Stín v pavučině – 4. část. 

Čtvrtá, a poslední, část je zde pro vás.

Thaddeus Blackwood stál sám. Před ním se z úzkého průchodu do komory vynořila gigantická, chlupatá královna akromantulí, za ní se tyčil záhadný stín v kápi. Vzduch v suterénu zhoustl, těžký jedem a zlovolnou magií. Královna zasyčela, její kusadla cvakala, připravená k útoku. Stín v kápi zvedl ruku a Thaddeus pocítil, jak se mu do krve vpíjí chlad.

„Takže tu jsi, Profesore Blackwoode,“ zahřměl hlas zpod kápě. Nebyl to šepot větru, ale hluboký, známý tón, který Thaddeus s hrůzou poznal. „Dlouho jsme se neviděli. Doufal jsem, že jsi odpočatý, než se naposledy setkáš se svým osudem.“

Kápě se pomalu stáhla a odhalila tvář. Thaddeusovi se srdce zastavilo. Nebyl to neznámý nepřítel, ale někdo, koho znal ze starých časů. Někdo, kdo měl být dávno zapomenut. Isolde Vaneová, bývalá studentka Zmijozelu, posedlá temnou magií a zapomenutými rituály. Její oči žhnuly chladným, fanatickým leskem a úsměv na rtech byl plný zlověstné radosti.

„Isolde,“ vydechl Thaddeus. „Tys to všechno způsobila? Akromantule? Ten jed? Proč?“

Isolde se tiše zasmála, zvukem ostrým jako čepel. „Bradavice stagnují, Thaddeusi. Potřebují očistu. Novou moc. A já jsem našla zdroj, který to dokáže zajistit.“ Ukázala na obrovské černé vajíčko, které Pipy viděl, nyní jasněji viditelné v jeskyni za královnou. „Toto není jen vajíčko. Je to brána. Brána k moci, která byla hluboko pod hradem pohřbena po staletí. Potřebovala jsem jen správné ingredience a někoho, kdo by mi pomohl s její aktivací.“

„Ty používáš akromantule jako nástroje!“ vykřikl Thaddeus, otřesený její chladnou krutostí.

„Jsou to jen prostředky k cíli,“ odvětila Isolde s lhostejností. „A teď, profesore, jsi buď svědek, nebo… překážka.“ Zvedla ruku a z jejích prstů vylétla černá, pulzující energie směrem k Thaddeusovi.

Thaddeus reagoval bleskurychle. „Protego Maxima!“ vykřikl a vztyčil neviditelný štít. Černá energie narazila do bariéry a rozplynula se v záblesku temného světla. Královna akromantulí za Isoldou zasyčela a vrhla se vpřed.

Thaddeus věděl, že musí jednat. Nemohl bojovat s oběma najednou, a nemohl nechat Isoldě dokončit její rituál. Jeho oči padly na prasklinu ve zdi, ze které vytékal uschlý jed. Ne, to nebyl jen jed. To byly pozůstatky rozpadající se bariéry. Isolde ji už musela oslabovat, aby se dostala k vajíčku. A to jí dalo nápad.

„Expelliarmus!“ vykřikl Thaddeus, míříc na Isoldinu hůlku. Kouzlo ji zasáhlo, ale Isolde byla příliš silná. Její hůlka se jen otřásla v její ruce. Vtom se na něj vrhla královna akromantulí. Thaddeus se vyhnul jejím kusadlům jen o vlásek a odrazil její mohutnou nohu kouzlem „Impedimenta!“, které ji na okamžik zpomalilo.

„Už je pozdě, Thaddeusi!“ zvolala Isolde s triumfálním úsměvem. „Brána se otevírá! Síla Bradavic bude moje!“ Zvedla hůlku k vajíčku a začala recitovat prastaré zaklínadlo, jehož slova rezonovala v temné jeskyni. Vajíčko začalo pulzovat černým světlem, stále silněji.

Thaddeus se rozhodl. Vytáhl z kapsy vzácnou, silně koncentrovanou lahvičku s lektvarem – tekuté světlo z bylinkářských experimentů. Měl jen jeden pokus.

„Finite Incantatem!“ vykřikl a namířil hůlkou na Isoldino zaklínadlo. Její hlas sice nezmizel, ale síla vajíčka na okamžik zaváhala. To bylo vše, co potřeboval.

S bleskovou rychlostí se Thaddeus vrhl k Isoldě, ignorujíc zuřivou akromantuli. Jakmile byl dost blízko, otevřel lahvičku a s veškerou silou ji hodil přímo na pulzující vajíčko. Sklenička se roztříštila a tekuté světlo se rozlilo po černém povrchu.

Ozval se oslnivý záblesk. Nebyl to blesk temné magie, ale zářivá, čistá světelná vlna, která zaplavila jeskyni. Světlo lektvaru reagovalo s temnou energií vajíčka. Vajíčko začalo syčet a praskat, jeho černá barva bledla.

Isolde Vaneová vykřikla. „Ne! Moje moc! Mé znovuzrození!“ Její zaklínadlo se rozpadlo a ona se zhroutila na zem, její moc ji opouštěla.

Královna akromantulí, oslepená a zmatená náhlým světlem, ztratila kontrolu. Zuřivě se otočila a se zařváním, které otřáslo základy hradu, se vrhla na nejbližšího nepřítele – na oslabenou Isolde.

Thaddeus sledoval s hrůzou. Královna na Isoldě nepřistála, místo toho se srazila s prasklinou ve zdi. Obrovský náraz roztříštil kamennou bariéru, a s ní i zbytek stability podzemních chodeb. Ozvalo se hluboké, dunivé zadunění. Celý suterén se otřásl. Strop se začal sypat.

„Pohyby, Isolde!“ vykřikl Thaddeus, ale bylo pozdě. Královna, v panice, se snažila uniknout. Narazila do vajíčka, které se s hlasitým prasknutím rozpadlo na prach, absorbující poslední zbytky temné energie. Zároveň se obrovské balvany začaly řítit dolů, zasahující akromantuli i jejího bývalého „pána“ Isoldy. Vše pohltil prach a tma.

Thaddeus se instinktivně vrhl do úzkého průchodu, kterým Pipy unikl. Jen tak tak se vyhnul padajícím sutinám. Slyšel, jak se za ním chodba hroutí. Vzduch byl plný prachu a ozvěny ohlušujícího řevu rozhněvaných kamenů.

O hodinu později, když se záchranný tým z Bradavic probojoval k zhroucenému suterénu, našli profesora Thaddeuse Blackwooda, celého od prachu, ale živého. O Isoldě Vaneové ani o královně akromantulí nebylo ani stopy, pohlceny zřícenými chodbami a temnými jeskyněmi. Mince, kterou Pipy doručil, byla později prozkoumána. Bylo zjištěno, že pocházela ze starověké, dávno zapomenuté civilizace a sloužila jako médium pro temné smlouvy, ale s jejím zničením se její síla vytratila.

Bradavice si oddechly. Hrozba byla zažehnána. Ale profesor Thaddeus Blackwood věděl, že stín v pavučině se sice stáhl, ale úplně nezmizel. Pouze se schoval hlouběji. A on, mistr bylinkářství a znalec magických stvoření, bude dál bdít nad hradem, připraven čelit jakékoli hrozbě, která by se mohla vynořit z temných koutů magie.