Přijď

„Přijď…“poslední slovo mé milé vlálo po pokoji a já na ní koukal, jako by se měla znovu probrat. Neprobrala se.

„Pane Jiří, copak nám to vyvádíte? Vylezte s té skříně!“ Mudlovský lékař se podrbal za uchem a nejspíš přemýšlel, jak mi zabránit neustále lézt dovnitř.

„Pane Jiří, hyml, vylezte, vždyť máte alergii na moly!“ vyděšeně vyjekla sestřička, vytáhla mě ze skříně a uložila do postele. Nevadilo mi to. Vše bylo již jedno. Miluji ten pocit, když vcházím do skříně a vím, že právě v ní mohu ukončit svůj život. Můj život, ze kterého vyprchala veškerá láska a odešla spolu s mou milou do říše mrtvých. Pomalu cítím, jak mi puch molů vlézá mezi póry v kůži, ta se začíná dusit, můj nos napuchává a napuchává, tep se zrychluje a nakonec zpomaluje…ale nikdy jsem to nedotáhl až do konce.

„Pane Jiří, pojďte si na léky!“ Zavolá sestřička a já se div nepřerazím, jak si k ní razím cestu. Otevřu pusu, spolknu a opět otevřu. „Ale ne, pane Jiří, zase až ráno, alespoň se máte na co těšit,“ poplácá mě sestra a s potutelným výrazem odjede s vozíkem do vedlejšího pokoje.

Ptáte se, zda jsem divný? Ale ano, jsem, neboť miluji. Vím, že za pár hodin budu opět s mou milou, v říši kterou jsem si vyrobil v mé hlavě, ale pro mě jen tam je skutečný život. Ne v sanatoriu pro duševně chorobné, jen tam…

„Och, Jiří, kde jsi tak dlouho byl?“ ptá se mě má láska Julie, když léky konečně zabraly a já proklouzl do světa fantazie. Obejmu ji, počechrám její vlasy. „Jiří, kdy konečně umřeš a budeš se mnou na věky?“ toužebně se zeptala Julie a podívala se na mě tím pohledem, který tolik miluji. „Julie… lékaři mě hodlají propustit!“ v koutku oka se mi objevila slza. „Ale to znamená…“ nedokončila větu. Oba jsme věděli, co to znamená – že ji už nikdy nespatřím.

„Dneska máte svůj velký den, že, pane Jiří.“ usmála se na mě vnadná sestřička, do ruky mi strčila můj kufr, který pro jistotu zabalila již včera, abych tu déle neotálel.

Tak jsem šel domů, Julie ne-Julie. Vkročil jsem do rušné ulice, zahnul za roh a pak jen vím, že jsem naboural do jakési zdi…a objevil jsem se na prazvláštní ulici plné prapodivných lidí v hábitech. Udivený jsem si sedl na zadek a dýchal z plných plic. Někdo mě omráčil – světe div se, vzplaň a zhasni – hůlkou.

Najednou jsem vše viděl jako divák, viděl jsem své tělo, jak vstalo, najednou jako bych to nebyl já. Prostě mé tělo, tedy minulé já. Mé já bojovalo o život, ono proti všem okolo… stálo uprostřed kruhu. Šklebilo se na všechny strany. Nebo to tak alespoň připadalo mě, jak jsem stál vedle. Ono se ve skutečnosti usmívalo. Tak, jak to umělo jen ono samo. Vědělo, že tohle není konec. Vědělo, že se z toho nedostane. Že už je zkrátka a dobře pozdě. Jenže něco uvnitř mi říkalo, že neprohrálo. Odvážně pohlédlo do tváří těch naivních vesničanů. Jak si vůbec mohli myslet, že tohle je řešení? I tu jeho pohled zabloudil ke staré ženě, která jako jediná vypadala, že se ho nebojí. Neslyšně pohybovala rty, až se mu zdálo, že šeptá nějaké kouzlo. Nemohlo od ní odtrhnout oči.

Náhle se místnost zaplnila neproniknutelnou mlhou. Dav se vyděsil a zmateně pobíhal sem a tam. Po několika vteřinách mlha zmizela. Po ženě nebylo ani památky…

Na jejím místě stála má Julie a usmívala se.

Mávla hůlkou a ze mě – z pozorovatele, se stal konečně jeden člověk.

Němě jsem na ní zíral a umřel.