Jak Majdule ke krůtám přišla
Každý z vás určitě již pátral po tom, jak slečna Majdule získala svoje krůty. A já vám tady přináším vysvětlení.
Byl krásný slunečný den a slečna Majdule si vykračovala po venku, byla na procházce. Protože slunce opravdu pálilo, rozhodla se, že zamíří do lesa, kde se trochu zchladí ve stínu. A tak si s úsměvem na rtech kráčela po lesní pěšince, až dorazila na roztomilý palouček, uprostřed kterého se jako modré oko třpytilo jezírko. Přidřepla si k němu a začala si v chladivé vodě máchat nohy. Když tu najednou se jí něco otřelo o nohu.
„Ááááá!“ Majdule zakřičela, protože to „něco“ bylo podivně slizké a studené.
„Co řveš?“ ozval se znuděný hlas a na hladině se objevilo několik bublin. Majdule se zděšeně dívala do vody. Tam něco bylo a mluvilo to!
„Mno tak co bude? Budeš na mě vejrat jako tele na vrata, nebo mi sem něco hodíš? Mam teda dost hlad, tak sebou hoď!“
„Eeeh, hodím? A jako co bych vám tam měla házet?“ Majdule spatřila, jak se pod vodou mihlo něco zlatého a naštvaně to rozvířilo vodu.
„To seš fakt tak blbá, bo to jen děláš? Co se asi dělá se zlatejma rybama? Chytaj se, aby se pak mohly pustit a ty sis mohla něco přát. Kapišto? Tak dělej už, mam fakt hlad.“ Majdule užasla sáhla do kapsy a hele, měla tam kus rohlíku od svačiny. Mechanicky hodila drobky o vody a čekala, co se bude dít. Po chvíli se ryba objevila u hladiny.
„No co zase čučíš? Asi bys mě měla chytit a vylovit, ne? Teda fuj, jak dlouho si měla ten rohlík u sebe?!“ Majdule beze slova ponořila ruce do vody a popadla rybu. Zírala na to podivné, mrskající se zlaté stvoření.
„Ble, to je humus. Za to bude maximálně jedno přání a to ještě nezaručuju kvalitu! Páč kdo má tohle jíst, na to já nemam žaludek. Tak, co to bude?“ Majdule se zamyslela. Přání tedy měla spoustu, které by se jí hodilo nejvíc? Kousala se do rtu, podupávala a škrábala se ve vlasech, až to ryba nevydržela.
„Tak co jako? Tu jeden z tebe vypustí málem duši! Vyžvejkneš už se?! Tak tři, dva jedna…“
„Já chci havrany!“ vykřikla Majdule první, co ji napadlo. Ryba se na ní zašklebila.
„Havrany? Ti přeskočilo ne? K čemu jsou rozumnýmu člověku havrani? Mno nic, já ti do kebule nevidim, řekla sis vo ně, máš je mít Ale už mě, sim tě, hoď zpět, chci tu ještě nějakej čásek pobejt….“ Majdule rychle hodila zlatou rybu do jezírka, aby jí náhodou nechcípla v náručí a napjatě čekala, co se bude dít. Ryba, jen co vklouzla pod hladinu, elegantně máchla ploutví a zaplula do hlubin. Za Majdulí se ozvaly podivné zvuky. Vytřeštěně se otočila…a za sebou uviděla stát hejno krůt.
„Co todle je?! Já chtěla havrany a ty mi sem přičaruješ nějaký..nějaký….“
„Krůty to sou. A holka, moc si nestěžuj, já tě říkala, že ten rohlík byl hnusnej! To víš, když něco chceš, musíš za to zaplatit. Ani kuře zadarmo nehrabe, natož ryby, že?!“ Majdule se naštvaně otočila směrem k jezírku.
„Víš co? Tak si trhni ploutví, rybo jedna pitomá!“ zaječela a otočila se zpět ke krůtám. Nedůvěřivě se na ně zadívala a ony jí ten samý pohled oplatily. Vyplázla na tu největší jazyk…a k jejímu překvapení krůta tenhle pohyb zopakovala. Majdul vykulila oči – krůty také. Zakroutila hlavou – krůty také.
„Co to je tohle? Nějaká nemoc? Co se opičíš!“ Ohnala se po jedné, která právě vyrážela podivné zuřivé zvuky a rozháněla se křídly stejně jako Majdule. Slečna se uraženě otočila zády a hodlala odpochodovat ale průvod krůt za ní. A tak to je až dosud. Kam se hne Majdul, tam se hnou krůty a naopak. Tak až někdy tenhle průvod zase na hradě potkáte, budete vědět, jak to doopravdy bylo.