Stín v pavučině – 3. část

Třetí kapitola povídky z pera slečny Annie je zde.

Profesor Thaddeus Blackwood se snažil potlačit záchvěv paniky. Měl před sebou vyděšeného domácího skřítka, v ruce podivnou minci a za sebou zvuky blížících se akromantulí. Nejenže čelil obřím pavoukům, ale také temné, skryté hrozbě, která je očividně ovládala.

„Pipy, pojď! Rychle!“ Thaddeus chytil skřítka a vtáhl ho do úzké štěrbiny mezi dvěma hromadami starých, plesnivých pergamenů. Sotva se tam vměstnali, když se ze zatuchlé chodby, ze které právě unikli, ozvalo hlasité, praskavé cvaknutí, následované zlověstným šoupáním mnoha nohou. Akromantule se zastavily přímo před jejich úkrytem. Vzduch zhoustl pachem pavoučího jedu a z hlubin hradu se ozývalo tiché, ale pulzující dunění.

Thaddeus nahlédl malou skulinkou. Obě akromantule stály nehnutě, jejich osmero očí se lesklo ve tmě a skenovalo okolí. Ta větší z nich, ta, kterou Pipy nazval „ta druhá“, se pomalu zvedla na zadní nohy a začala čenichat ve vzduchu. Pak, k Thaddeusově hrůze, se k ní otočil ten obrovský stín a promluvil.

Hlas, který se ozval, byl hluboký, chraplavý a zněl jako šeptání větru v hrobkách. Nebyl to lidský hlas, ani hlas žádného tvora, kterého Thaddeus znal. Zněl prastare, zlověstně a plný moci. „Najdi ho. Najdi minci. A znič cokoliv, co se ti postaví do cesty.“

Thaddeusovi přeběhl mráz po zádech. Tohle nebyla obyčejná akromantule. A ten stín… Ten stín jí dával rozkazy. Věděl to! A Pipy, chudák malý Pipy, byl svědkem, který ukradl důkaz. Proto je pronásledovali s takovou urputností.

Malý skřítek se křečovitě držel Thaddeusova hábitu, jeho srdíčko bušilo jako splašený klobouk. „Pipy se bojí, pane profesore! Ten stín je… je jako zlá noční můra!“

„Vím, Pipy,“ zašeptal Thaddeus. „Ale jsi velmi statečný. Pomohl jsi nám odhalit něco velmi důležitého.“ Profesor si uvědomil, že ten hlas zněl, jako by se šířil ozvěnou z jiných dimenzí.

Znenadání se z druhé strany chodeb ozvalo hlasité PRÁSK! Jako prásknutí biče a pak zvuk něčeho velkého a těžkého, co se valí po kamenné podlaze. Zvuky akromantulí se na okamžik zarazily, jejich pozornost se obrátila tím směrem.

„Co to bylo?“ vydechl Pipy.

„Nemám tušení,“ zamumlal Thaddeus, ale v jeho očích se zaleskla jiskra naděje. Jestli se objevila další hrozba, možná to pro ně byla šance k úniku. Akromantule se nejprve otočily k místu nového zvuku. Profesor Thaddeus se rozhodl jednat.

„Potřebujeme plán, Pipy,“ řekl Thaddeus, rychle uvažující. „Pavouci chtějí tu minci. Ten stín je ovládá. Ale proč? A co je ten stín zač?“ V tom si Thaddeus všiml něčeho zvláštního. Na stěně kousek od nich se z lesklých pavučin sbíhala malá kaluž tmavé, viskózní tekutiny. Byl to pavoučí jed, který znal z komory na lektvary. Ale proč byl tady? A proč se nehýbal?

Thaddeus se prstem opatrně dotkl kaluže. Jed byl na dotyk chladný a neobvykle hustý. Tohle nebyl čerstvý jed. Byl… uschlý. A vytékal z praskliny ve zdi, kde se předtím táhly pavučiny. Profesor najednou cítil, jak se mu na čele sráží krůpěje potu. Pavouci tu byli už déle. Možná, že nejdou přímo po něm, ale snaží se něco najít, nebo se někam dostat.

„Pipy, dívej,“ zašeptal Thaddeus a ukázal na prasklinu. „Pavučiny vedou dovnitř.“

Z chodby se znovu ozval ten hluboký, chraplavý hlas: „Neúspěšné. Najděte stopu. Nenechte se zdržet. Čas je drahocenný.“ Akromantule se pak obrátila a začala se pomalu, ale jistě vracet k nim.

Thaddeus věděl, že se jim úkryt brzy rozpadne. Potřeboval se dostat pryč, ale ne bez odpovědí. Mince v jeho ruce se zdála být klíčem. Co když ale akromantule nejsou hlavním nepřítelem, ale jen nástrojem něčeho mnohem horšího, co se skrývá hluboko v útrobách hradu?

Profesor Thaddeus Blackwood se nadechl. Čas na úprk skončil. Nyní musel čelit pravdě. Musel zjistit, co se skrývá v té prasklině a co ta mince znamená, než se temný stín v pavučinách rozroste natolik, že pohltí celý hrad.