Příběhy poutníků

Když se Ema přestěhovala do čítárny, s bobříky se již dobře znala. Přidala se tak k Eill, k její bobří rodince a dobře mezi ně zapadla. Sotva však Vrba shodila poslední listí a objevil se první náznak zimy, do čítárny se přistěhoval další tvoreček, jenž hledal domov. 

Dovolte nám tedy představit vám nového člena rodiny pod Vrbou. Jmenuje se Kremrolka a skotačí od rána do večera. Kremrolka miluje cestování a hned nám vnukla nápad! 

V čítárně otevíráme novou sekci, jenž nese název Příběhy poutníků. Poznáváte rádi svět? Jezdíte či chodíte na výlety? Máte jedinečnou možnost přispět do čítárny svými příběhy z dovolených, výletů, výšlapů. Můžeme tak společně vzpomínat na dovolené u moře, spolu se čtenáři se kochat vyhlídkami z hor nebo navštívit nějakou památku, zámek či hrad. 

A co bychom to bylo za vedení, kdybychom neodstartovali Příběhy poutníků sami! Posíláme našim milým čtenářům povídku o tom, jak se ztratit, nebát, věřit si a klopýtat. 

Ten den začal velmi brzy nepříjemným zvoněním budíku. Přesto jej Ema zaklapla s úsměvem na tváři. Těšila se na výlet, který ji čekal. Po letech se konečně podívá do Plzně za Eillen. V puse se jí sbíhaly sliny z představy dobrot, které jí Eillen přislíbila navařit a napéct. 

Cestou vlakem, i během přestupu, probíhalo vše v pořádku. Ve vlaku hlásili následující zastávku Plzeň. Ema vystoupila spolu s dalšími cestujícími. Jenže pak to všechno začalo. Než si zapnula vestu, cestující byli fuč. A Ema nebyla schopná najít cestu do vestibulu nádražní haly… Nejprve se jí podařilo dostat na autobusové nádraží. Zmatená tak poslala z démonka fotku Eillen do práce, aby ji navedla. A protože, proč čekat na radu, vydala se pátrat po vestibulu sama. Netušila však, že je pozorovaná…

-*-

“Karle?” ozvala se vysílačka jednoho z pánů z ostrahy.

“Jo?” 

“Vidíš to taky? Tu ženskou z trojky?”

“Jo.”

“Hele, Karle, vona  je na šestce.”

“Karle, teď je na dvanáctce.”

“Karle? Vona je na devítce. Hele, Karle, nechceš pro ni dojít?”

“Jo, už jdu.”

“Karle, jdi na sedmičku.”

-*-

Když Eillen otevřela zprávu, na chvíli se zarazila. Fotka nádraží bez jediného popisku. Pokusila se tedy Emě zavolat a navigovat ji správným směrem. Merlinužel to byla marná snaha. Ema sice potvrdila, že ví kudy jít, ale poté se odmlčela a na další zprávy už nereagovala. Teprve po patnácti minutách se opět u Eillen v práci rozezvonil telefon a započal desetiminutový prskající monolog ze strany Emy, zakončený větou: “A já se odsud nehnu, takže se hni a dojeď si pro mě!”

Když po půl hodině Eillen dorazila na nádraží, Ema se k ní hnala – s kufrem v jedné ruce a kytkou v druhé. Eillenin pud sebezáchovy zafungoval na jedničku. Uhnula, neboť očekávala, že kytkou dostane po hlavě. Ne, že by to Ema původně neměla v plánu. Naštěstí radost ze setkání a uvědomění si, kolik kytka stála, zastavilo Em ruku a kytka tak jejich setkání přežila.

Společně pak vyrazily na tramvaj a Eillen Em ukázala, kudy měla vyjít, aby se dostala na Palubu.

“Paluba, paluba. Jsem snad na lodi? Ne, na nádraží. Maj to tu líp značit,” prskala opět Ema a ve chvíli, kdy došla k přechodu, se na chvíli zarazila, překvapeně zamrkala a pak jen vydechla: “Pro přejití přechodu zmáčkněte tlačítko. No to by mě nenapadlo. Takovej nápis sem dají, ale šipky ven z nádraží? To ne. Hlavně že vím, že mám zmáčknout tlačítko.” 

“Vítej na divokém západě!” rozesmála se Eillen a táhla Em přes přechod. 

Doma se dámy ohřály jen na pár vteřin. Odložit kufr, vypít espresso a honem zpátky do města. To víte, když mají v centru obchod s minerály, můžete zkoušet cokoliv, ale nezabráníte Em, aby se do něj šla podívat. I když chvíli to vypadalo, že nikam nedojedou.

“Hele, vodník,” ťukla Eillen do Emy na tramvajové zastávce. Ema po ní nejdřív hodila ironický pohled, poté se otočila a spadla jí brada.

“Ty vogo, vodník jede tramvají. Kam jsem to dojela?” vyjekla, ale přesto dostala odvahu a nastoupila s vodníkem do tramvaje. Možná je štěstí, že ten den už ji nic jiného nepotkalo. Jinak by další den odmítla opustit Dračí doupě… 

Druhý den začal poklidně – kávou. A o pět minut později přišla první katastrofa. Emě se podařilo ulomit plastové madlo od balkonových dveří. Se strachem v očích a smutným výrazem na tváři jen pípla: “Já na to jen prstík položila a ono to upadlo.” Eillen se jen smála, což Emu vytočilo. “Netlem se. Já se tu trápím, že vám ničím byt a ty se směješ. To není vůbec vtipný!” dupla si a pak jí došlo, co dělá a také se rozesmála. 

Dámy nechaly madlo madlem a společně vyrazily na procházku kolem Boleveckého rybníka. To bylo radosti! Ema nadšeně pozorovala les, šišky, houby a pak najednou lesík skončil a před ní se objevilo…

“MOŘE! Tady mají moře!” vypískla Ema nadšením a vyrazila k rybníku. “Ty jo Eillo, moře, vlny. Neke vy tu máte i pláž! Hej, já jsem u moře! Lodičky! Vidíš jak to fouká!”

Nadšení nešlo zastavit. Muselo se udělat pár společných fotek. Vystrašit přihlížející mudly! Nebylo divu, že Ema odpoledne souhlasila s další procházkou, která jí měla ukázat i jiné rybníky a krásy Bolevce.

Začalo to procházkou u Šídlováku. Cestou kolem dřevěných soch Spejbla a Hurvínka se došlo ke Kolomazné peci. Od ní ke Kameňáku, kde Ema na chvíli zamrzla. 

“Eil, on se koupe,” vydechla Ema. “Ten mudla se koupe. Je stupeň nad nulou a on se koupe. Mně je z něj normálně zima a rolují se mi palečky u nohou!”

“Zajdem na Bolevák na horkou čokoládu?” navrhla Eillen a Ema nadšeně souhlasila. Kdyby jen chudinka tušila. Na začátku prohlásila, že má unavené nohy a chce jen krátkou procházku. Nabízených pět kilometrů odmítla. Jenže… Znáte ženskou, která by uměla odhadnout vzdálenost? No, madam Eillen to určitě není. 

Cestou na Bolevák ukázaly hodinky, že už dámy ušly pět kilometrů. Když to Ema zaslechla, udělalo se jí mdlo. Před výletnicemi zbývalo kilometrů ještě mnoho.  Krása přírody kolem ji začala štvát, a tak zbylých 400 metrů se neslo v prskání a lehčích nadávkách.

“Pitomej les. Hnusný mokrý listí. Blbý šišky. Houby nechutný – kdo se je prosil, aby tu rostly? Jako já řeknu, že nedám pět kilometrů, ale ne, ona si mě táhne na maraton.” Prskání přerušil až dortík, čokoláda a půl hodina sezení. 

Merlinu žel bylo třeba dojít zpět do Dračího doupěte. A tak se zbylé dva kilometry opět nesly ve stěžovacím stylu.

“Co na tom jako nechápeš?” ptala se Ema. “Ne, Eil, pět je moc, to nedám. No tak jo, tak si nedáme pět. Dáme si rovnou sedm kilásků. Proč ne! Normálnímu člověku řekneš, že pět je moc, von to pochopí. I Eil řekla, že to dáme kratší. Však jo. Sedm je míň než pět. Ne teda tady, ale je. Někde. Asi. Jako chápeš, že jsem řekla, že pět kilometrů nedám! Víš, co to znamená? Pět je moc. Tak proč ne, dáme rovnou sedm!?”

Když dámy konečně dorazily domů, uvítal je ve dveřích pan Elat.

“Ona mě týrala!” začala si stěžovat Ema. “Řeknu jí, že pět kilometrů je moc a vona mě táhla sedm. Vlastně sedm a půl! No chápeš to?”

“Tak jako, mohlo to být osm,” odpověděl jí pan Elat.

“A ty mi taky dej pokoj,” odstrčila ho Ema a dopajdala do kuchyně, kde už čekala připravená večeře. 

Byl to krásný výlet, sice si Ema odnesla jeden obrovský puchýř, ale zážitky, smích, jídlo a radosti všechny bolístky zahojily. 

Za obrázky děkujeme Enolce Gatito.