Dopis beze jména

Ten telefonát přišel tak náhle. Kateřina právě přicházela domů po náročné směně v místních potravinách, když slyšela zvonit svou starou pevnou linku. Mobilní telefon neměla.

Ve sluchátku se ozval pan Dvořák, soused a blízký přítel Kateřininy babičky, jež byla její jedinou žijící příbuznou. Kateřinina vážně nemocná maminka zemřela již před lety, tatínka nikdy nepoznala, sourozence neměla, ani manžela nebo snad děti.

Babička bydlela v jihočeské vesničce Dubová Lhota. Od Kateřinina pronajatého bytu tam cesta autem trvá přes tři hodiny. A Kateřina nemá auto. Babičku proto navštěvovala mnohem méně, než by si obě přály.

Pan Dvořák naštěstí bydlel v Dubové Lhotě také a dával na babičku pozor. Tu a tam od sebe babičku nechával Kateřině zatelefonovat, pomáhal jí s prací kolem domku a pokaždé, když jel do města, přivezl nákup i pro babičku.

Tentokrát však nevolala babička. Volal pan Dvořák a nenesl dobré zprávy. Babička zemřela. Kateřině už nikdo z rodiny nezůstal.

Uplynulo několik týdnů, během kterých Kateřina pro babičku zařídila důstojný pohřeb a týdnů, během kterých celé noci usedavě plakala.

Nastal den, kdy se rozhodla, že je na čase navštívit babiččin dům a dát ho do pořádku. Už pár dní přemýšlela, že by se do domu přestěhovala natrvalo, ale bála se opustit svou jistou práci v obchodě. Rozhodla se, že o tom ještě popřemýšlí.

V práci si vzala dovolenou na celý týden, aby se nemusela za ničím hnát.

Právě se přehrabovala krabicemi na babiččině půdě, když v tom na ni z kupičky papírů vypadla obálka. Nebyla nadepsaná žádným jménem. Uvnitř obálky se nacházel složený papír, na kterém byla namalovaná fontána a vedle ní stojící dub. Kateřina tu fontánu hned poznala. Nacházela se v malém parčíku na návsi. O prázdninách, které tu Kateřina jako malá trávila, tuto fontánu ráda navštěvovala a pouštěla si po vodní hladině lodičky z papíru.

„Možná bych si mohla udělat přestávku a jít se k fontáně podívat,“ pomyslela si Kateřina. Tolik let v tom parčíku nebyla.

Zastrčila si obrázek do kapsy košile a vyrazila.

V parčíku se posadila na lavičku přímo proti fontáně a rozhlížela se po okolí. Vše zůstalo stejné, jak si pamatovala. Zrak jí padl na strom, který byl k nerozeznání od stromu na obrázku v obálce. Sáhla pro něj do kapsy košile, rozložila ho a opravdu. Byl to on.

Stromů ale bylo kolem fontány více. Proč se však autor rozhodl zvěčnit zrovna tento jeden?

Nejspíše proto, že jí přišlo zvláštní že obrázek našla v krabici s babiččinými vzpomínkami a ještě navíc v zalepené obálce, zvedla se a pomalu kráčela ke stromu.

Chvíli se dívala do jeho koruny a až když ho obešla téměř kolem dokola, všimla si čísel vyrytých do kmenu.

„To musí být nějaké letopočty,“ napadlo ji. Ihned se vydala do místní malé knihovny.

Pomalu procházela mezi regály, až našla to, co hledala. Dějiny Dubové Lhoty. S posvátnou úctou listovala starými zažloutlými stránkami, až narazila na kapitolu o fontáně v parčíku na návsi. Žádný letopočet v knize se však neshodoval s těmi vyřezanými na kmeni stromu.

Pak ale objevila odstavec přímo o onom dubu. Zjistila, že strom byl kdysi dávno zasazen zámožnou rodinou Křivánků, která až donedávna slavila u stromů různá výročí, rodinná setkání a podobně. Kateřina usoudila, že to musí značit ta data vyrytá do kůry.

V knize se dále psalo, že Křivánkovi dnes žijí ve Vídni. Mladší sestra Apoleny Křivánkové je prý jedinou příbuznou v Čechách. Mnoho se toho ale o ní neví.

Kateřina otočila na další stránku. Chtěla vědět, zda kapitola ještě pokračuje. Kromě nadpisu kapitoly o soše svatého Nepomuka však našla ještě něco jiného. Obálku. A opět nijak nadepsanou.

Okamžitě ji roztrhla a rozložila papír, který se skrýval uvnitř. Byl to obrázek, který bezpochyby malovala tatáž osoba, která malovala fontánu z obálky na půdě. Tentokrát bylo na papíře zobrazeno místní malé muzeum, ve kterém jsou vystaveny různé artefakty z dob minulých týkající se Dubové Lhoty.

„To skoro vypadá, jako kdyby si pro mě babička připravila nějakou hru,“ usmívala se Kateřina, když si po cestě k muzeu strkala další obrázek do kapsy.

Neměla tušení, co v muzeu hledat. Procházela kolem starých zemědělských nástrojů, tradičních venkovských oděvů a starobylého nádobí, ale nenašla nic, co by mohlo mít spojitost s rodinou Křivánkových.

Došla do části expozice, kde na stěnách visely obrazy s historickými výjevy Dubové Lhoty.

Pečlivě si každý z nich prohlížela, až narazila na jeden, u kterého si byla jistá od první chvíle, co ho uviděla. To kvůli němu tady je.

Obraz zachycoval fontánu v parčíku na návsi s veselícími se lidmi. Kateřina se brzy dovtípila, že to musí být jedna z oslav, které na tom místě pořádali Křivánkovi.

Před dubem stál prostřený stůl plný nejrůznějších dobrot. V popředí stolu ležela obálka, vedle které se směrem k pozorovateli nacházel papír, na kterém byl namalovaný symbol ptáčka. Další indicie.

„Ráno moudřejší večera,“ řekla si Kateřina a zamířila do babiččina domu. Cestou ale nemohla symbol dostat z hlavy. Byla si jistá, že už toho ptáčka viděla, ale nemohla si vzpomenout kde.

Ležela v posteli a už téměř spala, když v tom si vzpomněla. Vyskočila z postele a bosa utíkala do kuchyně, kde měla svou kabelku. Vylovila peněženku a z ní starou rodinnou fotografii, na které byli na zahradě tohoto domu zvěčněni babička, Kateřina a její rodiče. Babička měla na sobě modré květované šaty, přes které měla uvázanou bílou zástěru s vyšitým ptáčkem na prsou. Tím stejným ptáčkem, který byl na obraze v muzeu.

Ráno, hned jak se rozednilo, se Kateřina rozhodla prohledat půdu ještě pečlivěji. Objevila starou truhlu. Uvnitř truhly našla objemný balíček dopisů starých desítky let. Dopisů pro babičku od Apoleny Křivánkové. Z dopisů bylo patrné, že babička byla onou sestrou Apoleny.

V jednom z dopisů také objevila Apoleninu adresu, to když se Křivánkovi přestěhovali do Vídně. Kateřina sebrala veškerou odvahu a Křivánkovým poslala dopis společně s kopiemi dopisů mezi babičkou a Apolenou.

Po několika týdnech od odeslání dopisu našla v poštovní schránce odpověď. Roztřesenýma rukama otevřela obálku a dala se do čtení.

Křivánkovi byli dojatí a šokovaní tím, co dopisy odhalují. Apolena je již bohužel po smrti a oni sami neměli o existenci její sestry žádné tušení.

Z dopisu Kateřině bylo patrné, že chtějí napravit nedorozumění a že je pro ně Kateřina bez debat rodinou.

Kateřina nakonec získala i velké dědictví, které mělo patřit babičce, kdyby o ní Křivánkovi věděli.

Díky babiččině hře s dopisy beze jména tak Kateřina zjistila svou skutečnou historii a mohla svým životem pokračovat s přepychovým bohatstvím a hlavně s milující rodinou.