Odpolední šlofík

A kdo by neznal únavu! Všichni, do jednoho! V práci mám ráda klid po obědě. Pacienti si naplní bříška, spokojeně si na chvíli lehnou. A najednou na oddělení zavládne příjemné ticho. Když je teplo, okna jsou otevřená a zvenku do pokojů pacientů doléhá píseň ptáků. Švitoří, hádají se o kdejakou žížalu či broučka. A pak, po dobrém odpoledním šlofíku, jsou pacienti připraveni na své milované blízké, na návštěvy.

I já si někdy dopřeji odpolední šlofík. Ovšem ty následky nejsou tak kouzelné. Opravdu často se mi stane, že když si po náročné službě užívám den volno a dovolím šlofíku, aby mě ovládl, ztratím se. Většinou u knihy na gauči. A když se vzbudím, jsem ztracená, úplně! Nevím, co je za den, proč spím, zda jsem po noční, nebo na noční mám jít, nevím, kde jsem. Tyhle šoky nemám ráda. Káva a pohled do kalendáře vše zase upraví. Někdy umí i ten šlofík dát něco, co nechceme. A odpolední šlofík mám rozhodně spojený s babičkou a dědou. Ti dva tohle ovládali po celý život a jejich úsměv na tváři nikdy nezmizel. Myslím, že za to může tato malá chvilka, šlofíček, který celou dobu dodržovali. Něco na tom určitě bude!