Skryté město – kapitola 6

Další část Skrytého města právě vychází.

-*-

Říká se, že existují dva druhy lidí. Ti, co chlastají, a ti, co se alkoholu nikdy nedotkli. Ve Skrytém městě je druhá skupina známou legendou, která se nemůže zakládat na pravdě, protože zatím nikdo někoho takového nezahlédl. Už jen z tohoto důvodu měl Koba s Rollem problém najít místečko v putyce.

K Proraženýmu plotu se vracet nechtěli, tak se vydali na jih ke Krátké ulici, kde měli na výběr z několika zaplivaných putyk. Štěstí měli ale teprve u šesté v pořadí, kde našli dvě místa v koutě u dvířek na dvůr. Sice tam táhlo, jak kolem nich probíhali pijáci na dvůr močit, ale alespoň něco. A pivo docela ušlo – v rámci možností.

Začátek hovoru probíhal pomalu a spíše se mlčelo. Oba si najednou neměli co říct. Ale jak přibývalo další pivo, tak se jim jazyk pomalu rozvazoval. Když se shodli, že si ani jeden z nich nepamatuje, proč se kdysi porvali, tak si připili na obnovené přátelství. Rolla potom zajímalo, proč se Koba tak velice snaží najít detaily ke včerejší rvačce.

„Prostě mě to zajímá,“ odpověděl žalářník vyhýbavě.

„Tys někoho z nich znal?“

„Ne, nic takového.“

Rollo se opřel o židli, zkřížil ruce a podíval se kamarádovi do očí. „Asi si myslíš, že jsem si nevšim, jak si strčil ten prsten do kapsy. Je to tak?“ Koba zpozorněl a tak mohl pokračovat: „Ale já si samozřejmě všiml. My od fochu si podobných věcí všímáme, že jo? Tak než aby ses teď vykrucoval, tak takhle to vidím já. Jednoho z nich, samozřejmě že toho živýho, vzali včera k vám do žaláře a tobě se z něj povedlo něco vytáhnout. Od toho tam seš. Je to informace, kterou sis nechal pro sebe, takže z toho musí něco kápnout. Jelikož tě to přivedlo ke starýmu prstenu, tipuju, že v tom budou nějaký další šperky a zlato. A teď si v duchu říkáš, jak bys mi nejradši zakroutil krkem a zmizel. Uhodl?“

Mlčení se dalo považovat za souhlas.

„Takže vzhledem k tomu, že teď o tom vím já, co kdybysme to udělali jako za starejch dobrejch časů? Jako tým.“

Koba zuřivě přemýšlel. Najednou to vzalo zcela jiný směr, než původně plánoval. Neměl by se ihned zvednout a zmizet? Neměl by bývalého parťáka vzít čímsi po hlavě, okrást ho a potom zmizet? Nebo by mohl zkusit zapřemýšlet nad klady práce ve dvojici?
Nějakou chvíli Koba neodpovídal, proto se ozval Rollo: „Abych ti to trochu ulehčil – tak bych ti mohl říct, co jsem od nich slyšel, zatímco se rvali. A díky tomu bych dokázal pomocí svých zdrojů zjistit, odkud se tam dostali.“

„Co… co jsi slyšel?“ Koba se poprvé během hovoru podíval spolusedícímu do očí.

„Kromě nadávek jsem taky zaslech, jak jeden druhýmu vyhrožoval, že už ho v baráku nechce vidět. To asi neměl dělat, protože nakonec ho přetáhnul fošnou.“

„V baráku? Nic víc nevíš?“

„V tuhle chvíli ne, ale pokud do toho půjdeme společně, zapojim svoje kontakty a potom nebude dlouho trvat, než mi někdo z nich oznámí, kde se ti dva dostali ke drahýmu prstenu.“

„Zatím nevíme, jestli jde o cennej prsten.“

„Není nic jednoduššího než zajít za Obiviem.“

Koba vstal od stolu a nechal na něm ležet několik mincí pro číšnici. „Dobře, jako za starých časů. Dneska mám na chvíli poslední šichtu, takže než dorazím k žaláři, zastavím se ještě u Obivia. Zítra se odpoledne sejdeme a ty zkusíš mezitím zapojit svý kumpány. Potom se uvidí, co dál.“

Rollo mu potřásl rukou, zasmál se a mrknul na souhlas. Protlačili se davem zkrachovalců a než dorazili k východu, jejich stůl už obsadil někdo další. Jak bylo řečeno, ve Skrytém městě u Skryté řeky nežil nikdo, kdo by si dobrovolně odpíral požitek ze sklenky alkoholu. Jinak se v tomhle přístavním smradu nedalo přežít.