Skryté město – kapitola 7

Nová část Skrytého města čeká na své čtenáře.

 

-*-

Obivius byl starý známý z dob, kdy ještě Koba netušil, že skončí jako zpropadený žalářník kdesi v kobkách. Byly to dobré časy, kdy si mohl člověk dělat, co chtěl. Přece jenom na druhé straně barikády bylo více svobody a méně pravidel.

Jeho krámek se nacházel v bídné čtvrti, ale co by člověk mohl očekávat od chlapíka, který načerno prodával drahé kameny. Přístav – jakým bylo Skryté město – však měl neustálý přísun nového zboží, jelikož lodě se zde míjely jedna za druhou. Zrovna nyní v přístavu kotvily čtyři galéry – ale zde Obivius ostrouhal, protože kamenů na nich moc nebylo. Jen otroci a koření.

Koba znal trasu po paměti, i když už to bylo pěkných pár let, kdy do krámku zavítal. A odvykl si i pohled na překupníka. Chtělo by to zmínit, že Obivius nepatřil k vazounům. Byl to výškou trpaslík, který mu sahal jen někam k břichu. A samozřejmě nesnášel, pokud si někdo z jeho výšky dělal legraci. Ona taková dýka ze spodu do břicha pekelně bolela.

„Asi se tě nemá cenu ptát, kde jsi k prstenu přišel, že je tomu tak?“

Koba stál opřený lokty o zaprášený dubový pult a sledoval mistra při práci. Celá deska byla zaplněna poházenými krabičkami a přístroji, o jejichž funkci neměl ani zdání. K tomu několik typů zvětšovacích lup, za jejichž čočkou dokázal zmizet téměř celý trpaslík.

„Musím uznat, že jsi kápnul na docela kvalitní kousek. Je tam stopa pár inkluzí, ale není jich tolik, kolik bych čekal. Původem odněkud z jihu, předpokládám.“

„Podle čeho? Na mě musíš mluvit normálně,“ ozval se podrážděně Koba, „jako na normálního člověka, který se nevyzná v těch tvých přitroublých termínech. Prý že je to kluzký. Sám jsem ho držel v ruce a…“

„Ty jsi vymaštěnec, Kobo,“ přerušil se ho smíchem Obivius, ale zrak od kamene neodvrátil. „Nikdo tady neříká nic o kluzkosti. Já tady mluvím o kazech… a těch ten kámen moc nemá. A jestli tě zajímá, jak poznám odkud pochází, tak je odpověď docela jednoduchá. Tady u nás na západě zlatníci brousí do čtvercového tvaru, na severu do obdélníku. A na jihu, světe div se, mají oblíbený výbrus do hrušky. A to je tvůj případ.“

„Chmf!“ Nic inteligentnějšího Kobu nenapadlo odpovědět. „Kolik bych za něj dostal, kdybych se rozhodl ho prodat?“

Trpaslík mu kámen položil k rukám a zamyslel se. Jakmile mu sdělil částku, kterou si jako žalářník nevydělá ani za celý rok, tak znejistěl. A to samozřejmě Obivius ještě částku ponížil, aby mohl klenot přeprodat s větším ziskem. Koba prsten rychle shrábnul a schoval do kapsy. Se slovy, že potřebuje čas na rozmyšlenou, rychle vyklopýtal ven z krámku.

Na nejbližší křižovatce se teprve zastavil a zhluboka dýchal. Teprve mu docházelo, jaký poklad má nyní ve své špinavé kapse. Co když ho cestou někdo přepadne? Co když ho ztratí?

První minuty strachu však postupně vystřídalo nadšení. Nadšení z toho, že pokud samotný prsten stojí celé jmění, tak kolik by toho mohl s Rollovou pomocí najít potom. A i když by se dělili rovným dílem (což ani jeden z nich nepředpokládal a jistě už i jeho přítel přemýšlel nad tím, jak druhého ošulit), tak by nemusel do konce života nic dělat.

To znělo krásně. Úplně cítil, jak ho prsten i přes látku hřeje.

PAN Koba.
Boháč Koba.
Vévoda Koba.