Příliš sladcí medvídci

Nadaná Varda Elisabeth Rývorová s lehkostí ulovila Bobříka spánku. Nechte se unést velice povedenou pohádkou s veršovanou ukolébavkou s názvem Příliš sladcí medvídci: 

U lesní tůňky seděl vodník Josífek a spokojeně se vyhříval v paprscích slunce, které probleskovaly mezi listy stromů a odrážely se od vodní hladiny. Hlava mu padala na prsa a poklimbával. V noci toho totiž moc nenaspal. Jeho žena Majda odjela před týdnem do lázní v Karlových Varech na dámskou jízdu s bývalými spolužačkami z vodnické školy. Josífek toho využil a na každý den si také něco naplánoval. Ne že by mu Majda někdy něco zakazovala, ale přeci jen si dovolil zajít do hospody ve vesnici na partičku Řachavého Petra trošku častěji, a zdržet se poněkud déle než obvykle. Díky tomu neměl tolik času na domácnost. Když dneska ráno po návratu z nočních štičích dostihů našel na stole jednu svou botu a pod Majdiným polštářem raka poustevníka, uznal, že by měl pro jistotu uklidit, aby se na něj jeho krásná zelenkavá Majdička nezlobila. Od východu slunka uklízel jako divý. Dokonce stihnul sundat z lustru chaluhy a natrhat pro Majdu do vázy kytici blatouchů a chrp. Teď si užíval zaslouženého klidu.

Z dřímoty ho vytrhlo zběsilé cákání. Napřed se leknul, že snad do tůňky spadnul nějaký neopatrný kluk z vesnice, ale pak spatřil medvědici Jířu, jak si na hlavu cáká studenou vodu jako kdyby se zbláznila.

„Co to vyvádíš Jiřko? Vyplašíš mi vodní šneky tak, že mi utečou a už je nedohoním.“

Teprve teď si Jířa všimla, že tu není sama. Vyklepala si vodu z uší i očí a začala se omlouvat.

„Promiň Josífku, už nevím, co dělám.“

„Stalo se něco?“ staral se vodník.

„Spíš nestalo. Vůbec neusnuli. Už dva dny nespali. Jsem strašně unavená a nevím, co mám dělat. Já bych usnula hned, ale bojím se, že něco vyvedou, nebo se jim něco stane. Chtěla jsem se tou studenou vodou osvěžit a zahnat dřímotu.“

Josífek se ani neptal o kom mluví. Celý les znal Jiřčina dvojčata. Dva nezbedné medvědí kluky Toníka a Honzíka. V tu chvíli se oba nespavci vykutáleli z křoví v podobě jedné velké ječící a vrčící koule.

Josífek měl už už na jazyku nabídku, že medvíďata pohlídá, než si Jířa odpočine, ale když viděl míhající se drápky a ostré zoubky zuřivě zápasících brášků, jen tiše polkl.

Medvědice synky od sebe rázně odtrhla a zabavila jim srnčí parůžek o který se prali.

„To je moje,“ mračil se Toník.

„Nene, moje,“ vřískal Honzík.

„Já to viděl první!“

„A já to sebral ze země!“

Jířa dala každému štulec do zad a stoupla si mezi ně.

Honzík se pokusil plivnout na Toníka, který se snažil bráchu trefit kusem bláta.

„Co to do nich vjelo?“ divil se Josífek. Medvíďata byla rozpustilá, to ano, ale nikdy se k sobě nechovala takhle ošklivě.

„Já myslím, že to mají z jídla,“ povzdechla si Jířa.

Vodník vykulil oči. „Z jakého jídla?“

„Předevčírem jsme šli na maliny na Bukovou hůrku. Vede tam turistická stezka pro lidi. Došli jsme až na vyhlídku, tam jak si lidé postavili lavičky. Kluci běželi napřed. Já jsem šla pomalu, je tam bezpečno. Když jsem došla k lavičkám, zjistila jsem, že Honzík s Toníkem vyjídají nějaký zapomenutý lidský batoh. Nevím kolik toho bylo, ale podle rozházených barevných papírků určitě hodně. Všechno to krásně vonělo jako ovoce a kytičky. Když jsem přišla, tahali se zrovna o nějakou hnědou placku, voněla po oříškách a děsně se patlala. Od té doby kluci strašně zlobí, nevydrží ani chvilku v klidu, pořád křičí, nebo brečí, jsou vzteklí a perou se kvůli každé maličkosti. Nechtějí spát. Už jsem z nich celá zoufalá.“

„Asi máš pravdu,“ pokýval Josífek vážně hlavou. „Lidské jídlo tohle s dětmi dělá. Pozoruju to už hodně dlouho. Jsou unavení, ale nemohou spát, protože jim to ty malé barevné věci v bříškách nedovolí, proto křičí a zlobí se.“

„Co s tím? To už takhle zůstanou navždycky?“ polekala se medvědice.

„Ne, neboj se,“ uklidňoval ji Josífek. „Přejde to samo, ale teď je musíme nějak uspat, aby si odpočinuli, jinak z toho zlobení a únavy onemocní. Mám nápad.“ Vodník vytáhnul z dutiny ve vrbě starou rybářskou síť a natáhnul ji mezi kmen olše a habru. „V houpací síti se krásně usíná.“

Medvědici Jíře se zablesklo v očích pochopením. Popadla synky a strčila je na nataženou síť. Jenže Toník začal po síti skákat a Honzík se pokoušel vyšplhat na strom. Jířa je oba bleskurychle zase zvedla do vzduchu, každého jednou tlapou a třásla s nimi. Kluci vřeštěli spíš jako dva malí opičáci než medvědi.

„Co se to tady děje?“ ozvalo se jim za zády.

Josífek nadskočil: „Jé Majdo, to jsem rád, že jsi doma. Neuvařila bys nějaký uspávací odvar pro medvíďata?“

Vodníkova žena postavila na zem perleťový kufr a vzala si od Jiřky obě medvíďata. Na křehkou vodní rusalku měla síly až až. Chvíli si chlupaté nezbedy prohlížela smaragdovýma očima. Medvíďata se přestala mrskat a hleděla na ni jako zhypnotizované žabky.

„Kdepak, žádný odvar nebudeme potřebovat,“ zasmála se Majda a položila brášky zpátky do sítě. Jemně síť rozhoupala a začala zpívat melodickým hlasem, jako když pramínek čeří hladinu studánky pod vysokou skálou.

Houpity nahoru houpity dolů,
houpou se klučíci, houpou se spolu.
Pořád jen zlobí a nechtějí spát,
a ten kdo nespí si nemůže hrát.

Toníček nahoru – Honzíček dolů,
houpou se bráškové, houpou se spolu.
Vítr jim zašeptá pohádku rád,
že kdo se vyhajá dostane hlad.

Honzíček nahoru – Toníček dolů,
houpou se medvídci, houpou se spolu.
O létě sen se jim do očí vkrad,
o tom, jak budou si na trávě hrát.

Už při první sloce se medvídkům začala zavírat očka, a když Majda dozpívala, oba kluci chrupkali jako… jako… jako medvědi.

„To by bylo,“ usmála se spokojeně vodníkova žena, otočila se a překvapeně otevřela pusu. Pod starou vrbou, navzájem o sebe opření, seděli vodník Josífek s medvědicí Jířou a oba tvrdě spali. Jířa lehce chrápala a vodníkovi se dělala bublina u nosu.

Majda pokrčila rameny, zvedla svůj cestovní kufr a ponořila se do tůňky. Chvíli obdivovala krásnou kytici od Josífka na kuchyňském stole a uznale omrkla uklizenou domácnost, pak ale vytáhla ze spíže vodní meloun, nakrájela ho na malé kousky, přisypala dvě hrsti malin, tři hrsti borůvek, třetinu džbánku lesních jahod a všechno to smíchala s ovesnými vločkami a zalila jogurtem z mléka mořské krávy, které si přivezla z výletu. Až se ti čtyři prospí, budou mít určitě velký hlad. Takováhle svačinka určitě z nikoho protivného křiklouna neudělá.