1. Ústřice

Několikadílná povídka z pera nadané autorky Dors Venabili o moderní kouzelnické civilizaci, žijící na dně oceánu, z pohledu podivínské kurýrky Penny. Síť podvodních městeček, které se od sebe monumentálně liší, jak vizuálně, tak v sociálních úrovních a kultuře, nabízí škálu divokých příběhů. Připojte se k odvážné Penny, která se snaží proplouvat tímto barevným světem a právě se ocitla na životním rozcestí.

Venku už byla studená tma, převzala dodávku plnou balíků a vyrazila směrem na sever. Postranní ulice byly sice prázdné, ale když projížděla barevně osvíceným náměstím, viděla skupinky kouzelníků, shromážděných kolem LED instalací, které imitovaly ohniště a vodopády. Všichni popíjeli z různorodých dřevěných kalichů, ale ona musela pokračovat v dlouhé noční šichtě. Přes cestu jí přeběhla černá kočka, naštěstí projížděla pomalu, touto kamennou neudržovanou pěšinou.

Vozidlo zachrčelo jako ropucha, když zabrzdila u obrovské černé stěny. Zaoblený otvor, velikosti zhruba takové… dodávky? se po pár vteřinách rozestoupil přímo před ní a ona s dalším hromitým zvukem zaparkovala uvnitř. Z přihrádky spolujezdce vytáhla zdobenou sklenici plnou zelených půlměsíčků. Jeden si narvala do pusy a zapila ho nažloutlou tekutinou. 

Většinou čekala ve tmě, i když si mohla zapnout nástěnnou lampu, kterou se ale tentokrát rozhodla nevyužít…

Na dveřích do této místnosti viselo zrcadlo, které sloužilo i jako kamera pro kontrolu kvality.

Vytáhla si knihu z batohu a otevřela ji někde v polovině, obal se jemně třpytil zelenými odlesky, „Jak se stát mocnejšími“ zněl titulek. Všimla si, že se místnost začala naplňovat vodou, až když pocítila zimu na kotnících. Pokračovala však dále ve čtení, aniž by to vypadalo, že jí to nějak extra vadilo. 

Během dvaceti minut už byla na cestě s pečlivě vzduchotěsně zabaleným nákladem, který táhla na laně za sebou. Masivní ploutví generovala tolik energie, že ohromný balík vypadal lehký a aerodynamický jako sardinka. Obří kopule městečka Velké kádě byla zakotvena ve dně oceánu a pomalu se zmenšovala na obzoru.

Ani její máma by ji v trojici podvodních kurýrů nerozeznala. Na horizontu svítily tři jednotlivé lokace, žlutá, červená a zelená. Zelená vedla na souš, kam posílali jenom Vedoucího kurýra. Žlutě byla vyznačena cesta do Ústřic, nejbohatšího města na dně oceánu, ve kterém bydlí jen ti nejuznávanější kouzelníci. A červená, tam má namířeno právě dnes. Poštu doručí z blízkých Velkých kádí, do Blány.

Blána byla osada, která se specializovala na lov ryb a zásobování přilehlých měst. Takže jak správně předpokládala, z Blány jí na druhý den pošlou do Ústřic se zásobováním pro lokální lahůdkářství a trhy. Pak si chtěla vybrat krátkou dovolenou, neprospívalo jí trávit tolik času v oceánu. Na souši se přeci jen cítila víc doma, a měla dost sledování životů ostatních lidí skrz přední skla dodávky. I když v kopuli to taky bylo cizí, očividné maličkosti jí připomínaly, že nad hlavou nesvítí opravdové slunce. 

Konečně jí skončila šichta a zavřely se za ní vrzající vrata od garáží, přepočítala si peníze, co jí zbyly v peněžence a zašla si koupit skromnou večeři do lokální večerky. Už bylo po páté hodině ranní, když vyrazila do hotelu poblíž Centrály, kde si pobyt nechávala proplácet od přepravní společnosti. V momentě, kdy odemykala dveře do svého kupé, ucítila náhle hůlku v boku. „Tak se spánkem se můžu rozloučit,“ stihla ještě rezignovaně zamumlat, než jí ruka v huňaté rukavici zacpala ústa a natlačila dovnitř, pryč z očí potencionálních náhodných kolemjdoucích.