Skryté město – kapitola 1

Vítejte u první kapitoly příběhu z pera Larima Elata. Skryté město vám otvírá své brány. Vstupte, máte-li odvahu…

-*-

 

Koba si protáhl bolavá záda. Zpovzdálí sledoval dva strážníky, jak zakuklence strkají do nejodlehlejší cely na úplném konci chodby. Vedle něj postával Griga, celý bílý a s podupávající nohou – bylo na něm jasně patrné, že už by nejraději zmizel a nechal problém někomu dalšímu.

Tím dalším byl Koba.

„Co se stalo? Proč má na sobě tu blbou kuklu?“ otočil se na něj Koba. „Je to snad někdo známý? Není to Pister, co? Ten zpěvák. To by bylo fajn, nemám ho rád.“

„Je to pro tvoje dobro, takhle jsme ho už sebrali. Zabil svýho kámoše. A dopadnul takhle. Obličej má celej… v krvi. Oči vydloubaný, tváře pořezaný… nic pěknýho na pohled.“

Koba se ušklíbl. „A ty si myslíš, že tady s lidma jednám v rukavičkách? Jak dlouho s náma děláš? Už dost dlouho na to, abys slyšel, jak tu čas od času křupne pár kostí, a vytrhnu pár jazyků. Takže co mám od něj všechno vyzjistit? Nebo stačí jenom doznání?“

Griga se na svého kolegu podíval nechápavým pohledem. „Z něj? Z něj asi nedostaneš už nic. Dávám mu hodinu, možná ani ne. Svědků máme dost, viděli, jak se začali rvát a společně vypadli z hospody někam na dvorek. Tam už se do sebe pustili pořádně. Takže to s ním můžeš zkusit, ať se dozná a ať zjistíme, o co vůbec šlo.“ Mladík se zadíval k cele, ze které právě vycházeli jeho přátelé s uniformou kompletně od krve. Dveře nechali otevřené – stejně nehrozilo, že by měl jejich nový host dostatek sil, aby se skrz ně dostal ven. „Stejně jenom blábolí nesmysly. Dej pak vědět hrobníkovi, ať si ho někde zahrabe. Nebo ať ho hodí někam do stoky. S takovejma si my nebudeme špinit ruce, no ne?“

Griga se konečně zbavil bledosti v obličeji a vydal se společně se strážnými ven z vězení. Ani se na Kobu nepodíval. Všechno za jeho zády už nebylo jeho problémem.

(obrázek vytvořen pomocí programu stable diffusion)

„Ať žije úžasný Skrytý město – ten nejkrásnější kout západní Ecorie,“ procedil skrz přivřené rty starý bachař a pomalu vykročil k zadní cele. „Jen mír a klid, kousíček od moře. Vítejte.“