Stín v pavučině – 1. část

Máte strach z pavouků? Už nemusíte! Slečna Annie E. Harlow si pro vás připravila napínavou povídku. Začtěte se do prvního dílu s názvem Stín v pavučině: 

Když se z hlubin hradu začnou ozývat podivné zvuky a mizí vzácné přísady z kabinetů, profesor Thaddeus Blackwood se pouští do pátrání. Brzy však zjistí, že temnota, která se plíží chodbami, má mnoho nohou a jedovaté tesáky. 

Chladné kamenné zdi hradu dýchaly prastarou historií, ale profesor Thaddeus Blackwood, mistr bylinkářství a znalec magických stvoření, cítil, že v poslední době dýchají i něčím jiným. Něčím… lepkavým. Poslední týdny byly plné drobných, znepokojivých událostí. Z jeho kabinetu zmizely vzácné sušené kořeny mandragory, z komory na lektvary se ztratil drahocenný měch s pavoučím jedem a z temných chodeb v suterénu se občas ozývalo tiché, rytmické ťukání, které nebylo ani ozvěnou, ani průvanem.

Thaddeus, muž s prošedivělými vlasy svázanými do úhledného copánku a očima bystrýma jako jestřáb, zpočátku přičítal tyto jevy roztržitosti studentů nebo snad potulnému skřítkovi. Ale když se jednoho rána probudil a zjistil, že jeho oblíbená, pečlivě pěstovaná masožravá rostlina, Ďáblovo osidlo, je zcela vysátá a pokrytá jemnými, ale nepopiratelně pevnými vlákny, věděl, že je něco špatně. Velmi špatně.

Vzal svou spolehlivou hůlku z hlohu a vydal se do suterénu. Vzduch zde byl těžký, zatuchlý a nesl s sebou podivný, zemitý zápach, který Thaddeus dobře znal z dávných expedic do Zakázaného lesa. Byl to pach akromantule.

Jeho srdce se stáhlo. Akromantule na hradě? To bylo nemyslitelné. Tato obří, inteligentní a smrtelně nebezpečná stvoření se obvykle držela hluboko v lesích, daleko od lidských sídel. Jak se sem mohla dostat? A proč?

Thaddeus se pohyboval tiše, hůlka připravená. Světlo z jeho Lumos kouzla tančilo po vlhkých zdech, odhalujíc šedé, lesklé nitě, které se táhly podél podlahy a mizely v temných zákoutích. Byly tenké jako vlas, ale při dotyku se ukázaly být překvapivě pevné.

Došel k jedné z nejstarších a nejméně používaných chodeb, která vedla hluboko pod stará sklepení. Zápach zde byl silnější, a ťukání bylo nyní jasně slyšitelné – mnohonohý pohyb po kamenné podlaze. Thaddeus si všiml, že se zde vzduch podivně chvěje.

A pak to uviděl. V rohu chodby, částečně skrytá ve stínu, se rýsovala obrovská, chlupatá silueta. Měla osm očí, které se leskly ve tmě, a osm dlouhých, článkovaných nohou, které se pomalu, rytmicky pohybovaly. Byla to mladá, ale už děsivě velká akromantule. A nebyla sama. Za ní, v ještě hlubším stínu, se zdálo, že se pohybuje něco většího, temnějšího…

Thaddeus věděl, že nemůže zaútočit bezhlavě. Akromantule jsou lstivé a mají jed, který dokáže ochromit i ty nejodolnější kouzelníky. Potřeboval plán. A hlavně – musel zjistit, jak se sem dostaly a co tu dělají. Proč kradou ingredience? A co je to za obrovský stín, který se skrývá za tou menší?

Náhle se ozvalo ostré, praskavé cvaknutí. Akromantule se otočila a všech osm očí se upřelo přímo na něj. Thaddeus se ani nepohnul. Věděl, že jakýkoliv náhlý pohyb by mohl vyprovokovat útok. Vzduch zhoustl napětím. Profesor cítil, jak se mu na čele sráží krůpěje potu.

„Takže, tady jste,“ zašeptal Thaddeus, hlasem překvapivě klidným. „Co tu pohledáváte, stvoření noci?“

Odpovědí mu bylo jen další cvaknutí a pomalý, hrozivý pohyb vpřed. Stín za ní se také pohnul, odhalujíc další pár lesklých očí. Thaddeus si uvědomil, že je v pasti. Musí jednat rychle, než se stane další obětí této záhadné invaze. A co je nejdůležitější, musí ochránit hrad a jeho obyvatele před nebezpečím, které se plíží v pavučinách.