Stín v pavučině – 2. část

Pokračování příběhu spleteného v nekonečné pavučiny z pera Annie Elizabeth Harlow čeká na své čtenáře: 

Thaddeus Blackwood, s hůlkou pevně sevřenou, sledoval pomalý, hrozivý pohyb akromantulí. Věděl, že čas pro rozmyšlenou se krátí. Vzpomněl si na prastarou bylinkářskou moudrost: „Když tě les vtahuje do spárů, najdi si cestu světlem.“

Profesor Thaddeus si rychle uvědomil, že přímý útok je sebevražda. Tyto bytosti byly příliš velké, příliš rychlé a jejich jed příliš silný. Musí získat čas, uniknout a promyslet strategii. Jeho oči těkaly po stěnách, hledaly únik nebo alespoň dočasný úkryt. V tom si všiml úzkého průchodu za masivním kamenným pilířem, který vedl k nepoužívaným sklepením, kde se kdysi skladovaly staré bylinky. Byla to malá šance, ale šance to byla.

„Incendio!“ zašeptal Thaddeus a z hlohového prutu vylétl proud plamenů. Nezamířil na akromantule přímo, ale na pavučiny natažené nad nimi a na vlhkou stěnu vedle nich. Plameny syčely a okamžitě se rozhořely, vytvářejíce oslňující záblesk a hustý dým, který se mísil se zatuchlým vzduchem suterénu.

Obě akromantule na okamžik zaváhaly, jejich mnohočetné oči se leskly zmatkem a podrážděním z náhlého světla a horka. To bylo přesně to, co Thaddeus potřeboval. Využil zlomku vteřiny jejich zmatení a vrhl se za pilíř, proklouzl úzkým průchodem a hned za sebou aktivoval ochranné kouzlo.

„Protego!“ zašeptal a průchod se na zlomek vteřiny zaleskl neviditelnou bariérou. Věděl, že to akromantule nezastaví na dlouho, ale dá mu to pár drahocenných sekund. Za sebou slyšel zuřivé cvakání a škrábání na kámen, jak se monstra snažila dostat skrz.

Chodba, do které vstoupil, byla ještě temnější a plná krabic a prázdných sudů. Thaddeus se prodíral vpřed, v nose silný pach uschlých bylin a prachu. Najednou se zastavil. Ozvalo se tiché, ale zřetelné šustění. Nebylo to ťukání akromantulí. Bylo to jemnější, ale stejně znepokojivé.

Jeho hůlka osvěcovala hromadu starých pytlů s uschlými kořeny, když se za nimi něco pohnulo. Thaddeus se připravil na nejhorší, ale místo další akromantule z hromady vyklouzla malá, tlustá, hnědá bytost s velkýma ušima a vystrašenýma očima. Byl to domácí skřítek.

Skřítek se třásl strachy a v ruce křečovitě svíral malý, lesklý předmět. „Pan profesor Blackwood!“ zaskřehotal skřítek vyděšeně. „Pipy to viděl! Pipy to viděl!“

Thaddeus se sklonil, aby byl skřítkovi blíže. „Pipy, co jsi viděl? Mluvil jsi s tou akromantulí?“ Skřítek Pipy horlivě zavrtěl hlavou. „Ne, pane, ne s velkými pavouky! Ale Pipy viděl, jak ta… ta druhá, pane… ta velká… Pipy viděl, jak jí něco dává!“ Pipy zvedl svou ruku, ve které držel lesklou, stříbrnou minci. „A pak to udělala! Zlé kouzlo!“

Thaddeusovi se srdce rozbušilo. Zlé kouzlo? A ten stín za akromantulí jí něco dával? To naznačovalo, že akromantule nejsou jen zbloudilá zvířata. Jsou manipulovaná. A ten obrovský stín… co je to za bytost, která je schopná platit akromantulím a používat temnou magii v samém srdci Bradavic?

Zpoza rohu se ozvalo hlasité prasknutí kamene. Bariéra povolila. Akromantule se blížily.

„Pipy,“ řekl Thaddeus rychle. „Musíš mi pomoct. Co je to za předmět, který držíš?“ Skřítek vzlykl. „Pipy to vzal! Pipy viděl, jak ten stín to dává pavoukovi. Bylo to lesklé, pane! A pak Pipy utekl!“

Thaddeus vzal minci do ruky. Byla to starobylá, neznámá mince, vyrytá podivnými symboly. Na jedné straně byl vyobrazen stylizovaný pavouk, na druhé symbol, který Thaddeus nikdy předtím neviděl, ale cítil z něj chladnou, temnou energii.

„Pipy, rychle! Ukáž mi, kde přesně jsi to viděl!“ vybídl profesor, zatímco ze stínů se ozývalo stále hlasitější cvakání mnoha nohou. Thaddeus věděl, že Pipyho svědectví je klíčové. Někdo řídí akromantule, někdo, kdo se skrývá v temnotách hradu a má nekalé úmysly. Profesor cítil, jak se pavučinová síť kolem něj stahuje. Musel zjistit, kdo tahá za nitky, než hrad pohltí temnota.

Profesor Blackwood se připravil na další střet. Nyní věděl, že nebojuje jen s pavouky, ale s neviditelnou hrozbou, která manipuluje s těmito stvořeními pro své vlastní temné cíle.