Kletba zeleného smaragdu – 1. díl

 

Temný hvozd bylo místo, které navštívilo jen velmi málo smrtelníků. Říká se, že ti, co hvozd navštívili, se již nikdy nevrátili. Není to tak, že by nechtěli nebo je snad čekalo nějaké nebezpečenství, i když ani to nejde vyloučit. Je to tím, že jakmile se dotkla lidská noha půdy, kde Temný hvozd začínal, vzplála kolem něj vysoká ohnivá hranice, která plála několik let. Tuto hranici nešlo žádným způsobem překročit. Moje brabábi říkala, že ale jeden způsob byl, a že právě její otec před mnoha lety tento způsob odhalil. Moje brabábi mi ten příběh vyprávěla. Jednoho dne do mých rukou vložila krabičku, která na světle perleťově zářila. Byla opravdu nádherná, ale nic se nevyrovnalo tomu, co leželo uvnitř ní. A tehdy začala prababička vyprávět příběh svého otce.

Jamie Fraser byl pohledný a statný muž. Když jeho rodiče zemřeli, ujal se ho jeho strýc a společně se přestěhovali do vesnice zvané Kolčaví Hůrka, která se nacházela blízko Temného hvozdu. Tam se Jamiemu dařilo. Našel si tam přátelé, a jak to tak bývá, tak i rivala, se kterým se neustále měli potřebu přetahovat. Nakonec se z toho rivalství stalo opravdové přátelství. Ronan byl otcovi oddaným přítelem, ale jeho horlivá povaha ho nakonec přivedla až ke svému skonu. Když se totiž utkal v souboji se svým protivníkem, byla to právě ona drtivá pěst, která ho poslala k zemi. Ronan hlavou narazil na kámen a na místě zemřel.

Jamie se dlouho z Ronanovi smrti nemohl vzpamatovat. Často svou pozornost věnoval Temnému hvozdu, protože to bylo místo, kam si vždy Ronan přál vejít. Sebral proto věci, které po něm zbyly, lopatu a vydal se k lesu. Jeho vnitřní instinkt na něj křičel, ať se otočí a uteče. Neposlechl a sotva se dotknul půdy patřící ke hvozdu, ohnivá hranice vzplála. Na malý okamžik byl Jamie žárem ochromen. Na malou chvíli se v něm cosi zlomilo a sám sebe se ptal, co to vlastně udělal? Pozdě si však uvědomil, že jeho čin nejde vzít zpátky. Než i jeho potká smrt, udělá přesně to, co si slíbil. Pohřbí Ronanovy věci hluboko v Temném hvozdě. Přesně tak, jak by si to sám Ronan přál.

Vydal se proto dál. Temný hvozd byl lstivý, tajemný. Každou chvíli se otáčel, protože za sebou slyšel kroky. Nikdo tam nebyl. Jamie se však nebál. Celou cestu myslel jen na svého přítele. Myslel na to, jak ho Ronan vždy poháněl vpřed, aby byl ještě lepším, jak zkoušel jeho limity a posouval je. Bez Ronana by nebyl nikým. Nechtěl už sám žít ve světě, kde on není.

Temný hvozd se otřásl.

Bylo to jako kdyby mohl číst Jamieho myšlenky. Jenže otec se nezastavil. Jeho myšlenky ho poháněly vpřed, až našel místo, které by se snad Ronanovi mohlo líbit. Záři, kterou vydávala ohnivá hranice, neviděl. Musel být až příliš hluboko v lese. Smířen se svým osudem, začal kopat jámu. Násadu od lopaty držel křečovitě a silně, až se z jeho rukou začala řinout krev a dopadat po kapkách na zem.

KAP.

KAP.

KAP.

Když byla jáma dost hluboká, položil na její dno věci patřící Ronanovi a vyškrábal se nahoru. Ruce měl špinavé od krve a hlíny, když na samém vrcholu padl na kolena a rozplakal se. Jamieho loučení s Ronanem mu rozervalo srdce žalem. Jamie si byl jist, že tady a na tomto místě zemře také. Jenže Temný hvozd měl jiné plány.

A tehdy se to stalo.

Z lesa se začala ozývat neznámá melodie následována slovy v jazyce, který neznal. Melodie mu rezonovala v hlavě a zdálo se, že se každým okamžikem zesiluje. Jamie si zakrvácené ruce přitiskl k uším a snažil se melodii utlumit, ale marně. Když si myslel, že jeho šílenství nebude mít konce, melodie ustála. Otec těžce oddechoval, a když se postavil a pohlédl před sebe, vykřikl překvapením. Ne! To nemůže být pravda, přesvědčoval sám sebe, ale i když si několikrát snažil protřít lemem své košile oči, přízrak nezmizel.

Ronan.

Nevím, jak dlouho tam stáli. Možná hodinu, dvě nebo třeba věky, ale když se otec vzpamatoval, všiml si, že Ronan drží v rukou krabičku. Chtěl udělat krok vpřed, ale Ronanův hlas ho zastavil. Což bylo zvláštní, neboť muž neotevřel ústa, aby něco řekl. Jeho hlas se však Jamiemu ozýval v hlavě tak, jako by právě něco řekl.

Ty tu dnes nezemřeš! Zahřměl mu hlas v hlavě.

„Jsi přízrak?“ zašeptal mu na oplátku.

Ronan jen neznatelně přikývl. Rozhodli jsme, oznámil mu. Dnes dovolíme prvnímu smrtelníkovi opustit toto místo.

Jamie byl zmatený. Proč? A proč on? Byl si jistý, že tady zemře. Nechtěl žít život bez svého přítele. Nechtěl žít.

Přízrak zakroutil hlavou. Tak málo si věříš, člověče, ozval se přízrak přísně. My však víme, co jsi zač. A ty to zjistíš taky, ale ne teď!

Jamie zavrtěl hlavou, přízrak však nic dalšího neřekl a vykročil směrem k hranici. Jamiemu nezbylo nic jiného, než ho následovat. Za několik okamžiků se v dáli začalo mihotat ohňové světlo. Hranice. Ronan nadále držel krabičku pevně v rukou a sotva se přiblížili k hranici blíž, zastavil se.

Tady tě musím opustit, člověče. Tuhle krabičku si vem s sebou. Jednoho dne se pro ni vrátíme. Střež ji. Střež poklad ukrytý uvnitř. Až se dalšímu z tvých potomků ozve píseň zeleného smaragdu, příjdeme.

Jamie si převzal krabičku od Ronana a otevřel ji. Sotva zelený smaragd spatřil světlo světa, uslyšel teď už tu známou melodii. Drahokam v krabičce silně zářil a píseň se opět rozezněla Jamiemu v hlavě. Chtěl se přízraku ještě na něco zeptat, ale už tam nebyl. Něco bylo jinak. Když se kolem sebe Jamie rozhlédl, zjistil, že oheň zmizel a cesta domů byla volná.

Když jsem na prabábi pohlédla, nemohla jsem uvěřit, že se ten příběh stal. Prabábi mi sdělila, že od té doby nikdo ještě neslyšel onen zpěv a melodii zeleného smaragdu. Záhy jsem však měla zjistit, že vše, co řekla, byla pravda. Otevřela jsem krabičku a uviděla ten krásný zelený smaragd, a poté… Poté se mi v hlavě rozezněla ona píseň. Píseň zeleného smaragdu. Než jsem omdlela, uviděla jsem nechápavý výraz mé prababičky a za ní přízrak mého prapradědy.