Malý hrdina

Krásný příběh z pera nadané Vilji, o nelehkém tématu – šikaně – vás na chvíli zavede do boje malého chlapce, který zažije neuvěřitelné setkání. Povídka nese název: Malý hrdina:

„Tamhle je! Za ním! Nám neutečeš, ty hajzle!“

Tomáš utíkal, co mu nohy stačily. Ani nevnímal, jak ho školní batoh rytmicky bouchal do zad a snažil se nevnímat ani zlostný křik starších kluků. Přál si, aby se jejich hlasy neblížily. Určitě by přišel na horší věci, než je šikana, ale zrovna teď ho nějak nic nenapadalo.

Zahnul za roh do úzké uličky a představoval si, jak starší kluci utíkají dál rovně. V animáčích se to stávalo často, jenže Tomáš nebyl animovaný, ani nebyl hrdinou filmu pro děti a kluky tímhle neošálil. Strach mu dodal hodně síly, ale ty kluky stejně efektivně hnala zlost, byli větší a opravdu se blížili.

Tomáš se zrovna chtěl ohlédnout, když ho čísi ruka chytila za batoh a v příštím okamžiku už ho Škaloud tiskl ke zdi nějakého domu. Starší hoch byl vyšší, ztěžka oddechoval a jeho pihovatý obličej byl celý zrudlý. Než se jeden z nich zmohl na slovo, dorazili i zbylí dva kumpáni na malého Tomáše shlíželi tři čahouni. Ti chlapci byli starší sotva o dva roky, ale pro osmiletého kluka to bylo jako celá staletí.

„Co nám máš co utíkat?“ zeptal se ho Škaloud. V Tomášových myšlenkách tenhle kluk nikdy neměl křestní jméno.

„Nech mě!“ zakňoural mladší chlapec. Tlak ruky jeho trýznitele ale jen zesílil.

„Řek’ sem, co máš co utíkat?!“ zopakoval svou otázku hlasitěji.

„Já vám nic nedám!“ snažil se vzdorovat Tomáš. Byl by rád, kdyby se mu tak netřásl hlas, ale pevněji to nezvládl. Včera po něm Škaloud chtěl peníze, ale Tomáš mu utekl. Dnes se to opakovalo, jen ten útěk se znovu nepovedl.

„Nedáš? Si to vezmem,“ odpověděl mu starší kluk a začal Tomáše šacovat. Za okamžik mu zašermoval před obličejem jeho vlastním telefonem. „Co třeba tohle, hm?“

„Hej! Ne! Ten je můj!“ ohradil se Tomáš a kluci se rozesmáli.

Teď už ho pustili a začali si Tomášův telefon mezi sebou házet, aby ho udrželi mimo dosah mladšího chlapce. Ten obíhal od jednoho rozesmátého výrostka ke druhému a marně po telefonu natahoval ruce. Starší kluci mu ale nedávali šanci a jen se dali do pohybu, vedli takhle nešťastného Tomáše dál úzkou uličkou. Nakonec to Škalouda přestalo bavit.

„Tak ty teda fakt chceš ten telefon zpátky? No tak si ho vem!“ ještě to ani nedořekl a hodil telefon do okna starého, opuštěného domu, u kterého zrovna stál. Jeho dva kámoši se rozesmáli, jeden z nich dokonce zatleskal. Pak se všichni tři otočili a aniž by Tomášovi věnovali ještě byť jen pohled, vydali se pryč.

Tomáš si hřbetem ruky otřel uslzené oči a tváře a zoufale se podíval na starý dům. Kdyby se vrátil domů bez telefonu, rodiče by se na něj zlobili. Buď by jim musel říct, že ho ztratil a neví kde, a pak by mu táta vynadal, že se chová jako jako malý prcek, nebo by musel přiznat, že ho kluci ve škole začali trápit. To by zase určitě vyváděla máma, chtěla by s ním jít do školy, nutila by ho, aby jí Škalouda ukázal, pak by ho vzala do ředitelny a on by všechno musel říkat paní ředitelce. Prostě by z toho udělala hroznou věc a Tomáš by se styděl až do smrti smrťoucí. Navíc by mu někdo z rodičů mohl zavolat, aby ho zkontroloval, a kdyby to nezvedl, rodiče by šíleli. Jednou si po vyučování zapomněl zapnout zvonění, a když přišel domů, doma bylo hotové nadělení. Máma na něj křičela, že už volala policii, a že ji nesmí takhle lekat.

Dům stál kousek od chodníku obklopený roštím, bodláky, kopřivami a šípkovými keři. Měl dvě patra, dole byla dvě okna, za jedním z nich Tomášův telefon, v horní patře bylo okno jedno, uprostřed. Ani v jednom z oken nebylo sklo. Celý dům byl špinavý. Tomáš si byl jistý, že to býval žlutý nebo možná oranžový dům, kdysi dávno, ale teď byla ta žlutá barva pokrytá prachem. Omítka se na mnoha místech drolila a tu a tam vykukovala červeň cihly. Přes zbytky rozpadlého plotu byla natažená šňůra, na které zplihle visela omšelá cedulka zákazu vstupu.

Tomáš se rozhlédl na všechny strany. Doufal, že zahlédne někoho, koho by mohl požádat o pomoc, ale nikde nebyla ani noha. Uvědomil si, že na dům zíral tak dlouho, že i Škaloud a kluci už zmizeli z dohledu a není slyšet, jak se spolu baví. Byl úplně sám.

Povzdechl si a sundal si batoh. Představil si totiž, jak se za ten batoh zasekne o nějaký keř a zůstane tam viset. To by riskoval nerad, protože by se ocitl bez telefonu, bez batohu, a to už by klidně mohl ztratit i hlavu, navíc už nějakou dobu nepršelo, chodník byl suchý a nemusel se tak bát, že se batoh zašpiní od bláta. Pak se vydal pro telefon, protože věděl, že jinou možnost stejně nemá.

Podlezl provaz s cedulí a opatrně se prodíral vysokou trávou a suchým houštím. Rozhlížel se, kam šlápnout dál, kudy se dát, aby se vyhnul všemu, co by ho mohlo popíchat nebo popálit. Vzpomněl si, jak se v létě s bratránkem prodírali podobným porostem za domem jejich babičky. Lukáš, ten bratranec, si to celé vymyslel, ale když se ocitl uprostřed nejhustší džungle, uviděl pavouka a rozbrečel se. Tomáš byl rád, že jemu pavouci nevadí a pomohl Lukynovi ven. Teď se v duchu poplácal po rameni, protože věděl, že Lukáš by se do toho domu neodvážil, určitě by se totiž bál, že tam budou pavouci. Tomáš byl možná v nezáviděníhodné situaci, ale uměl si poradit.

Než se nadál, stál u domovních dveří. Byly celé oprýskané, barva na nich byla tak rozpraskaná, že vypadala jako mozaika. Tomáš zaváhal, protože ho napadlo, že jestli budou zamčené, bude se muset prodrat houštinou okolo celého domu v naději, že najde další vchod a navíc by pak mohl skončit nucený vlézt dovnitř oknem. Když ale vzal za kliku, dveře se otevřely. Šlo to pomalu, podivně vrzaly, ale otevřely se dost na to, aby se klučina mohl protáhnout dovnitř.

Překvapilo ho, jaká je uvnitř tma a taky zima. Jako kdyby tady v tomhle domě přečkávala zima, jaro, léto i podzim. Objal se rukama kolem těla a rozhlédl se kolem. Stál v malé chodbě, která se ztrácela ve stínu, na levé i pravé straně chodby byly dveře do pokojů. Tedy dveře jako takové tam nebyly, ale Tomáš mohl vidět panty, na kterých kdysi visely. Nikde nebylo nic než špína a prach. Žádný nábytek ani jiného věci tu nezůstaly, na podlaze byla spousta suchých listů, které se vítr zavál prázdnými okny, ale jinak Tomáš neviděl nic. Ten, kdo tu kdysi dávno bydlel, s sebou musel odvézt úplně všechno.

Vydal se doprava, kde by měl ležet jeho telefon. Snažil se v žádném případě nemyslet na to, že by se mohl rozbít. Ujišťoval se, že bude v pořádku. Už mu upadl tolikrát a nikdy se nepoškodil a Škaloud ho nemrštil silou, jen ho tak odhodil, určitě bude všechno dobré. Obezřetně nakoukl do prázdného pokoje, kde na stěnách tmavší skvrny ukazovaly, kde kdysi visely obrázky. Na podlaze, kus od okna, skutečně ležel jeho telefon a zdálo se, že mu nic není. Tomáš vypískl a rychle se k němu rozeběhl.

„Jo!“ zaradoval se, když uviděl, že je přístroj v pořádku, nikde žádná nová prasklina, a když ho aktivoval, rozsvítil se, jak měl.

Na druhé straně místnosti cosi zašustilo. Tomáš ztuhl. Nezdálo se mu to? Opatrně se otočil a zamžoural do tmy, která na opačné straně místnosti panovala. Nezdálo se mu, že by tam něco bylo. Odolal nápadu to jít prozkoumat a raději zamířil zase ven.

„To bylo tvoje?“ ozval se za ním tichý hlásek.

Tomáš se zastavil a znovu se otočil. Neviděl nikoho, kdo komu by ten hlas mohl patřit.

„Haló?“ zavolal tak nesměle, že ho skoro ani nebylo slyšet.

Znovu cosi zašustilo a teď uviděl, jak se stíny pohnuly. Tedy tak mu to alespoň připadalo. Pak ze tmy blíž do světla vystoupila malá postava, ještě menší než sám Tomáš.

„To byla tvoje věc?“ zopakoval hlásek svou otázku. Byl to dětský, holčičí hlas.

„Jo,“ odpověděl. „To je můj telefon. Hodil mi ho sem oknem jeden pitomec. Já…,“ Tomáš se zarazil, protože si uvědomil, že je v domě, který může někomu patřit. Možná, že tahle holka tady bydlí, i když je to tu tak prázdné. Ale ať tady dělá, co chce, on tady nemá co pohledávat. „Já se omlouvám, že jsem sem vezl. Jinak bych do cizího domu nikdy bez nepozvání nešel. Jenom jsem si chtěl vzít zpátky můj telefon a hned zase půjdu,“ ukázal telefon neznámé dívence, aby bylo jasné, že si nevymýšlí.

„Aha,“ postava udělala další krok, kterým se dostala tak blízko světla, aby jí bylo vidět do tváře. Křižovaly ji hluboké jizvy sešité černou nití. Tomáš vykulil oči, protože něco takového viděl jenom ve filmu a nebyl to animáček pro děti.

„Co se ti stalo?“ zeptal se a ukázal jí na tvář. Hlavou mu zaznělo mamčino kárání, že se neukazuje, a ruku rychle stáhl dolů.

„Nic,“ pokrčila dívka rameny. „Taková jsem byla vždycky. Ale měl jsi pravdu, neměl bys tu být a měl bys raději odejít.“

„Promiň!“ vyhrkl a couvl ke dveřím z pokoje. Pak si ale neodpustil další otázku. „Ty tady bydlíš? Vždyť tady nic není. Žádné věci.“

„Věci?“ zopakovala dívka nechápavě. Teď si Tomáš všiml, že se jí ošklivé jizvy táhnou i po krku dolů. Kam až netušil, měla na sobě nějaké tmavé triko, které ji od krku dolů zakrývalo, ale rozhodně je neměla jen na tváři.

„No, věci. Jako postel, stůl, hračky, oblečení a tak,“ vysvětloval. „Normálně maj lidi doma nábytek a všude hromadu věcí, ale tady není nic. Nebo máš pokoj nahoře?“

„Ne, já nemám žádné věci. Já je nepotřebuju,“ dívka se krátce podívala nahoru na strop, a pak zavrtěla hlavou. „Ne, nahoru nechodím. Tam bydlí zlý muž, co mě udělal. Tam nechoď. Raději jdi pryč.“

Tomáš byl celý zmatený, ale raději dívku poslechl. Byl v cizím domě a domácí mu řekla, aby odešel, byl příliš slušně vychovaný, aby zůstával. Když se propletl houštím před domem, sebral svůj batoh a vydal se domů. Po domě se ohlížel, dokud mu nezmizel z dohledu, ale dívku nezahlédl. Pořád mu vrtalo hlavou, jak divné věci mu odpovídala.

***

Když se později večer podávala večeře, rodiče si nemohli nevšimnout, jak je jejich syn zamlklý a začali se ho vyptávat, co se děje. Podle Tomáše měli jeho rodiče řadu chyb, třeba ho nutili uklízet si pokojíček, dojídat z talíře i zeleninu, nebo se o něj hodně báli, ale nikdo jim nemohl vyčítat, že by mu nevěnovali pozornost. A protože dobře věděli, jak na něj, brzy ho přiměli, aby jim všechno vypověděl.

Vynechal tu patálii se Škaloudem. Ta mu na srdci neležela a byl si i tak nějak jistý, že tohle nějak vyřídí sám, nakonec. Ale řekl jim, jak šel do opuštěného domu, kde potkal hodně zvláštní holku, která říkala ještě podivnější věci. Rodiče ho nepřerušovali, dokud sám neskončil, ale vyměňovali si pořád ustaranější pohledy.

Tatínek se ho až podezřele klidným tónem zeptal, kde přesně ten opuštěný dům stojí. Kde, že je ta ulička? Tam u mostu přes říčku? Vedle té aleje japonských třešní? Aha, hned naproti krámu s rybářskými potřebami. Maminku zajímalo, proč tam vůbec chodil. S touhle otázkou Tomáš napůl počítal, takže si předem připravil výmluvu, že tam šel za takovou hezky vybarvenou kočičkou.

„Tomášku, do toho domu už znovu nechoď,“ řekl mu tiše, ale důrazně tatínek, když maminka odešla s prázdnými talíři do kuchyně. Byla tam ale tak dlouho, že Tomáš tušil, že se ti dva na něj nějak domluvili.

„Jasně,“ odpověděl.

„Myslím to vážně,“ pokračoval tatínek. „Kdysi hodně dávno se v tom domě stalo něco moc ošklivého. Našli tam mrtvé dítě, dívenku, které někdo hodně ublížil. To proto je ten dům prázdný a nemá se tam chodit. Já chápu, že kočkám je to jedno, ty chlupatice si chodí, kam se jim zachce, ale ty už tam nechoď, jo?“

„Protože se tam něco stalo?“ nechápal Tomáš. Nebylo mu jasné, proč je špatné někam chodit jen proto, že se tam někdy hodně dávno stalo něco zlého.

„Nemusíš se samozřejmě ničeho bát, ten člověk, co to tehdy udělal, tam není. Chytili ho a zavřeli,“ uklidňoval chlapce tatínek. „Ale říká se, že v tom domě straší a takovým věcem je lepší se vyhýbat.“

„Dobře.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

„Ruku na to? Jako velký chlapi?“

„Jo,“ usmál se Tomáš a podal tátovi ruku, aby si potřásli jako dva dospěláci.

***

Když pak Tomáš ležel v posteli, celé si to v hlavě probíral. To, co mu řekl tatínek, jak se předtím maminka dívala ustrašeně, a to, co v tom domě zažil. Usoudil, že to celé má jen jedno vysvětlení. V tom domě mluvil s duchem té holky, kterou někdo zabil a udělal jí zlé věci.

Překulil se na bok a zavrtěl se, aby zaujal tu nejvíc nejpohodlnější pozici na spaní. Nejen, že se nebojí pavouků, kvůli kterým brečel i Lukáš, a ten byl vždycky odvážnější. Teď navíc mluvil s duchem a vůbec se u toho nebál. Ani ho nenapadlo se bát! Je nejodvážnější kluk na světě. Je z něj hrdina. Opravdový hrdina. A ten hlupák Škaloud si myslí, že ho bude trápit, šikanovat a brát mu peníze? Cha! Tomáš je možná na svůj věk malý, ale je tak strašně odvážný, že si to se Škaloudem zítra vyřídí a bude mít už napořád klid.

Byl tak nadšený a rozrušený, že mu srdce v hrudníku bilo jako zběsilé. Úplně cítil, jak v něm pumpuje energie a byl si jistý, že dneska v noci ani nezamhouří oko. Ne, místo toho bude celou noc plánovat, jak nejlíp se Škaloudem vyběhnout. Možná, že se kolem půlnoci objeví nějaký další duch a bude s ním zase mluvit.

O pět minut později tvrdě spal. Odhodlání nenechat se sebou orat mu ale zůstalo.