Narozeninová oslava

„No tak, Rone, nemotej se mi tady, vidíš, že peču!“ okřikla tě máma a ty jsi s pláčem vyběhl z kuchyně. Nechápal jsi, proč se na tebe zlobila – ty jsi přece chtěl jen ochutnat tu zvláštní hnědou hmotu, o níž ti tvrdila, že z ní udělá dobrý dort. Tys jí to nevěřil, myslel sis, že je hloupost, aby z toho byla taková dobrůtka a chtěl ses přesvědčit, jestli ti máma říká pravdu. Moc jsi plakal – teď už nikdy nezjistíš, z čeho je dort.

Přeběhl jsi přes chodbu do obýváku. Tam byl táta. Objal jsi ho okolo krku.

„Copak je, Rone? Co se stalo?“ zeptal se tě.

Neodpověděl jsi a dál jsi plakal. Najednou sis všiml, že táta má na zemi Báječné rachejtle doktora Raubíře a předtím, než jsi přišel, je dával do balícího papíru. Okamžitě sis utřel slzy.

„Lachejtle!“ vykřikl jsi a vymanil ses z tatínkova objetí. „Puštíme je? Jsou plo mě, ze jo?“

Táta se na tebe podíval omluvným pohledem.

„Teď je nepustíme, Rone, až při oslavě. Pomůžeš mi je zabalit? A potom, až bude Velká párty, je dáme Fredovi a Georgeovi, oni je rozbalí a pustíme je. Co ty na to?“

Úsměv, který se na tvé tváři objevil po zjištění, jakou úžasnou věc máte v obýváku, okamžitě zmizel.

„Takze jsou plo Fleda? A plo Geolge?“

Po tváři ti stekla slza.

„Rone,“ pohladil tě táta. „Přece kvůli tomu nebudeš plakat. Oni mají narozeniny. Tys přece taky na narozeniny dostal rachejtle.“

„Ale… Ale… To pšece…“ Slz na tvé tváři bylo čím dál víc.

„Ale no tak…“

Táta se tě pokusil obejmout, ale ty ses mu vytrhl a utíkal jsi ven. Přiběhl jsi do části zahrady, kterou jsi měl nejradši. Vběhl jsi do keřů a posadil se. Jejich haluze tě škrábaly, ale to ti bylo jedno. Plakal jsi. Nechtěl jsi nikoho vidět ani slyšet, chtěl jsi být sám. Myslel sis, že tě rodiče nemají rádi – rachejtle pro brášky, dort taky ochutnat nemůžeš. Ten je přece taky pro ně, na tu jejich oslavu…

Nevěděl jsi, jak dlouho jsi tam seděl. Přišlo ti to jako pět vteřin, ale zároveň jako pět hodin. Do keřů někdo vstoupil.

„Potichu, Georgi…“ zašeptal velmi potichu chlapecký hlas.

„Ty buď taky zticha, Frede,“ odpověděl mu ještě tišeji druhý hlas, úplně stejný jako ten první.

Co ti chtějí udělat? Napadlo tě, že zase vymysleli nějakou lumpárnu – nebylo by to poprvé, co tě chtěli vylekat. Neměl jsi ty jejich vtípky vůbec rád, když je zkoušeli na tobě. A k tomu ještě dostanou rachejtle a dort.

„BAF!“ ozvalo se ti z obou stran do uší. Lekl ses – nenapadlo tě, že tě chtějí takhle vylekat, čekal jsi něco složitějšího. Leknutím jsi vyskočil a rozběhl se s pláčem domů.

„Rone, co je?“ zeptal se tě táta, když jsi kolem něj utíkal. Ani ses na něj nepodíval. Schody jsi bral po dvou – je to tak rychlejší.

V pokoji jsi sebou praštil do postele a křičel jsi do polštářů. Za chvíli ses uklidnil, seděl jsi apaticky na posteli.

Ozvalo se zaklepání a do dveří vstoupily dvě naprosto stejné osoby.

„Rone, chtěli bychom se ti omluvit,“ řekl ti jeden z nich. Naštvaně ses na ně díval.

„Jo, promiň Rone, byla to blbost,“ prohlásil i druhý a podával ti ruku. Zvedl ses, že jim to teda odpouštíš – byl jsi překvapený, že se dobrovolně omlouvají.

Když první z nich viděl, že jsi omluvu přijal, otočil se ke dveřím a zavolal:

„Tak jsme se omluvili, stačí? Dostaneme teda rachejtle?“

Ruku jsi jim nepodal, byl to podraz, nebylo jim to líto, jen chtěli dárek. Znovu jsi se rozplakal…

A teď, prvního dubna roku 2000, sedíš sám doma a přál by sis, aby všechny věci na světě dostali oni a ty nic, všechny dorty aby byly jejich a aby ti nedali ani ochutnat a aby tě škádlili a zlobili třeba celý den. Nic by ti nevadilo, jen kdyby byli živí…

Lelli Lisse