vstávat. Navzájem jsme se sledovali, kdo bude mít dostatečnou odvahu jako první pronést tu větu: „Tak to tu jdeme prozkoumat.“ 

Asi vás nepřekvapí, že to nakonec byl Tomáš. Popadl svoji baterku, zvedl se na nohy a zavelel. Váhal jsem přesně vteřinu, bál jsem se procházet dlouhými chodbami za tmy, ale moje ego bylo silnější.

Klukům to trvalo o trochu déle, ale opravdu jenom o trochu. Stačil jeden pohled od Tomáše a už měli baterky v ruce také. A tak jsme se vydali směrem k východu. Odhodlal jsem se a postavil se do čela skupiny. Od prosklených dveří, od kterých se odrážela světla našich baterek, nás dělilo jen pár kroků. Ani jsme nedutali. Už už jsem se natahoval ke klice, když v tom se z námi něco ozvalo. Znělo to podezřele moc jako kniha padající z regálu. 

Kryštof, který stál úplně vzadu najednou změnil směr a vydal se za zvukem. Chtěl jsem na něj zavolat, ať to nedělá, ale nevyšla ze mě ani hláska. Došel až k místu, odkud se zvuk ozval, posvítil baterkou na zem a doopravdy tam ležela. Velká tlustá zaprášená kniha se zažloutlými stránkami. Sehnul se k ní. Chvilku se nikdo ani nehýbal, pak Kryštof zvedl hlavu, posvítil nám baterkou do očí a zasmál se: „Tak pojďte, na co čekáte, tohle je fakt zajímavý.“

Trochu jsme si oddechli a posadili jsme se do kruhu kolem knihy a zkoumali jsme náš nový objev. „Co tady taková kniha dělá? To přece na základku vůbec nepatří!“ konstatoval Filip, když začal listovat stránkami. Tato otázka byla rozhodně na místě. Kniha totiž popisovala návody na to, jak pomocí rituálů přivolat různé duchy.

„To musíme vyzkoušet, bude sranda,“ rozhodl hnedka Tomáš. Samozřejmě že to byl Tomáš. Jenže na duchy jsme už (na rozdíl od zavalitého školníka) nevěřili. Takže nám to všem přišlo jako daleko lepší nápad, než se potulovat po chodbách. 

Nalistovali jsme jeden, který se nám líbil. Na stránce sice nebyl obrázek, ale jméno Belial i návod k rituálu vypadaly poměrně neškodně. A tak jsme se do toho dali. Potřebovali jsme jen křídu, kterou ve škole rozhodně není problém sehnat. Nakreslili jsme na zem kruh a posadili se do jeho středu. Překřížili jsme si nohy, trochu neochotně se chytli za ruce, zavřeli oči a začali recitovat latinskou báseň.

„Umbrae aubujant-„

„Audiant, Tomáši, říkáš to blbě!“

„Umbrae audiant, nocte volamus!“ zkusili jsme to znovu.

Filip se frustrovaně bouchl o stehna: „Vocamus! To je to tak těžký?“

„Jo, je, tak mi to ty zopakuj, když jsi tak chytrej,“ naštval se Tomáš, kterému recitace doopravdy moc nešla.

„Umbrae audiant, nocte vocamus, aperti portas inter somnia et cineres,“ odříkal Filip jedním dechem, „vždyť to není vůbec těžké.“

Ještě párkrát jsme to zkusili, ale nikdy jsme se nedostali k perfektnímu výsledku. A tak jsme to vzdali. Prohlásil jsem, že tohle mě teda vůbec nebaví, když Tomáš ani neumí pořádně mluvit a ten se pochopitelně naštval ještě víc. „Fajn,“ zvedl se z kruhu, „tak se jdem konečně projít po škole, školník už je stejně dávno pryč.“

Tentokrát už jsme všichni souhlasili bez sebemenší známky strachu. Čím déle jsme v knihovně seděli a křičeli po sobě neexistující latinská slova, tím míň jsme se báli.

Popadli jsme mikiny a baterky a vyrazili jsme konečně ke dveřím. Teď už se rozhodně dostaneme dál. Už už jsme se natahoval ke klice, moje prsty se jí skoro dotkly, když v tom se za námi ozval hluboký elegantní hlas: „To už odcházíte? Vždyť já sotva přišel.“

Po celém těle se mi rozlil nepříjemný chlad a do nosu mě udeřil neznámý pach. Že by síra? Pomalu jsme se otočili na patách, ani jsme nedutali. 

Mezi regály, ve směru, kterým byl křídou nakreslený kruh, stál muž. Měl na sobě elegantní oblek, ze kterého se trochu kouřilo, na hlavě klobouk a jeho oči byly až příliš tmavé. Neodvážil jsem se ani pohnout.

„Pojďte se se mnou posadit, nemusíte se bát. Já vám neublížím. Ty dveře jsou stejně zamčené,“ vyprávěl dál démon. Ke dveřím jsem byl nejblíž, tak jsem to byl já, kdo vzal za kliku, abych zjistil, jestli nelže. Nelhal. Na sucho jsem polkl.

„Proč bychom Vás měli poslouchat?“ vyštěkl na muže Tomáš a založil si ruce na prsou, „prostě se vraťte tam, odkud jste přišel!“

Démon se k nám přiblížil a znovu promluvil tím nelidským hlasem; „Jenže to není tak jednoduché, vy jste mě přivolali, jen vy mě můžete poslat zpět. A teď si pojďte sednout, přece nechcete, abych se tu procházel ještě ráno, až se sem naženou další lidé.“

Nakonec jsme ho poslechli, stejně jsme neměli na výběr. Dveře byly zamčené a bylo v našem zájmu se tajemného démona zbavit co nejdřív. Tak jsme se posadili zpátky do kruhu nakresleného křídou a démon začal vyprávět.

Mluvil o tom, kdo je, že přišel z té nejtemnější části pekla, že ho už přes sto let nikdo nevyvolal a jaká to je s Luciferem neuvěřitelná nuda. Vyprávěl vtipné historky, děkoval nám, že se konečně zase mohl podívat mezi lidi a jaké to bylo, když byl na Zemi naposled. Získal si nás, říkali jsme si, že to přece není tak hrozné, ze začátku vypadal děsivě, ale teď s námi mluvil úplně kamarádsky. Úplně jsme se uvolnili. Ptali jsme se ho na další historky, až pomalu začalo svítat a za okny začali prozpěvovat ptáci. Všimli jsme si toho všichni, včetně démona.

Kryštof si oprášil ruce, od zaprášené podlahy: „Pane Beliale, sice jste moc fajn, ale už Vás budeme muset poslat zpátky, za chvilku začne vyučování. Jak Vás teda odvoláme?“

Démon se zamračil: „Ale proč byste to dělali? Copak si tu nezasloužím pobývat déle než jen pár hodin?“ Zněl skoro až smutně.

„Ale kam bychom Vás schovali? Takhle se tu pohybovat nemůžete, jste moc nápadný!“ konstatoval Filip.

Démon nás ze začátku přemlouval po dobrém, jak dokáže splynout s davem a jak si ho nikdo nevšimne. Když jsme ale byli neústupní přešel do výhružek. „Jestli mě tu nenecháte, prozradím všem Vaše nejtemnější tajemství!“

„My před sebou žádná tajemství nemáme,“ zasmál se Tomáš, zvedl se z kruhu a nejspíš šel pro knihu o démonech.

Zastavil se ale uprostřed pohybu, když začal démon svým sladkým hlasem zase mluvit: „Vážně? Takže tvoji přátelé ví o tom, že se každou neděli scházíš s chlapci z 9.B?“ 

Tomáš byl najednou úplně nehybný. Viděli jsme jen jeho záda. Belial pokračoval: „Ano, je to pravda, s těmi, co tvé kamarády tak dlouho šikanovali. Za to se nestydíš?“

Úplně mě to zarazilo. Tahle parta fotbalistů z vedlejší třídy se nám vždycky posmívala. A hlavně mě za to, že jsem měl staré oblečení po bráchovi. Nevěřil jsem, že by to Tomáš někdy udělal. 

„Nestydíš se za to, jak si s nimi chodíš kopat, když tvoji rodiče jezdí na návštěvu k babičce a ty celý čas trávíš s nimi na hřišti mezi paneláky? To se přece tvým přátelům nemůže líbit.“

Tomáš se na nás pomalu otočil, v očích měl slzy, z jeho výrazu jsem hned poznal, že každé démonovo slovo je pravda. Naštvaně jsem se zvedl, to snad nemyslí vážně. Vrhl jsem se na něj a on, jak útok nečekal, šel hned k zemi.

Slova, která jsem tehdy v afektu řekl, si naštěstí nepamatuju. Vím, že bych jich teď litoval. Tomáš se ani nebránil, jen přijímal jednu ránu za druhou. To mě štvalo ještě víc.

Nevím, jak dlouho trvalo, než mě z něj kluci strhli, každopádně i když byli dva, vztek mi pomohl jim dost dlouho odolávat. Když jsme konečně byli od sebe, a mě se trochu snížila hladina adrenalinu, rozhlédl jsem se po Belialovi. Ale ten byl ten tam. Zbyl po něm jen slabý zápach síry a dveře otevřené dokořán. 

Démona jsme hledali ještě další týden, ale bez sebemenší známky úspěchu. Knihu jsme nosili všude s sebou, stejně jako kousek bílé křídly. Nikdy jsme ho nepotkali, ale objevovaly se známky, že je nám stále nablízku.

Dva dny od noci v knihovně jsem náhodně zahlédl zprávu ve Filipově telefonu. Byla od jeho rodičů a jasně z ní šlo vyvodit, že se přes léto stěhují z města. Když jsem se ho na to se slzami v očích ptal, zase jsem cítil ten slabý pach síry. 

O další dva dny později šel s pravdou ven i Kryštof, aspoň částečně. Vzal si mě a Filipa stranou a přiznal nám své city k Tomášovi. To jsme oba tak nějak tušili a vzhledem k tomu, že tohle tajemství jako jediné nikoho nezraňovalo, slíbili jsme, že si ho necháme pro sebe. Démonovi to naštěstí stačilo. 

Odpočítával jsem dny, kdy přijde řada na mě, ale stále se nic nestalo. Od incidentu v knihovně už uplynuly další týdny. Kluci začali věřit, že já žádné tajemství nemám a že jsme se démona definitivně zbavily. Jak jen se mýlili.

Přesně měsíc od onoho osudného dne jsme se o velké přestávce sešli v knihovně. Kluci už považovali situaci s démonem za vyřešenou, už nechtěli mít tajemnou knihu dále u sebe. Vždyť už se tak dlouho nestalo nic zvláštního a pach síry už jsme taky skoro zapomněli. Kdo by ale mohl tušit, že právě toto by mohl být začátek konce.

Když jsme prošli těmi osudovými skleněnými dveřmi, svět kolem nás náhle utichl. Po knihovnici nebylo ani vidu ani slechu, za jejím stolem seděl jen známý muž oděný v černočerném obleku. Obklopovaly ho obláčky kouře a zlověstně se usmíval. Všichni jsme ztuhli stejně jako před čtyřmi týdny. 

„Jen pojďte chlapci, posaďte se,“ vybídl nás a zvedl se od stolu. Nemělo cenu mu odporovat a tak jsme se neochotně odšourali k místu, kde byl ještě matně vidět kruh nakreslený křídou. Posadili jsme se do něj a čekali jsme, co přijde. Jen já jsem tušil, co zbývá k tomu, aby nám dal konečně pokoj. Moje tajemství.

Filip ale zřejmě netušil vůbec nic: „Co po nás chcete? Vždyť už jsme si všechny tajemství řekli!“ Rozhořčeně při tom tvrzení gestikuloval.

„Vážně?“ zeptal se ho Belial a potom pohled přenesl na mě. Nasucho jsem polkl, svoje tajemství jsem nebyl připraven prozradit. Démon mě zachránil tím, že mluvil dál: „Jenže to není jen tak, když jste mě zavolali do světa lidí, nesmím ke Luciferovi vrátit s prázdnou. Co by na to řekl? Musím mu něco přinést. Nebo spíš někoho.“

„Jako někoho z nás?“ vykřikl Tomáš, „to snad nemyslíte vážně, to nejde, jsme děti přeci.“

„A já démon z podsvětí, tam jsou ty pravidla trochu jiná než tady,“ oponoval mu elegantní muž, „tak kdo z vás to bude?“

Kluci začali jeden přes druhého na démona křičet, nadávali, pomalu se s ní prali, on však zůstal naprosto v klidu. Jen mě pozoroval jen tiše sedím a přemýšlím na tím, co se stane.

Zhluboka jsem se nadechl: „Budu to já.“ Napoprvé mě nikdo neslyšel. Musel jsem znovu a daleko hlasitěji. „Budu to já!“

Kluci se na mě naráz otočili a začali se hádat tentokrát se mnou. Rozmlouvali mi to, tvrdili, že to je bláznovství, že s démonem rozhodně nikdo nepůjde, že to vymyslíme nějak jinak.

„To nemá cenu, mně už stejně moc času nezbývá, já mám totiž taky tajemství.“ Donutil jsem své nejlepší přátele, aby se zase posadili na studenou podlahu a začal jsem vyprávět. Jak předtím, než jsem nastoupil na základku, jsem jen chodil po nemocnicích, narodil jsem se se vzácnou genetickou vadou. Sice nebyla vidět a nijak mě neomezovala, ale zabíjela mě zevnitř. Tohle mělo být moje poslední léto. Výsledky se při posledním vyšetření před dvěma měsíci rapidně zhoršily. 

Démon jen stál opodál a přikyvoval. Kluci nic neříkali, jen jim tekly slzy. Dostávali se přes to dlouho, ale nakonec jsem je přemluvil, ať se netrápí. Že já se netrápím, jsem s tím smířený a chci si jen užít jedno poslední společné léto. Před stěhováním, před trávením času s jinými spolužáky. 

Belial mi to poslední léto nechal, bylo to to nejkouzelnější léto na světě, plné úžasných vzpomínek. Když potom v půlce října odbila moje poslední hodinka, byli se mnou nejen moji přátelé, ale i rodina a v rohu místnosti, skryt mezi stíny i černě oděný démon. Byl jsem připravený.

Teď stojím před branami podsvětí. Vedle mě obávaný démon, kterého jsem před půl rokem omylem přivolali na zem. A já si říkám, kdo měl sakra tenhle nápad.