Nedočtená knížka

Začátkem ledna jsem nastoupila na brigádu jako výpomoc do místní knihovny. Pracovaly tam dvě dámy středního věku, vedoucí Věrka a knihovnice Jarka, která mě zaučovala. Práce mě bavila a leden utekl jako voda. Vypomáhala jsem hlavně v odpoledních a večerních hodinách, kdy chodilo nejvíc čtenářů. Někdy začátkem února jsem zapisovala knížky jednomu staršímu pánovi. Zvědavě si mě prohlížel.

„Hlavně si nenechte nacpat službu na čtrnáctý únor, byla by vás škoda. Jste moc milá.“

„Prosím?“ podivila jsem se.

„Oni vám to neřekli že?“ pokýval vědoucně hlavou.

„Co mi kdo měl říct?“

„Že každého, kdo má službu v knihovně čtrnáctého února, stihne ten večer nějaké neštěstí.“
Přestala jsem psát. Pán, vida můj zájem, pokračoval: „Trvá to už nejméně deset let. Začalo to, když tehdejší vedoucí cestou domů dostala smyk, probořila se na zamrzlém rybníku a utopila se. Ty další už aspoň neumřely, ale vždycky se jim něco stalo. Jednu srazilo auto a ležela pak půl roku v nemocnici, druhá upadla na schodech a zlomila si nohu, Růža, to je dcera mýho kámoše, taky tu chvíli dělala, spadla do kanálu a trčela tam celou noc, než ji celou promrzlou našli.“

Usmála jsem se, aby pán pochopil, že nejsem žádná naivní husa, abych se nechala krmit pohádkami.

„Pokud je tu nějaká kletba konkrétně na čtrnáctý únor, o které všichni vědí, proč prostě nenechají ten den knihovnu zavřenou? Neříkejte, že by to za tu dobu nikoho nenapadlo.“

„To víte, že napadlo,“ pokýval můj klient horlivě hlavou. „Jenže to nepomohlo. To se stalo předloni. Věrka nechala ten den zavřeno, že prý inventura. Večer jí doma něco blaflo v kuchyni. Ohořely jí vlasy a letěl pro ni vrtulník až z Prahy.“

„Aha, tak od toho má ty jizvy na bradě a na ruce,“ zamyslela jsem se.

„Jojo, přesně tak,“ vítězně triumfoval čtenář. „Dejte si pozor, tahle knihovna je prokletá, řádí tu nějaký duch.“

Ve dveřích se objevila Jarka, vracející se z oběda. Zaslechla poslední kousek rozhovoru.

„Pane Klíma, přestaňte nám děsit brigádnici povídačkama o strašidlech!“

„Jakýma povídačkama?“ hájil se stařík. „Vždyť ty jsi taky loni marodila se zlámanýma žebrama.“

„Jo, protože jsem upadla na náledí. To není nic strašidelného.“

Jarka vypoklonkovala pana Klímu ze dveří a mě poslala přerovnat „kodovky“ do dětského oddělení.

Večer, když jsme zavíraly jsem se k tomu vrátila. „Tys měla loni zlámaná žebra?“

Netrpělivě se zamračila. „Jen jedno a jen naštípnuté.“

„A fakt se ti to stalo čtrnáctého února?“ zajímalo mě.

„Vím já? Už si to nepamatuji,“ škubla rameny a upustila klíče na zem.

Podala jsem jí je. Zdálo se mi to, nebo se jí vážně třásla ruka?

 

Na svátek Valentýna jsem se těšila. Petr – můj kluk, zamluvil na noc pokoj i s večeří v penzionu v sousedním městě. Dopolední přednášky odpadly a do knihovny jsem také nemusela. Odpolední měla Věrka. Proto mě v osm ráno překvapil telefon od Jarky.

„Ahoj Elis, mohla bys vzít prosím dneska odpolední?“

„Proč? Co se děje?“

„Volala mi Věrka, že musí na pohotovost, že jí strašně bolí zub. Jenže já dneska do práce nemůžu. Mám strašný průjem, asi jsem něco blbého snědla.“

„Ale já mám večer rande. Je Valentýna,“ namítla jsem.

„Prosím. Vezmu za tebe kdykoliv jakoukoliv jinou šichtu. Je to jen do šesti. Tu večeři s Petrem normálně stihneš,“ škemrala Jarka.

Přišlo mi to legrační. „Poslouchej a není to spíš tím, že se vy dvě bojíte prokletí?“ střelila jsem naslepo.

„No dovol,“ Jarky hlas zněl uraženě. „Nejsem žádná pověrčivá hysterka, ale jestli se bojíš ty…“

„Oukej, v pohodě, já tu šichtu vezmu,“ uklidňovala jsem ji.

Zavolala jsem Petrovi, ať mě přijede vyzvednout do knihovny.

Odpoledne v knihovně probíhalo v klidu a pohodě. Těsně po poledni chodily děti pro pohádky a knížky do školy a tu a tam nějaká penzistka pro detektivku, nebo červenou knihovnu. Těšila jsem se na Petra. Venku bylo docela teplo, skoro tři stupně nad nulou a na jasném stmívajícím se nebi bez mráčků se objevil srpek měsíce.

Petr dorazil asi v půl šesté a hned mi začal pomáhat s uklízením knížek v dětském oddělení, kde byl vždycky největší chaos. Procházela jsem ostatní části a ve studovně jsem narazila na bělovlasou stařenku, která měla na stole otevřenou knihu a prstem si ukazovala na řádek, který zrovna četla. Ani nevím, kdy do knihovny přišla a jak dlouho tu už seděla.

„Dobrý večer paní, budeme zavírat,“ oslovila jsem ji.

Zvedla ke mně pomalu oči za tlustými skly brýlí.

„Nechte mě to prosím dočíst slečno, chybí mi jen pár stránek.“

„Můžete si tu knížku klidně půjčit domů, zabalím vám ji.“

„Nemám legitimaci,“ namítla paní.

„To není problém, legitimaci vám můžu vystavit během pár minut. Máte občanský průkaz?“

„Nemám,“ špitla paní.

Mezitím dorazil Petr. „Co se děje?“

„Paní si chce dočíst knížku a už je skoro šest.“

Stařenka si poposedla na židli. „Aspoň mě tu nechte, než se přežene ta bouřka. Prosím.“

„Jaká bouřka?“ nechápal Petr. „Ty vole!“ dodal vzápětí a vytřeštil oči na okno.

Otočila jsem se. Za okny se strhla sněhová bouře. Vítr hnal sníh v obrovských vlnách podobných mořským. Petrovo auto, kterým před půl hodinkou přijel už bylo celé bílé. Nechápala jsem to. Vždyť v předpovědi počasí nic takového neříkali? Až tak moc se snad ještě nikdy nespletli.

„Nebojte se. Do tohohle vás opravdu vyhánět nebudu, klidně si čtěte, než to přejde,“ vydechla jsem.

Vířící bílá oblaka ozářil blesk doprovázený děsivou ranou. V knihovně zhasla světla a vlastně i všechny pouliční lampy v dohledu.

„Hmm, bouchlo to do trafačky,“ poznamenal Petr a vytáhnul z kapsy mobil, rozsvítil baterku a položil ho na stůl.

„Dočtěte si tu knížku,“ řekl stařence, „já zatím přistavím auto blíž ke vchodu, a pak vás hodíme domů.“

Vděčně jsem se na Petra usmála. U srdce mě hřálo vědomí, že jsem si chlapa pro život vybrala dobře. Tápala jsem do kanceláře pro svůj mobil, když mě zastavilo Petrovo volání. Jeho hlas zněl divně. Došla jsem za ním. Stál v otevřených vchodových dveřích. Když jsem k němu přistoupila, uhnul na stranu. Otevřel se mi výhled na ulici. Pouliční lampy opět svítily. Venku vládl klid a mír. Po sněhu, větru a bouři ani památky. Suchý chodník vedl až na silnici k Petrovu zaparkovanému červenému autu. Uprostřed jasné oblohy zářil srpek měsíce a hvězdy, jako rozsypaný poklad.

Podívali jsme se na sebe nechápavě.

Zašátrala jsem rukou po vypínači a rozsvítila v knihovně. Oba jsme se rozeběhli zpátky do studovny. Na stole ležel Petrův rozsvícený mobil a vedle něj knížka otočená na poslední stranu. Stařenka zmizela. Prošli jsme všechna oddělení a volali. Podívala jsem se i na toaletu, ale opravdu nikde nebyla. Vrátili jsme se ke stolu a já vzala do ruky knížku, kterou si tak moc chtěla dočíst. Zjistila jsem, že je to svázaný starý ročník místních novin. Namátkou jsem ho otevřela.

„Tragická událost se stala v noci ze 14. na 15. 2. místní rodačku paní Marii Kučerovou, našel ráno náhodný chodec na lavičce poblíž autobusové zastávky bez známek života. Paní Kučerová, podle vyjádření svědků, navštívila v podvečer místní knihovnu, kde se zdržela až do zavírací hodiny. V té době začalo hustě sněžit. Sníh zapříčinil vynechání autobusového spoje. Žena pravděpodobně čekala na autobus, usnula a zemřela na silné podchlazení. Příbuzní oběti chtějí žalovat vedoucí místní knihovny. Tvrdí, že kdyby netrvala na zavírací době a nechala ji v knihovně déle, k tragédii by nedošlo…“

Vedle článku byla malá černobílá fotografie usměvavé stařenky, se kterou jsme před chvílí mluvili.

Zvedla jsem oči k Petrovi, který mi četl přes rameno.

„Tohle nám nikdo neuvěří…“ vydechl.