Alchymista

 

Můj příběh je už hodně starý. Ale miluji ho. Vypráví se v naší rodině každý rok o Vánocích a pokaždé v něm nacházím něco nového, co jsem ještě před rokem nedokázala slyšet, nebo přijmout. 

Ten příběh je o síle mysli, touze, víře a odvaze překonat všechny překážky. Je i o lásce ke svému poslání a dosažení cíle, za všech okolností. 

Možná se zdá, že vlastně s Vánoci nijak úzce nesouvisí, ale to je jen na první pohled. Samotný příběh odkrývá tajemství, která jsou možná právě v období Vánoc, kdy se dějí zázraky a lidská srdce ožívají. Někdy láskou a pokorou, jinde zas bolestí z odloučení. 

Ale teď už vás vezmu daleko do staré Anglie. Doba středověku tam byla zapsána brkem géniů a architekti zas zanechali svou stopu v nádherných stavbách kostelů i honosných domech či statcích. Jejich smysl pro kombinaci cihel, kamene a dřevěných trámů, s bílým podbarvením na fasádách, dodával městům malebnost a přitom přirozenou důstojnost.

Ve městě, když už jsme se ho okrajově dotkli, bylo rušněji. Především pak v podhradí. Každé stavení se honosilo nápisy či vývěsními štíty, které okamžitě sdělovaly, jaké že řemeslo se uvnitř skrývá a nabízí své služby. Všechna ta díla pak putovala ponejprv k hradnímu pánu a teprve, co zbylo, putovalo na trh pro ostatní obyvatele. Tržiště pak přetékalo nevídanými skvosty a to jak z rukou mistrů jejich řemesla, tak i luh a hájů, z širokého okolí statků a sedláků. 

Na toto tržiště chodíval i malý William. Veden za ruku svojí matkou. To, aby se v davu neztratil, nebo jí ten drobný neposeda nezmizel na celé odpoledne, jak tomu mnohokrát bývalo. William byl vážně dítko zvídavé a nic nového nesmělo uniknout jeho pozornosti. A jak šel čas a chlapec rostl, nechodívala už matka sama na tržiště tak často. Trh byl vzdálený a roky přibývaly i jí. Tíha plného košíku a smlouvání s trhovci jí nepřinášelo nic než tíhu v ramenou, bolavá záda a umluvenou pusu. Williama ale do centra toho rejdění nechtěla pouštět vůbec. Přicházel s košíkem poloprázdným a často s předraženým zbožím.  Co však nikdy nechybělo z jeho výpravy, byly prazvláštnosti, které matka ani nedokázala pojmenovat. Tu to byla novinka v podobě křesadla. Podivná to kamenná krabička s ukrytým ohněm. Satanův vynález! Jindy zas nějaké baňky a prapodivně tvarované skleněné nádobky s korkovým uzávěrem. Porůznu tupé, zahnuté nůžky, které už opravdu nebyly k ničemu. Těch stříbrňáků, co za ně za rok utratil, by stačilo na pokrytí nové doškové střechy! Matka zprvu lamentovala, pak naříkala, ale nakonec už nad tím jen mávla rukou se slovy: “Počkej, až tu jednou nebudu, dům po otci ti spadne na tu tvoji hloupou hlavu! Zapadneš do těch nesmyslných čertovských udělátek a nakonec skončíš ty sám v pekle!” 

Ale ta hloupá čertovská udělátka, nebyla tím, co si o nich Williamova matka myslívala. 

Z chlapce vyrostl mladý muž a jeho sklepní pokoj, který mu matka na jeho “smradlavé bláznoviny” vyhradila, se stala alchymistickou dílnou. Věčně to tam bublalo a syčelo. Po původně bílých zdech, se vytvořily černé okouřené šmouhy a smradu tam bylo, jako v prasečím chlívku. Ale William byl v tom svém království šťastný. 

Jednoho dne, pár měsíců poté, co jeho matka naposledy dosnila svůj sen, rozhodl se William, že bude muset doplnit své zásoby jídla na zimu. Hospodyně od vedle, která často matce vypomáhala, už sama sotva stíhala obstarat její dům, a tak vše padlo na tíhu odpovědnosti samotnému Williamovi. 

Ten den, kdy vyšel za časného rána směrem k tržišti, se navždy zapsal do jeho života. Ten deštivý a mlhou zakrytý Londýn se protnul s jeho osudem. Za hodinu svižné chůze došel do uličky plné podomácku stlučených stánků. Ale něco ho táhlo dál.  Bůh ví proč, zabočil na konci uličky k domu, až téměř u rynku. Nikdy předtím tam nebyl. Ale dnes cítil v srdci takovou naléhavost, že jí nedokázal odolat! Nohy zrychlovaly jeho krok, až už téměř běžel. Zastavil se až přede dveřmi onoho domu. A jeho ruka se dotkla namrzlého kovového klepadla. Byla to krásná práce mistra kováře. Symbolizovala hlavu orla s rozpjatými křídly a po bocích téměř k ní šlehaly ohnivé plameny. Williama ten výjev zaujal. Představoval si, jak onen pták o vlásek uletěl tomu hořícímu peklu, v čisté svobodě jeho křídel. Najednou uslyšel  nad hlavou křik od poplašeného ptáka. Ten zvuk ho vyrušil z toku jeho myšlenek. Zvedl hlavu a pod krovem domu uviděl okénko, ze kterého někdo vystrčil tepanou tyč, na které byl uvázán rukáv zakrvácené košile. William už na nic nečekal a prudce se opřel do těžkých, dřevěněných vrat. Ta zapraskala ve zrezivělých pantech, ale povolila. William se dostal do vnitřního dvorku uzavřeného stavbou domu. Rozhlédl se kolem dokola a najednou uviděl těsně pod střechou malý, kulatý, okenní otvor a jím unikal sotva znatelný oranžový pramínek dýmu. Williamovy oči sklouzly dolů a tam byly úzké kovové dveře. Nebyly zamčené, a tak se bez překážek dostal ke schodišti. Všude už byl štiplavý šedooranžový kouř. William si strhnul plášť z ramen a rukou si jím chránil nos a ústa. S přivřenýma očima vyběhnul do místnosti, kde nebylo už téměř nic vidět. Vrhnul se k okénku, z něhož vycházel ven dým a nahmatal hned pod ním uzavřenou okenici. Pěstí do ní udeřil s takovou razantností, že se vyvrátila a s rachotem dopadla dolů na dvorek. Během chvilky se otevřeným oknem vyvalil ven kouř vycházející z jedné baňky nad kahanem. William byl skokem u plamene a kohoutem ji znalecky uzavřel. V baňce to přestalo bublat a dým, který se valil ven, už vytvářel sotva znatelnou stopu celé té katastrofy. William se rozhlédl a uviděl v odlehlém rohu tyčí proražené střešní okénko, které vedlo ven na ulici. O zem byla opřená ona tyč, která sem Williama přivedla. Na podlaze ve střepech ležel muž. William ho okamžitě vzal do náruče a nesl ho po schodech dolů. Muž byl už stařičký a lehký jako pírko. Jen, co se dostali na dvůr, muž zamžoural očima a rozkašlal se.

Když se po nějaké chvíli vzpamatoval, ukázal chvějící se rukou na dveře, kam ho William  doprovodil. Nad šálkem čaje a v teple pod peřinou snažil se mu pak vysvětlit, co se vlastně stalo.

Tu noc v jeho domě William přespal. Stařík byl zesláblý a měl ošklivý kašel z přidušení. Stačilo málo a muž už by dnes nežil. A tak, když se druhého dne probudil, posílený spánkem požádal Williama, aby u něho zůstal, alespoň tak dlouho, dokud se mu nepodaří najít správnou ingredienci do svého lektvaru. Mělo jít o poslední složku, která by dokázala převrat v alchymii. Pomocník by se mu hodil, a to ještě netušil, že před sebou má už téměř hotového tovaryše. 

A tak ti dva bádali a společně míchali, přidávali a ubírali jednotlivých složek po několik měsíců. William byl už hotový mistr. Ale ani tak se stále nedařilo to, co oba už už měli na dosah. Pracovali podle stařičkého receptu alchymistova děda. Ten byl kdysi zaměstnán přímo na hradě u tehdejšího pána. Těsně před dokončením svého elixíru na vyléčení jakékoliv nemoci, zranění a návratu všech poškozených buněk v těle do absolutního zdraví, zcela nechtěně zaslechl rozhovor svého pána a jeho rádce, že jakmile mistr alchymista dokončí tento nadčasový všelék, musí být odstraněn ze světa, a to beze svědků. A tak mistr, který svým umem předběhl svou dobu, poničil recepturu tak, aby nikdo nezasvěcený nedokázal elixír dokončit. V noci se vyplížil z hradu a uschoval ho ve svém rodném domě. Pak se vrátil nepozorovaně zpět do své dílny, vytvořil silný jed a ukončil tím svůj život. 

Toto zvláštní dědictví se neslo po generacích, ale nikdo si s ním nevěděl rady. Až jeho vnuk, po celý život zkoumal onu recepturu a nyní mu už scházela poslední ingredience. “Jediná průzračná kapka čisté…”  Ale čeho, to se mu za roky nepodařilo rozklíčovat. Vyzkoušeli s Williamem vodu i déšť ve všech ročních obdobích, sbíraný za bouřky i vichřice. Ale ani ten liják pod klenbou duhy nepřinesl kýžený výsledek. Použili vodu ze studny, z řeky, rozpuštěný sníh i led, ale vše marno. Byla už zima, dříví bylo málo a dům se nevytopil tak, aby v něm stařec nenastydl. A z běžného nachlazení se vyklubal zápal plic. William byl zoufalý nad nemohoucností svého mistra. Stačila jediná kapka… A byl by zase zdráv a plný síly. Ale čeho, to William netušil. Z mistra se stal přítel a nejbližší bytost, kterou William měl. Byl jako jeho otec, kterého nikdy nepoznal. A teď, na prahu poznání, se nedokázal pohnout z místa. Byl čas Vánoc, kdy se plní přání a v to ráno, kdy děti nacházely v punčochách jablíčko a ořechy, se stařík rozkašlal tak, že nemohl popadnout dech. William se sklonil nad jeho vyhublé a nemocí zničené tělo a v ten moment se jeho srdce sevřelo takovou lítostí, kterou zažil jen při odchodu své matky. Pak už mu nezbude nikdo. Bude na celém světě sám. Na zavřená víčka mistra alchymisty, dopadla čirá kapka slzy bolesti. Mistr je stěží otevřel a nad sebou uviděl truchlícího Williama. Z posledních sil se dotknul jeho ruky a zašeptal. “Slza! Ta tam patří.” 

William vyskočil a letěl do jejich alchymistické dílny. Během okamžiku dodal do lektvaru poslední ingredienci a v ten okamžik látka v baňce dostala zlatavý třpyt. William běžel podat svému mistrovi ten zázrak, v naději, že už nebude pozdě. Stařík ležel na posteli, bledý jako smrt, jeho oči už viděly svět, který se neslučoval s tím reálným. William přiotevřel jeho sevřené rty a vlil elixír do jeho krku. Chvilku se nedělo nic a pak se mohutně nadzdvihla peřina nad hrudníkem mistra. Jeho nádech byl tak silný, jako by omládl o třicet let.

A co se dělo dál?! Mistr, i se svým věčně mladým učedníkem, odešli daleko do míst, kde je prý ve skalách občas slyšet výbuch a pak se ven valí dým všech barev. Někdy se o Vánocích objeví v místní studánce voda, která má nazlátlý povrch na hladině. Říká se, že kdo má čisté srdce, smí se napít a uzdraví se prý z jakékoliv nemoci. Ale pro ty, kteří by chtěli tuto vodu zneužít, stane se pro ně jedem.