Chycená zlatonka

Maisey už pořádně kručelo v břiše. Že by si dnes zašla pro oběd dřív? Když výjimečně snídala tak brzy?

Počkala na chvilku, kdy v krámku nikdo nebyl, rychle chytla klíče, napsala cedulku na dveře „Za 5 min jsem zpět“ a vyběhla. Venku pršelo, ale jí stačilo pár kroků. Šla jen ob jeden domek. Vstoupila do restaurace, a do nosu ji udeřila líbivá vůně pečeného masa, česneku a rozmarýnu. Říkala si, jaké má štěstí, že má tak skvělou restauraci hned vedle svého krámku se zeleninou.

Rozhlédla se a usmála na všechny ty známé tváře. Bylo by bláhové myslet si, že tu v tuto dobu potká někoho nového. Lidé mají rádi tradice, a tak když jim na nějakém místě chutná, rádi si tam zajdou o polední pauze na oběd každý den. Proto i dnes seděl u malého stolečku v rohu pan Kloubek, místní dětský lékař, který měl vždy úsměv od ucha k uchu a vždy všechny potěšil novým vtipem.

Od dlouhého stolu na straně byl slyšet hlasitý smích. Zde se vždy scházely majitelky místních krámků. Silnější tmavovláska měla v městě oblíbenou trafiku. Blondýnka na mikádo, vysoká a hubená, vlastnila papírnictví. Stylové květinářství plné roztomilých bytových doplňků patřilo rusovlasé ženě s vlnitými rozevlátými vlasy. Milovala bohemistické doplňky a vždycky jste na ní mohli objevit něco nového. Krátkovlasá plavovláska s růžovým melírem prodávala v pekařství. A ztřeštěná malá drobná stařenka s modrými vlasy pomáhala manželovi v copy centru. Maisey nechápala, co si každý den vypráví, ale vždy se u toho hlasitě smály. Možná sdílely vtipné zážitky se zákazníky. Sama věděla, že o ty nebývá nouze.

Starší pár u stolu pro čtyři osoby se držel za ruku a potichu si něco vyprávěli. O těch Maisey nic víc nevěděla, ale také je tu vídala denně.

Prošla do další místnosti k baru, podél kterého byly jen tři maličké stolky vyrobené ze starých šicích strojů. Dokonce nechyběly ty části u země, na které se šlapalo a ony se vracely zpátky, což vždy moc ráda dělávala jako malá holka u babičky. Dodnes ale nevěděla, jak se jim říká.

U jednoho seděl Míra, což byl přítel jedné ze servírek. Kývli na sebe v pozdrav. U druhého stolku seděla mladá žena a muž, kteří pracovali v cestovní kanceláři na náměstí. Nikdy se neusmívali a nikdy si nic neříkali. Maisey chápala, že ne vždy si musí všichni v pracovním kolektivu sednout, ale nechápala, proč spolu tedy chodí na oběd.

Třetí stolek byl zatím volný.

Přišla k baru a pozdravila se se servírkami. Dnes měly službu Lea s Andreou. To byla Maiseyina oblíbená směna, protože holky byly vždy veselé a dělaly si srandu jedna ze druhé, takže bylo vždy plno radosti. Na baru seděl majitel elektra, které sídlilo hned proti Maisině zelenině. Tedy, jeden ze dvou majitelů. Vlastnili jej totiž dva bratři a Maisey dlouho trvalo, než se naučila je od sebe rozeznat, jak si byli podobní. Vedle něj seděla krásná černovláska s vlasy až po pas, vždy nádherně oblečená do stylových padnoucích kousků. Pracovala v pojišťovací agentuře a chodívala k Maisey nakupovat zeleninu. Byla vždy velmi milá a pokaždé ráda prohodila i pár slov navíc. Jaké má pan Kryštof štěstí, pomyslela si, že má tak krásnou a milou manželku. Pozdravila se i s nimi a pak už svůj zrak věnovala jenom Leušce, která se dnes chopila toho, že Maisey sdělí, co mají na výběr z dnešního menu.

„Steak z vepřové panenky s pepřovou omáčkou a hranolky. Nebo pečené brambory s rozmarýnem, česnekovým tvarohem a nivou. Nebo máme výhodnou cenu dnes i na tatarák s topinkami.“ Vyložila s úsměvem Lea.

To bylo těžké rozhodování. Tatarák Maisey milovala, ale k obědu preferovala teplé jídlo.

„A kdo dnes vaří?“ Zeptala se Maisey, protože to mělo rozhodnout o tom, jaké jídlo si vybere. Kuchaři se v Šenku střídali tři a v úplně jiném režimu, než číšníci, proto nebylo snadné odhadnout, kdy kdo z nich zrovna vaří.

„Dneska vaří Aleš.“ Odvětila Lea.

Tak bylo hned jasno. Místní pepřovou omáčku milovala, protože se tady pepře nebáli, a tak byla skutečně pikantní. Někdo na to nadával, ale Maisey to moc chutnalo. Jenže na omáčky byl větší machr Roman a ten tu dnes nebyl.

„Tak v tom případě poprosím ty pečené brambory.“ Řekla rozhodně a už se jí začaly sbíhat sliny. Česnek, tvaroh, niva, rozmarýn a brambory, to je prostě zatraceně dobrá kombinace.

Chviličku počkala, než jí Andy přinesla talíř a vrátila se do svého obchůdku. Neměla žádnou polední pauzu, obědvala za pochodu. V tuto dobu moc lidí nechodilo, měli zřejmě důležitější věci na práci, jako třeba oběd než chodit nakupovat, a tak se to dalo zvládat takto.

Odpoledne už se nic zajímavého neudálo. Z toho zajímavého přišla jenom Bára. Rezavá hubená a velmi sympatická lektorka angličtiny, manželka druhého pana Kryštofa z elektra naproti, se kterou Maisey vždy probírala nové knihy, které přečetly a dávaly si různá doporučení. A tak se Maisey dozvěděla, že za zvážení stojí kniha Chycená zlatonka a už si plánovala, jak si ji půjde do knihovny půjčit.

Druhý den taky nestál moc za zmínku. Nejzajímavější byla asi snídaně, ke které si Maisey koupila svůj oblíbený malinový mrkváč a skořicové latte. A přinesla si do práce knihu Chycená zlatonka, kterou si včera odpoledne cestou z práce stihla vypůjčit. A po obědě u ní byla nakupovat ta dlouhovlasá černovláska, co většinou obědvá na baru s panem Kryštofem.

„Dnes jsem byla na obědě v internetové kavárně tady v ulici. Potřebovala jsem trochu změnu. Dala jsem si zeleninový salát a byl vynikající! Skvěle dochucený! Byly v něm pečené hrozny a pekanové ořechy, prostě mňam,“ začala líčit svůj oběd. „Vy jste byla zase v Šenku?“

„Ano, v Šenku,“ odpověděla Maisey. „Zatím mě neomrzel. Dnes měli boloňské špagety“

„Hmm, tak to jsem zas o tolik nepřišla, ty měli před nedávnem,“ pousmála se paní a dál se věnovala keříkovým rajčatům, která si zrovna nabírala do sáčku.

Zeleninový salát s pečenými hrozny a praženými pekanovými ořechy… Maisey se zasekla myšlenkami na této dobrotě a začala si představovat, jak to asi chutná.

Další den začínal stejně jako ten předešlý. Malinový mrkváč a skořicové latte se ukázalo jako skvělý start dne pro dobrou náladu. Další stránky půjčené knihy také přispívaly skvělé náladě, kniha Maisey vážně chytla a zcela ji pohltila. Málem se od řádků nedokázala odtrhnout, když se jí na něco zákazníci zeptali. Naštěstí zde na malém městě byli všichni vstřícní a tolerantní a všichni spíše rádi viděli, že někdo čte, než aby jí vyčítali, že se tomu věnuje místo své práce. Ale Maisey moc dobře věděla, kdy může číst. Po knížce sáhla jen když měla vše jinak krásně nachystané, doplněné a oku líbivé. A zákazníci tu péči prostě viděli. Proto sem chodili rádi nakupovat.

Od knihy Maisey nejvíc vytrhla paní Jana, která vlastnila internetovou kavárnu, a která sem chodila často nakupovat. Vždycky měla dobrou náladu. Vždycky. A i když se s Maisey neznaly nijak víc, než ze vztahu zákazník – prodavač, vždycky si ráda popovídala i soukromých věcech a nikdy nevynechala žádnou vtipnou historku, která se jí přihodila. Její návštěvy tak byly plné smíchu, mnohdy až k slzám.

Maisey chvatně odložila knihu, vyskočila na nohy, usmála se a byla natěšená, až paní Janě řekne chválu, kterou slyšela na její salát.

„Včera tu byla paní a chválila váš zeleninový salát,“ spustila. „Nějaký s pečenými hrozny a pekanovými ořechy?“ Dodala pro upřesnění.

„Vážně? Ó, to mě moc těší!“ Usmála se a dál nabírala jablka. Pak se zastavila, koukla na Maisey a dodala: „A kdo ho vlastně chválil?“

Maisey se zhluboka nadechla, jak se chystala, že bude muset začít paní popisovat, protože neví, jak se jmenuje: „No, myslím si, že je to manželka jednoho z pánů Kryštofů naproti z elektra.“ Řekla a doufala, že to bude na vysvětlenou stačit.

Paní Jana se zastavila, bylo vidět, že přemýšlí a přimhouřila při tom oči.

„Má takové dlouhé černé vlasy…“ dodala tedy Maisey.

Paní v tom strnulém přemýšlení nepřítomným pohledem přihodila do sáčku další dvě jablka a pak se znovu podívala na Maisey: „Ale to je zvláštní. Bára má přece rezavé vlasy!“ Dodala.

„No, Báru nemyslím, tu znám“ spustila Maisey, „myslím manželku od toho druhého pana Kryštofa.“

Paní Jana se na Maisey podívala ještě zmateněji a opatrným hlasem dodala: „Ale manželka toho druhého Kryštofa jsem já!“

V Maisey by se krve nedořezal. Intuitivně se chytla za hlavu a začala drmolit vysvětlení: „Jéminánku, pardon! Já ho jen občas viděla vedle v Šenku obědvat s tou černovláskou, tak jsem si automaticky myslela, že patří k sobě, pardon!“ V hlase jí bylo znát zoufalství.

Pana Jana se hlasitě rozesmála: „To nevadí, já asi vím, koho myslíte. Taková vždy pěkně oblečená paní, že? To je naše společná známá!“

Ale Maisey se stejně cítila hrozně. Ona tady klidně tvrdí paní, že její manžel má úplně jinou manželku. Z toho může být ještě pěkná polízanice. Paní Jana si ale nenechala vzít dobrou náladu, hezky si nakoupila a pak zase odešla.

Maisey na to musela myslet celý den a nevěděla, jestli se má smát nebo být zoufalá. Ale dobrá nálada paní Jany ji trochu klidnila.

Odpoledne přišla zase nakoupit Bára. Už z dálky se smála a volala na Maisey: „Slyšela jsem, jaké se vám povedlo faux-pas!“

Maisey se opět začala stydět. Jako by nestačilo to, jak se cítila sama, ještě z toho asi bude veřejná vtipná historka. Ale nechala se strhnout dobrou náladou a smála se taky.

Když Maisey večer zavírala, málem už si na to nevzpomněla, jak usilovně zametala podlahu. Nastávalo dlouhé zimní období, takže byla už tma. Pozhasínala, vyšla ze dveří, zamkla, otočila se a proti ní stála vysoká postava. Příšerně se lekla. Když se zklidnila, zadívala se na osobu a zjistila, že je to pan Kryštof. Ten pan Kryštof! Tak to jsem teda v pěkném průšvihu. Pomyslela si v duchu a pozdravila. Pan Kryštof na ni chvíli jenom strnule a přísně koukal a pak se začal hlasitě smát na celou ulici. Maisey chvíli jen koukala, ale pak se začala smát taky. Smáli se tam takhle spolu asi dvě minuty. Pak přestali, koukli se na sebe a pan Kryštof natáhl ruku: „Já jsem Tomáš,“ řekl a usmál se na Maisey.