Příběh o stvoření světa 

Tento příběh jsem viděla během mé ranní meditace a ráda bych se s vámi o něj podělila.  Měla jsem hlavu plnou toho, co mám dnes udělat a potřebovala jsem se uvolnit. Meditace mě vždycky uklidní a dá sílu do nového dne. To jsem ale ještě nevěděla, že během meditace mi před očima proběhne celý příběh o tom, jak vznikl život na planetě Zemi. Ten příběh mě uchvátil, a proto bych se s vámi o něj ráda podělila. Těžko říct, co mi tím moje mysl chtěla říct, proč mi zrovna tenhle příběh ukázala.

Zdálo se mi o jedné bytosti, nádherné, jakémsi andělovi. Začalo to tmou, za chvilku jsem ve tmě viděla světýlko. Světýlko se postupně přibližovalo a já jsem si uvědomila, že se jedná o nějakou bytost. Byla smutná, protože byla sama. Miliony let jen plula vesmírem. Bytost samota velice trápila. Kdo by také chtěl bloudit miliony let vesmírem úplně sám, a ještě ve tmě.

Náhle ona bytost uviděla jakousi kouli, planetu… Byla to planeta Země, ale to ona nevěděla. Nebyla to ovšem Země, jakou jí známe dnes. Byla to jen pustá nehostinná hvězda, kde nebylo vůbec nic.

Bytost uviděla tuhle velkou planetu a řekla si, že tam určitě někdo musí být. Někdo, s kým bude moci sdílet svůj život. Tak velká planeta přeci nemůže být prázdná. Nevěděla, že už nebude návratu a nebude moci hledat na jiném místě. Jak na ní přistane, bude tam muset zůstat navždy. Tato bytost bylo totiž tak lehoučká, že jí gravitace této země již nikdy nedovolí vzlétnout zpátky do vesmíru a pokračovat v hledání.

Připravila se a plná nadějí začala padat. Rychlostí blesku prorazila atmosféru a dopadla na zem.

Celé roky chodila po zemském povrchu a hledala někoho dalšího jako je ona. Byla už tak dlouho sama. Jak vlastně vypadala? Byla krásná. Nevypadala jako člověk – měla dlouhé tělo bez rukou a místo hlavy velikou kouli, která zářila na tisíce kilometrů daleko. Pátrání pokračovalo, stále hledala. Nikdo nikde, všechny její naděje byly marné. Cítila, že zůstane sama a už to nijak nemůže změnit. Pokusila se vrátit do vesmíru, aby mohla hledat jinde, ale nešlo to. Přišla si ztracená. Naděje jí opustila.

Bytost vyzařovala natolik silnou zář, že začala lákat jiné bytosti. Nebyly to stejné bytosti jako ona (byla jediná svého druhu), ale i ony sdílely stejné pocity. Také byly sami, proplouvaly vesmírem a něco, tedy spíš někoho hledaly. Vesmír je velký a je v něm úplná tma. Plujete miliony let a stále jste jen vy, sami ve tmě. Dovedete si to představit? Já tedy ne.

První bytost plula tmou a najednou, když byla poblíž Země z dálky uviděla zář oné bytosti. Věděla, že se musí vydat za ní, že je to ona, kterou celý život hledá. Sebrala sílu a připravila se spadnout na zem. Bohužel ten pád nepřežila. V místě jejího pádu vyrostl z její životní energie strom a nejen jeden, rovnou celý les. Neumřela tedy úplně, zůstala na zemi v jiné podobě. Takové bytosti po sobě vždy něco zanechají. Jednou za pár tisíc let nějaká bytost plula kolem a zamířila za oním krásným světýlkem, které jí tak přitahovalo. Nikdo ale nebyl tak silný jako Aurora (to jméno si dala ona sama během bádání o tom kým je). Všichni, co se zkusili dostat na zem zemřeli. Aurora byla jedna jediná svého druhu, ostatní byly slabší a neměli šanci pád na Zemi přežít. Tolik jich padlo. Na místě jejich pádu vyrostly krásné lesy…Jiné bytosti byly hodně velké, po pádu jejich padlá těla vytvořili kopce a hory.

Aurora byla stále sama. Zoufalá, že nikdo z ostatních bytostí nepřežil. Proč také nemohla padnout a už se neprobudit? Je snad předurčená zůstat navždy sama? Plna zoufalství a bez špetky naděje se rozhodla s tímto nešťastným životem skoncovat. Chtěla ukončit své utrpení.

Tehdy, když před miliony let padla na zem vznikla v místě jejího pádu velká sopka. Chtěla to skončit tam, kde to všechno začalo. Tam kde dopadla z vesmíru, protože si myslela, že najdete někoho, s kým by mohla sdílet svůj život. Aurora se podívala na všechny ty stromy kolem a s pláčem se rozloučila se všemi padlými, které nikdy nepoznala. Viděla je padat jednoho po druhém a ani jeden to nezvládl…zlomilo jí to srdce. Poté skočila do sopky. Konečně její utrpení skončí a nebude už cítit vůbec nic, říkala si. Pád Aurory způsobil nečekanou reakci – obrovský výbuch. Je to přeci jen velice mocná bytost plná energie. Najednou sopka vybouchla a vystřelila Auroru na nebe. Zůstala tam uvězněná – mezi vesmírem a zemí. Nemohla se hnout.

To moje utrpení nikdy neskončí, naříkala. Proč jsem odsouzená žít sama a nepoznat nikoho jiného? Začala plakat tak ustavičně…plakala a plakala. Pláč neustával a za nějakou dobu slzy vytvořily jezero, později moře…celý oceán slz. Voda zcela změnila nehostinnost této planety, začala ji měnit. Pláč Aurory něco spustil, ona ale stále plakala a na zemi se ani nepodívala. Smutnila nad tím neštěstím, co jí potkalo.

Jednoho dne se všechno změnilo – v oceánech se zrodil život. Nejdřív to byly malý živočichové, tak malý že byly okem nepostřehnutelní, postupně vyrostli a jednoho dne dokázali vyjít z vody a přežít i mimo ni. Zář Aurory jim dávala ideální podmínky k životu, sílu. Lesy se rozrostly, planetu zarostly pole a louky plné květin. Zář z oblohy planetě dala život – vyrostlo ovoce, rostliny a další jídlo pro nové obyvatele této planety. Tito malý tvorové se začali vyvíjet a rozmnožovat, až byla planeta plná různých zvířat. A nejen to. Za primátů se vyvinuli i první lidé! Planeta země se probudila k životu.

Aurora jednou přestala plakat a podívala se směrem dolů. Nevěřila tomu, co vidí. Už nebyla sama. Všude byly jiné bytosti. Na planetě byl život! Dívala se na všechny ty krásné tvorečky – ryby, ptáky, lidi a s úžasem je sledovala. To, co celý život hledala měla přímo před sebou. Jeden z lidí se snažil rozdělat oheň, tak do hromádky dřeva, u kterého seděl namířila jeden paprsek a zapálila mu ho. Radovala se společně s člověkem. Sledovala Zemi jako tu nejkrásnější podívanou pod sluncem. Zjistila, že má konečně důvod proč žít. Má přeci tolik nových kamarádů!

Rozhodla se, že všechny tvory na Zemi bude navždy ochraňovat, pomáhat jim a bude jejich nejlepší kamarádkou. Její zář byla zdrojem tepla, úrody i samotného životě. Konečně našla smysl svého života. Aurora se stala sluncem, které tu pro ně bude navždy. Byla šťastná, protože už nikdy nebude sama.