Skryté město – kapitola 3

Třetí kapitola Skrytého města je tu pro vás.

-*-

Zatímco čekal na hrobaře, Kobe využil zbývajícího času, aby rychle prohledal mrtvolu uvnitř cely. Vzhledem k tomu, v jakém stavu sem byl muž přiveden, očekával rakvářského mistra každým okamžikem, jelikož mezi jeho obvyklé koníčky patřilo přešlapování před vchodem do vězení. K jeho uším se muselo donést, že bude mít v nejbližší době nového zákazníka.

Vzdálené drmolení nesrozumitelného hovoru Kobovi potvrdilo, že jeho čas s mrtvým již uplynul a další lidé se blíží. Zatímco mu rychle prohledával kapsy u kalhot a košili, pokoušel se v mysli utvrdit, že vězni rozuměl dobře jeho poslední slova. Ať už myslel výrazem „volden“ cokoliv, Kobe ho nikdy neslyšel a s ničím si ho nedokázal spojit. Přece jenom to druhé slůvko ho zajímalo víc, a i když ho neznámý vyslovit z posledních sil a hodně potichu, tak nyní Kobovi „poklad“ křičel vnitřní hlas v hlavě hodně hlasitě.

Když sem mu podařilo odhrnout roztržený rukáv, objevil v kůži nožem vyrytý symbol. Rána byla zarudlá, ale bylo jasně poznat, že se jednalo o čísi oko, nad kterým byl křížek nebo snad písmeno x.

„… stál jsem tam skoro až do půlnoci a ona nic…“ Z dálky se donesla první celá slova a na chodbě se mihly černé stíny. U mříží se objevily dvě postavy – tou první byl Griga, který v duchu určitě celou dnešní noc proklínal. Tou druhou hubený hrobař, který se pro své povolání opravdu uměl narodit. Sám vypadal podobně jako ti, kteří se mu dostanou na stůl. Nos jako skoba a oči blízko u sebe, neustále mžoural a vše prohlížel skrze miniaturní kulaté brýle, neustále mu sklouzávající z kořene nosu.

„Stejně jsem ji musel do rána zakopat,“ dokončil nějakou historku, která mu přišla vtipná, a hýkavě se zasmál. Griga nevypadal potěšeně, že si ji vyslechl. Proto se raději otočil a rychle pronesl: „Nechám vás dva tady samotný, mám nahoře nějakou práci.“ Myslel tím sednout si na židli a dát nohy na stůl. Kobe mu mohl jen závidět.

„Copak to tu máme?“ Hrobař se detailně zaměřil na mrtvého vězně a svého společníka už ani nevnímal. „Zřízenej je pěkně, tentokrát v tom ale nevidím tvou prácičku.“

„Dneska jsem se ho nemusel ani dotknout,“ odpověděl mu Kobe.

„Co se s tím světem děje, když už se vězni raději zřídí sami, než aby je obsluha tohohle příjemnýho inštitutu zpracovala sama za naše peníze,“ ušklíbl se a dál se zaměřil na rozseklá ústa.

„Netušíš,“ začal pomalu Kobe vyzvídat, „kde se to všechno přihodilo? Nezaslechl jsi podrobnosti?“

„Ale, serval se s nějakým svým kumpánem před krčmou U proraženýho plotu. Každopádně po jejich návštěvě tam snad ani žádnej plot nezůstal, ten druhej byl umlácenej kusem plaňky. Už ho mám u sebe na stole, teď ještě skásnu tohohle, ať mám pěknej komplet.“

Kobe ho praštil do ramene. „To na hrobníka skládáte nějaký zkoušky z debility, že jste všichni takoví pošuci? Zatím jsem nepotkal nikoho z vašeho cechu, kdo by vystupoval jako normální… člověk.“

Odpovědí mu bylo jen další hýknutí a tak ho nechal pracovat. Kobe přemýšlel. Měl by to nechat být nebo by mohl zkusit zajít do krčmy a trošku se tam poptat. („…po…………………poklad…….d…“) Nikdo se tímhle mrtvým dál zabývat nechce a on jediný slyšel, co mu tady prozradil. Jedno jediné slůvko („…po…………………poklad…….d…“) a neustále se mu vracelo v mysli. Třeba by potom zalitoval, že nezkusil štěstí. Však co by se mohlo stát… Možná jen nic neobjeví a bude se moct jít domů vyspat. Dobře, ráno zajde do krčmy a nenápadně se pokusí zjistit, co stálo za hádkou těch dvou a odkud pocházeli.

To jedno slovo. Jedno prokleté slovo.

Poklad.