Pivoňka

Pivoňka Stuchlíková se narodila jednoho velmi teplého červencového dne. Už od rána bylo dusno, sedlákům pracujícím na poli se košile lepily k tělu. V hostinci se vypily tři sudy piva, a všichni nervózně očekávali bouřku. A když konečně přišla, byla to hrozná činěnice.

Malinká hobitka přišla na svět za zvuku hromobití a sama se hláskem snažila hlomoz překonat. Byla tak červená, až jí rodiče dali jméno Pivoňka, podle květin rostoucích pod oknem jejich ložnice.

Pivoňka dělala čest jak svému jménu, tak bouři, která oznámila její příchod. Takto vzteklou hobitku vesnice nepamatovala.

Rozčilovalo ji hlasité kvákání kačen, štěkání psů, hraní ostatních, i skřípání kamínků pod koly vozu. Rychle jí to myslelo, takže během školních hodin netrpělivě bubnovala prsty o lavici, a nad dle jejího názoru hloupými dotazy nahlas vzdychala.

Kombinace jejího temperamentu a fištrónu znamenala, že mezi vrstevníky nebyla příliš oblíbená. A aby ji nahněvali ještě více, začali jí říkat Pifka.

Pivoňka tu přezdívku nesnášela ještě víc než to svoje pitomé jméno. Dost na tom, že ji maminka oslovovala „Voňko“, sestry „Smrádko“ a tatínek „malé Pivo“. Teď jí ale celá vesnice neřekla jinak než Pifka a jakmile se kvůli tomu navztekala, smáli se, až se za břicha popadali.

Takhle to šlo pár let a Stuchlíkovi si zoufali. Pifka se ve škole prala, nedávala pozor, a začala odmlouvat. Vesnicí se vždycky řítila jak uragán a v kuchyni si počínala jak hrom do police. Došlo to tak daleko, že neměla vůbec žádné kamarády a sestry se s ní odmítaly bavit.

Paní Stuchlíková psala čím dál zoufalejší dopisy své sestře, která žila až daleko za lesem v noře kousek od malého města.

Po osmém dopisu, který byl přes slzy v podstatě nečitelný, jí sestra odpověděla, ať jí Pifku pošlou na prázdniny a odpočinou si.

Konec školního roku obvykle nebyl v domácnosti Stuchlíkových očekáván s nadšením, ale tentokrát se nálada členů rodiny významně zlepšovala. Pifka, která si toho nemohla nevšimnout, spustila večer před odjezdem takový tyjátr, že rozplakala nejen maminku a sestry ale nakonec i tatínka.

Ráno ji naložili na poštovní vůz ještě unavenou z představení, takže se nezmohla na velký odpor. Dostala přísně nakázáno se nevzdalovat od vozu, dokud si ji teta nepřevezme. Pifka ještě nikdy necestovala, takže ze začátku se cítila trošku bázlivě. Ale jak pozorovala ubíhající krajinu, začala se zase nudit, a bombardovat vozku otázkami. Ten byl naštěstí nahluchlý, takže zvládal Pifku docela dobře ignorovat.

Takto spolu strávili téměř dva dny. Pifka ujídala napečené jídlo z uzlíku, občas šla vedle vozu, aby si protáhla nohy. Do městečka přijeli až k večeru a hobitka už se těšila na dobrou večeři a měkkou postel.

Na smluveném místě u pošty na ni čekala na hobitku hubená postava v tmavých barvách.

„Ty musíš být Pivoňka!“ usmála se.

„Ty jsi teta Bobina?“ Pifka se na postavu podezřívavě zadívala. „Nevypadáš jako máma.“ Dodala přezíravě.

Tetin úsměv zůstal na místě. „To máš pravdu, jsem celá po dědečkovi. Byl vždycky jako proutek, a to se ho snažily vykrmit tři generace hobitích kuchařek.“

Bobina vzala Pifčin batoh s věcmi, poděkovala vozkovi, a vykročila, nečekaje na hobitku.

Pifku to nahněvalo, protože musela kus cesty za tetou popoběhnout. Starší hobitka rázně pochodovala k domovu a na jeden její krok Pifka musela udělat nejméně dva. Nestávalo se jí často, že by někomu nestačila, ale příval hněvu jí dodal energie.

„Musíme tak pospíchat?“ Její tón by doma spolehlivě odehnal sestry do jiného pokoje.

„Spěchat?“ Podivila se teta. „Vždyť jdeme docela pomalinku. Ale jestli spěcháš, můžeme přidat.“ K překvapení neteře, Bobina ještě zrychlila.

Teď už Pifka musela klusat a pomyslela si, že její teta nejspíš bude nejen divná, ale taky natvrdlá.

Běhat za někým jako ocásek se jí ale pranic nelíbilo, a tak už notný kus za městem s sebou zčistajasna práskla na cestu.

„Já nechci běžet celou cestu!“ Vykřikla.

Bobina se zastavila a naklonila hlavu. „A proto sedíš na zemi?“

Pifka bouchla pěstí do hlíny. „Dál nejdu. Bolí mě nohy.“

„To je smůla,“ poznamenala Bobina tónem, který ale nezněl nijak účastně, „bydlím jen kousek odtud. Nu co,“ otočila se, aby pokračovala v cestě, „domeček nemineš. Zaklepej, až dorazíš.“ S těmito slovy pokračovala v cestě.

Pifka nevěřícně koukala na záda vzdalující se tety. Taková nezodpovědnost! Nechat dítě samotné na polní cestě! A po dvou dnech strávených na voze!

Už hledala svůj uzlík s poslední buchtou, když si vzpomněla, že je v batůžku, který jí teta právě odnesla. Načuřeně si založila ruce na hrudi a z očí jí sršely blesky.

Povedená tetička!

 

Její trucování ale netrvalo dlouho. Důvod tetiny rázné chůze se projevil asi deset minut od jejího odchodu. První kapka dopadla s plesknutím na Pifčin nos, následovaná desítkami svých sester. Pifka utíkala studeným deštěm až ke kulatým dveřím tetiny hobití nory.

Zabušila na ně, až se otřásaly v pantech. Podivné ale bylo, že nevydaly žádný zvuk.

Třásla se zimou a znovu na ně zabušila.

Nic.

Jako kdyby se zvuk někam ztratil.

Kopla do nich a do palce jí zajela tříska. Skákala na jedné noze na terase a vřískala na celé kolo.

Dveře se otevřely a v nich stála Bobina.

„Proč jsi nezaklepala? Pustila bych tě dovnitř.“

Ustoupila stranou a Pifka vpadla dovnitř. Zakopla o koberec, svalila se na zem a pokračovala ve vřískotu.

Teta luskla prsty.

Pifčin hlas utichl.

„Vítej u mě doma. Myslím, že si to tu nakonec užiješ, ale do té doby tě žádám, abys ses k mým věcem chovala s úctou, která jim náleží. A teď pojď za mnou, zahřejeme tě a vyndám ti tu třísku.“

Teta domluvila a Pifčin hlas se vrátil v polovině křiku. Tak ji to překvapilo, že sama od sebe zmlkla. Prohmatávala si krk, zkusmo odkašlala, ale zněla úplně normálně. Že by měla z hladu halucinace?

Zmatená následovala tetu síní a při vstupu do kuchyně ji zalilo příjemné teplo od plápolajícího krbu. Přistoupila k němu, aby se zahřála a teta jí přes ramena přehodila teplý šál.

„Sedni si,“ řekla.

Pifka si sedla a teta se usadila naproti ní. Vzala Pifčinu nohu do klína a z kapsy vytáhla pinzetu.

„Já nechci!“ Pifka okamžitě přitáhla nohu k tělu.

„Co nechceš? Tu třísku? Však ti ji vyndám!“ Teta zacvakala pinzetou.

„To bude bolet!“ Pifka začala nabírat na obrátkách.

„Hm, to máš asi pravdu.“ Teta se usmála. „Ale to bolelo i když jsi do těch dveří kopla, no ne?“

Pifka čekala utěšování a prázdné sliby, tetina reakce ji trochu vyvedla z míry.

„No… jo.“

„Jak zašla tříska dovnitř, musí taky ven.“ Pokrčila teta rameny. „Pokud nechceš, aby ti uhnil palec.“

To Pifka tedy opravdu nechtěla. Natáhla nohu zpátky a Bobina ji rukou přidržela za kotník.

Zachytila pinzetou vyčuhující konec třísky a jemně ji vytáhla ven.

Nebylo to příjemné, ale nebolelo to moc.

„Tak a teď se běž vykoupat a převléct, ať ještě nechytíš rýmu.“

Jakmile to Bobina vyřkla, Pifka si uvědomila, jaká je jí zima.

Zvedla se ze židle a vykročila do haly.

„Druhé dveře nalevo!“ nasměrovala ji teta z kuchyně.

 

Podlaha v koupelně byla vyhřátá a příjemná na hobitčiny prokřehlé nohy.

Svlékla mokré a špinavé oblečení a s plesknutím ho hodila na podlahu.

Vstoupila do vany a otočila mosazným kohoutkem. Ze sprchy na ni vystříkla studená voda a Pifka zaječela. Zavřela kohoutek a chtěla praštit hlavicí sprchy o vanu. Ta jí ale vyletěla z ruky a bouchla ji do hlavy.

Pifka se držela za čelo, uchopila sprchu a namířila ji od sebe. Opatrně otevřela kohout a pustila vodu. Trvalo asi minutu, než se zahřála, ale jí příjemně teplá voda vyhnala zimu z kostí.

Po deseti minutách na ni teta zaklepala, aby si pospíšila.

Pifka na dveře vyplázla jazyk a cachtala se dál.

Po pěti minutách trubky zaúpěly a voda se sama zastavila. Hobitce nezbylo nic jiného, než vylézt a utřít se do huňatého ručníku.

„Župan je na dveřích!“ Ozvalo se tlumeně.

Pifka se do něj zabalila a už se chystala vyjít ven, když málem uklouzla na louži vody z jejího oblečení.

Vzala ho a hodila do umyvadla, kam dopadlo s uspokojivým plesknutím.

 

Vrátila se zpět do kuchyně a ve skrytu duše čekala, kdy ji teta pošle so upravit kudrny. Nesnášela pročesávání kudrn. Hřeben se jí vždycky zacuchal.

Teta ale o vlasech neřekla ani slovo a postavila před ni talíř plný polévky.

„Musíš mít hlad jako vlk.“

Pifka na nic nečekala a pustila se do jídla.

Bobina si přisedla s vlastním talířem. Jedly potichu a Pifky se zmocňovala ospalost.

Náhle ticho přerušilo zaskřípání lžičky o dno talíře a Pifka nadskočila.

„Nu, je čas jít na kutě. Musíš být úplně utahaná.“

To sice byla, ale neměla ráda, když jí někdo něco nakazoval.

„Nejsem!“

„Ne?“ Teta se podivila. „No tak buď vzhůru, můžeš mi tu dělat společnost.“

Pifka očekávala, že bude poslána do postele a teď mrzutě seděla na židli. Teta myla nádobí a neustále něco klevetila.

Pifce už už padala hlava, když teta s rachotem uklidila poslední umyté talíře.

„Ty možná nejsi unavená, ale já ano. Svůj pokojík najdeš na chodbě, třetí vpravo, na dveřích jsou pomněnky. Dobrou!“ Bobina se vytratila z kuchyně a Pifka vydržela čekat pět minut, než se za tetou zavřely dveře od koupelny, aby sama zamířila do postele.

Usnula jak špalek.

 

Následující dny představovaly pro Pifku naprosto novou zkušenost. Teta ji brala totiž naprosto vážně. Ve všem.

Když Pivoňka řekla, že by radši chroustala chrobáky, než jedla ovesnou kaši k snídani, teta vytáhla z kapsy skleničku s brouky a pár jich nasypala Pifce do dlaně s přáním dobré chuti.

Jakmile Pifka zkusila vzteky s něčím mrsknout, předmět se jí většinou vysmekl a uhodil ji.

Teta ji nechávala dělat si, co chce. Dokonce po ní nechtěla ani pomoct s domácími pracemi. Pifka se ale začala tak nudit, že jí radši začala pomáhat dobrovolně. Taky chtěla Bobinu pozorovat při práci. Byla totiž přesvědčená, že teta byla čarodějnice.

Vždycky se na pár hodin vzdálila do dílny, kam se Pifka nikdy nedostala, pokud ji teta nepozvala dál. Tam míchala různé masti a lektvary. Nikdy Pifce neřekla nic, pokud se na to sama nezeptala. A tentokrát se Pifka ptala hodně.

 

„V kolikáté jsi třídě?“ Zeptala se jí teta jednoho dne.

„Půjdu do šesté.“ Zívla Pifka.

„Teprve?“ Podivila se Bobina. „Jsi tak zvědavá, že jsem myslela, že už budeš nejmíň v osmé!“

„To přece nejde, teto. Jsem na to moc malá.“ Pifka mluvila na Bobinu jak na dítě.

„Ale houbeles. Schválně si to zkusíme. Já, když byla v osmé třídě, už jsem uměla umíchat všechny lektvary na prvních dvaceti stranách.“ Ukázala prstem na tlustou knihu receptů. „Přečti si ten první a jestli chceš, můžeš si ho zkusit.“

Pifka do té doby tetu jen při práci pozorovala, ale tohle ji nadchlo. Měla si sama zkusit něco umíchat? Četla recept stále dokola a pustila se do práce. Do hodiny před ní stála lahvička s lektvarem, který se teta jala kriticky prozkoumat.

„Na první pokus to není špatné, ale ty larvy jsi nenasekala tak, jak je v receptu, a při míchání jsi to flákala. Nefungoval by.“ S těmito slovy vylila obsah lahvičky do výlevky.

Pifka, která byla zvyklá všechno dělat na první dobrou a dostávat jedničky, nebyla schopna slova. Otočila se na patě a dupala ven z dílny. Chtěla za sebou prásknout dveřmi, ale ty se zavřely s tichým kliknutím.

 

Trvalo týden, než ji teta do dílny pozvala zpátky. Mezitím jí dala knížku na rozpoznávání a přípravu ingrediencí a vypustila ji do zahrady.

Pifka se tomu nejprve bránila, ale pak ji přemohla zvědavost. Za pár dní uměla půl knihy zpaměti a sbírala, co mohla. Bobina dohlížela na to, aby všechno měla správně připravené, očištěné, nasekané, případně nasušené. Všechny zmetky bez milosti likvidovala nebo dávala na jiné využití.

Pifku vždycky nahněvalo vidět, jak její práce jde vniveč, ale o to víc se zarputile soustředila na to, aby na její práci teta nemohla najít ani chybičku.

Ani si neuvědomovala, že se jen málokdy nad něčím rozčilovala. Stále měla co dělat.

 

„Myslím, že je na čase, abys to zkusila znovu,“ nalistovala jednoho dne teta jiný lektvar z prvních dvaceti stran, „určitě to půjde líp. Jednoduchý lektvar na snadné česání vlasů.“

Pifčiny kudrny po týdnech zanedbávání připomínaly koudel, už se ani nepokoušela jich hřebenem dotknout.

Přečetla si recept, nasbírala ingredience a pustila se do toho. Tentokrát si dala mnohem více záležet, ale nebyla si už tak jistá, že bude vše správně.

Bobina ji nechala v dílně samotnou se slovy, že jí věří, a Pifka se přistihla, že se snaží tetu nezklamat. Trvalo jí bezmála dvě hodiny, než tetu přivolala zpět. Ta si prohlédla lahvičku proti světlu a nakláněla tekutinu ze strany na stranu. Nakonec k lektvaru čichla.

„Nezdá se špatný. Vyzkoušíme ho?“

Pifka s nadšením přikývla.

„Tak si dojdi pro hřeben.“

Hobitce došlo, že teta chce lektvar vyzkoušet na jejích vlasech a do toho už se jí nechtělo.

„Neboj,“ řekla Bobina povzbudivě, „přinejhorším ti zase dorostou.“

„Se nebojím!“ odsekla Pifka a odkráčela pro hřeben.

 

Přesunuly se do koupelny a Bobina nad vanou polévala obsahem lahvičky Pifce vlasy. Ta se chtěla pustit do svého obvyklého zběsilého kartáčování, ale teta ji zarazila.

„Musíš pomalu, aby se lektvar dostal všude a začal působit.“

To dávalo smysl, Pifka tedy pomalu projížděla hřebenem vlasy. Nebo se snažila. Uzlíky byly všude.

„Začni od konečků.“ Poradila jí teta.

Následující čtyři hodiny strávila Pifka rozmotáváním svých kudrn a polykala hořké zklamání nad tím, že lektvar nefungoval. Když se jí kolem vlasů zase vlnily prstýnky a ve vaně spočívala velká kupka polámaných vlasů, poplácala ji teta po rameni.

„Můžeš být spokojená, fungoval skvěle. Jinak bych tě musela před návratem ostříhat.“

 

Prázdniny uběhly jako voda a Pifka si uvědomila, že se domů netěší. Už jen vzpomínka na něj ji nezaplavovala steskem, ale pocitem papiňáku těsně před výbuchem.

„Napsala jsem k tobě do školy.“ Informovala ji teta jednoho dne. „Nevidím jediný důvod, proč by ses měla nudit se spolužáky, kteří ti zřejmě nestačí, když očividně potřebuješ větší výzvu. Možná budeš ze začátku trochu pozadu,“ usmála se na Pifku, „ale aspoň budeš mít co dohánět.“

Pifka překvapením nevěděla, co si se sebou počít. Až nakonec konečně tetě poprvé za celé prázdniny poděkovala.

 

Ani jedna slza neukápla, když se s Bobinou na konci prázdnin loučily. Teta jí darovala vlastní knihu lektvarů pro začátečníky a malou alchymistickou sadu.

„Přijedu se podívat, jak se ti daří.“ Slíbila jí a poprvé Pifku objala.

„Líbilo se mi u tebe.“ Neteř na rozloučenou objetí opětovala.

 

Cesta domů proběhla o poznání příjemněji. Pifka si buď četla nové recepty, nebo po cestě sbírala nové ingredience. Když ho nezasypávala dotazy, vozka dokonce sám od sebe Pifce ukazoval zajímavé stromy a keře.

Ve vesnici na ni čekala celá rodina. Dva měsíce od ní neviděli ani pohled, jen paní Stuchlíková dostala jednou za čtrnáct dní dopis od sestry, kde jí v postskriptu sdělila, že Pivoňka je docela hodná a má se dobře. Paní Stuchlíková nikdy nevěřila ani slovu.

Všichni ovšem poznali, že z vozu seskočila docela jiná Pifka. Nepůsobila, jako kdyby měla každou chvilku vyletět z kůže, naopak se zdála mnohem solidnější. Jako kdyby jí teprve konečně správně padla. Kučery měla pěkně upravené i po cestě na voze (a paní Stuchlíková okamžitě poznala práci lektvaru), dokonce se při pohledu na ně drobně usmála.

„Tak mě tu máte.“