Skryté město – kapitola 13

Třináctá kapitola příběhu je tu pro vás, a s ní i tradiční soundtrack ke čtení, který naleznete zde

-*-

Stalo se to tak nečekaně, že Koba neměl ani ponětí, z jaké strany k němu zvuk dolehl. Tenhle prázdný dům mu v posledních pár minutách pěkně zamával se všemi smysly. Orosené čelo mu jasně dokazovalo, že ačkoliv si navenek hraje na dobrodruha, vevnitř se odehrává bitva, která ukáže, jestli odsud v nejbližší době neuteče.

Jelikož znovu nastalo ticho, tak se Koba opatrně přiblížil ke kuřáckému salonu. Nejdřív promáchl kolem sebe pochodní a poté opatrně vlezl dovnitř. V místnosti se nic nezměnilo. Bohužel měl výhled limitovaný jen světlem pochodně. Zatažená obloha nepropustila ani náznak měsíčního světla – spíše se zdálo, že venku začalo poprchávat. Koba se přiblížil k rozbitému oknu, vystrčil ven hlavu a zhluboka se nadechl. Ani nečekal, že tento náznak svobody mu tolik pomůže. Nakonec takhle strávil pěknou chvíli, ale jakmile se spustil opravdový liják, zatáhl své nemyté pačesy dovnitř. Pořád měl před sebou ještě hromadu práce a vsadil se, že Rollo už bude pomalu končit. Ten se s prohlídkou takhle nepárá.

Koba se vrátil zpět do kuchyně a rukou vrazil do zavřených protějších dveří. Dostal se do druhé poloviny vily.

Jednalo se o stejně velkou místnost jako kuřárna, jenže tentokrát zde dominoval obrovský těžký stůl. Koba vstoupil do jídelny a stále se opatrně kolem sebe rozhlížel, protože způsobenou ránu zatím nedokázal ničím vysvětlit. Jestli dobře počítal, vešlo se kolem stolu celkem dvacet čtyři lidí. Dřevěnou desku zakrýval nános šedého prachu, ve kterém bylo možné psát prstem. Na podobné věci však neměl Koba náladu, proto jen opatrně i s pochodní prolézal spodek stolu, jestli zde neobjeví tajnou přihrádku. Na rozdíl od ostatních místností zde byly židle krásně srovnané a neválely se po podlaze. Když je o ní řeč, i zde zakrýval prkna drahý farenský koberec. Ze všech tří vypadal tenhle v nejlepším stavu, dokonce se zdálo, že byl i někdy nedávno čištěn. Sice to nemohla být pravda, ale na první pohled se tak tvářil. S motivy však na tom byl stejně chudě jako jeho předchůdci – jen pár abstraktních vzorů po krajích a střed, nad kterým stál jídelní stůl, byl absolutně prázdný.

Po stranách postávalo několik menších komod stejného typu jako jinde ve vile. Uvnitř se nacházelo náhradní nádobí, poháry či zetlelé zbytky ubrousků a utěrek. Dvě židličky stály stranou těsně u zdi. Na nich pravděpodobně sedávalo služebnictvo a čekalo, zda si je někdo z hostů k sobě přivolá s nějakou žádostí či prosbou.

Koba zahlédl celkem osm držáků na pochodně, ale všechny byly prázdné. Sám neprojevil zájem je tentokrát použít – světlo ho drželo v bdělém stavu a nechtěl se ho tudíž vzdát. V prozkoumávání podlah měl již dostatek praxe, takže mu zvedání koberce nezabralo už tolik času. Jen s odtažením stolu měl problém a sám na něj nestačil, tudíž celý prostor pod ním nechal být. Pokud si vzpomene, tak se sem ještě s Rollou vrátí a podívají se pod něj. Už několikrát byl svědkem, že v podobných místech měli majitelé padací dvířka do sklípku.

Když už podle svého mínění věnoval jídelně dostatek času, přesunul se do poslední místnosti, která sousedila se vstupní halou. Jeho krátká obchůzka končila v dalším z pokojů pro hosty. Tentokrát se jednalo o ryze dámské prostředí. Zatímco muži měli na opačné straně svou kuřárnu, zde si mohly jejich drahé polovičky dosyta poklábosit, aniž by je rušil kouř z travnatek a politika z dalekých měst, která je v žádném případě nezajímala.

Koba spatřil několik menších stolků, asi pět pohodlných křesílek s vlněnými přehozy, židle a v koutě i pár hudebních nástrojů, včetně velké harfy, zakryté kdysi bílým přehozem. Bylo vidět, že dámy se dovedly dobře bavit.

Co ho ale mile překvapilo, byl nález nepoužité pochodně. Vypadala docela nově, předpokládal tedy, že se jedná o zapomenutý nástroj minulých návštěvníků. Považoval to za malý zázrak, protože už pociťoval, jak ho jediný zdroj světla pomalu opouští – přeci jenom ve vile šmejdí nějakou dobu. A jelikož dosud neobjasnil, odkud pocházela tajemná rána, a také ho vyvedlo z míry nalezení zakázané skladby, tak nechtěl zůstat uvnitř po tmě. Ihned zkusil pochodeň zapálit a rozradostnil se, když vzplanul druhý plamen. Svou původní pověsil na nejbližší stojan a v dalším průzkumu pokoje pokračoval s novou v ruce.

Z harfy odhrnul přehoz, na nástroji bylo vypáleno z boku krásným písmem MERITHAS. Kobovi jméno nic neříkalo, ale předpokládal, že se jedná o výrobce, a když už zde narazil na klavír VARA, tak i tohle jméno bude patřit k těm nejhonosnějším. Ve stolcích nalezl několik starých knih, naštěstí s obsahem červené knihovny a ničeho zakázaného. K tomu několik popsaných papírů, ale i když se snažil něco z textu přečíst, nedokázal se zorientovat. Jednalo se o jakýsi cizí jazyk, který využíval mnoha podivných písmen a znaků. Strčil si papíry za kabát, později si je nechá od někoho přeložit.

„Zatraceně,“ zanadával do ticha, když se otočil a kolenem narazil do nejbližšího křesla. Promnul si ho a doufal, že bolest brzy ustoupí. Poslouchal, jak venku nabírá déšť na síle a vítr začíná narážet do oken. To mu ještě chybělo, starý dům a kvílivé zvuky. Právě se stal hlavním hrdinou jednoho ze svých oblíbených brakových románů. Vítr ho ale spásně přivedl na myšlenku, že třeskot, který zaslechl, způsobil průvan, když někde v domě cosi shodil. Sám sebe přesvědčil, že právě takhle se to stalo.

Ještě věnoval místnosti několik minut, ale nic nenašel. Následujícími dveřmi se dostal zpět do haly. Koba se rozhodoval, zda se má vydat nahoru za svým přítelem nebo na něj počkat zde. Přece jenom na ně čekaly ještě dvě – zvláštně v deštivé noci – děsivá místa. Půda…

…sklep.