Den plný překvapení

Konečně přišla ta dlouho očekávaná neděle. Den, kdy se sejde celá naše rodina a odtajní se konečně ta moje neteř, anebo synovec. Prostě budu už za měsíc teta, a to mě vždycky vžene do očí slzičky radosti. Nechápu, jak si takovou událost někdo může tak dlouho nechávat pro sebe?! Je to snad taky naše věc, nebo ne?! Chtěla jsem tomu maličkému napsat knihu pohádek. Jenže pro holčičku bych volila docela jiný žánr. Svět smíchu, princezen a statečných princů, kdežto pro kluka by to byl souboj s draky, plnění úkolů, anebo svět loupežníků. Jenže teď už na to budu mít jen jeden měsíc. Ale co, hlavu mám plnou nápadů a tak moc se na to škrvně těším, že to půjde určitě naprosto samo.

Ráno byl v kuchyni parádní šrumec. Měli přivézt dort, pro odhalení pohlaví děťátka, ale cukrářka si zlomila ruku a její nástupkyně prý o tom nevěděla. Nastala diskuse, jestli to nastávajícím rodičům říct nebo to utajit, abychom chránili jejich klid. Ale to pak bude ta dnešní sešlost vlastně úplně na nic. Mamka se snažila dotelefonovat se oné cukrářce, aby z ní vytáhla, co se nám to má narodit, aby zaimprovizovala a zajistila na poslední chvíli nějakou náhradní variantu pro skvělé odhalení. Ale na tom telefonátu bylo něco divného. Paní nejprve nemohla prý k telefonu, protože měla ruce od těsta?! Se zlomenou rukou?! Ale pak bylo slyšet tlumená šuškání a když si konečně vzala sluchátko, začala zmateně mlžit. Mamka chtěla už jen vědět, zda má shánět modré nebo růžové balónky, ale paní byla vážně divná. Říkala, že je vázaná slibem a stejně ten papírek někam založila a že se jí pálí poleva. Položila sluchátko a my nebyli o moc moudřejší. Polovina rodiny byla pro to, jít s pravdou ven, ale druhá polovina zase tajit až do konce. Taťka přišel s geniálním nápadem, že narychlo upečeme dort a „nedopatřením“ někdo nechá přiotevřená dvířka ve špajzce a o ostatní se postará náš pes. Z ženského osazenstva sklidil jen smích. V tomhle vedru, by dort nikdo normální nenechal mimo lednici a do té se pes vážně nedostane. Nakonec jsme se domluvili, že taťka půjde s pravdou ven, ale řekne o tom maléru jen svému zeti. Dostane z něj, jakou barvu má zajistit a zůstane to jen mezi nimi. Táta měl vymyšlené rachejtle v barvě vnoučete. Nám se to moc nelíbilo, protože pes nesnáší bouřku ani ohňostroje a vždycky vytvoří nějaký chaos, který končí katastrofou. Ségra má za měsíc rodit a tak musí vše proběhnout v klidu a hlavně perfektně!

Telefon zvedla samozřejmě Žofie. Taťka se snažil být vtipný, ale nikdo se tomu nesmál. Čas utíká zběsile rychle a nebyl prostor na nic jiného než na tu zásadní otázku. Ale Žofka měla povídavou a nechápala, proč potřebuje táta k telefonu jejího muže, který právě balí věci s sebou a za pár hodin si to můžou říct osobně.

Prostě to selhalo na plné čáře. Aby toho nebylo málo, spustil se letní liják a babička nechala ráno na zahradě dosychat bílé ubrusy, prý aby byly sluncem provoněné. Teď byly promočené.

Mamka byla na zhroucení. Tolik chtěla, aby všechno klaplo. Vždyť čekala oslavu svého prvního vnoučátka a zatím to bylo od rána jedno nemilé překvapení, za druhým.

Zvonek u dveří vyděsil úplně všechny. Ti dva mladí to ještě nemohli být, cesta jim trvá nejméně dvě hodiny a nikdo jiný už dorazit neměl?! Nejvíc odvahy dostal děda a pomalu se šoural k brance. Jaké bylo naše překvapení, když se ve dveřích objevil mamky bratr Eduard. Já ho naposledy viděla, když mi byly čtyři roky. Eduard je světoběžník. Nikde nevydrží déle než půl roku a pak zase cestuje o kus dál. Prý dokud může, potřebuje poznat mravy, historii a hlavně pochutiny každičké země. Co prý by to bylo za život, kdyby neochutnat lahůdky z celého světa. Nikde nebyl k zastižení, měnil adresy nečekaně a když se někde zjevil, bylo to přesně tak, jako dnes. Mamka zapomněla na stres a starosti. Protože kde je Eduard, tam zní všude jen smích. Je to zvláštní, ale on dokáže zahánět chmury, potíže a nepříjemnosti. Mamka s Eduardem na chvilku zmizeli do knihovny a když se vrátili, mamka byla jako vyměněná. Najedou nic nebyl problém. Smála se, jako by všechno bylo vyřešené. Její oči zářily takovým štěstím, jaké u ní nepamatuju. Taťka to komentoval tím, že „Edu míti v domě, to bude hned po mně!“ Pak se ke mně naklonil a pošeptal „To nás ještě čeká nejedno překvapení, jen počkej.“

A tak se i stalo. Blížil se čas příjezdu nastávajících rodičů a mamka běhala zvesela po domě, jako by se nic nedělo. Nikdo to nechápal, jen Eduard se tajuplně usmíval, a to nás přivádělo k panice. Když hodiny odbíjely druhou hodinu po poledni, ozval se znovu zvonek. Teď už nebylo pochyb o tom, kdo to je. Žofie vypadala šťastně. Vím, že vždycky měla ráda sladké a nikdy si nic neupřela, ale že se v těhotenství jí za dva, tím asi ospravedlňovala svoji nezřízenou chuť ale, že přibere tolik?! Kolíbavou a pomalou chůzí se dokolébala do kuchyně a hned se ptala, co nám zbylo od oběda, že jí po cestě vyhládlo. Mamka ji objala a plakala dojetím ze setkání. Překvapilo mě, že Žofka nijak překvapeně nereagovala na strýčka Eduarda. Když pak vešel s taškami a kufrem do domu Fred, hodil mezi řečí poznámku k Eduardovi: „Stihnul jsi to?“ Pak se zarazil a podíval se po ztichlé kuchyni, jestli to někdo mohl zaslechnout. Ticho a pohledy všech, mu daly odpověď. Strýc se jen pod vousy ušlíbnul, mrknul na mamku a spolu vyšli ven na chodbu. Nikdo z nás netušil, co se to děje?! Fred nemohl Eduarda znát!

Ale to už šla mamka, doprovázená strýcem a nesli obrovský dort. Postavili ho doprostřed stolu a za nimi ve dveřích stála paní cukrářka, která neměla po zlomené ruce, ani památku. To už Žofka, Fred i strýc vyprskli v hurónský smích. Fred pak zvedl ze stolu dlouhý dortový nůž a vykřikl: „Jste všichni připravení?“ Dívali jsme se jeden na druhého a vůbec nic nechápali. Kde se vzal dort? Co to mělo být za rošádu s paní cukrářkou? Jak to, že se švagr zná se strýcem? A proč mamce tečou slzy od smíchu? Mlčky jsme přikývli a v okamžiku, kdy chtěl Fred zakrojit do dortu a tím odtajnit pohlaví jejich děťátka, Žofka zasténala a zbledla jako stěna. Chytla se za břicho a zavolala: „Teď ne, není čas! Rodím!“ Fred odhodil nůž a běžel k Žofce.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Během chvilky byli v autě a jeli co nejrychleji do porodnice. My zůstali sedět v kuchyni jako přimražení. Taťka se s obavami podíval na mamku: „Není to moc brzo? Bude všechno v pořádku?“ Ale mamka se jen maličko pousmála, vzala do ruky odhozený nůž a zakrojila ho do dortu. K překvapení nás všech, kteří jsme byli mimo informace, se v dortu objevila růžová i modrá náplň. Mamka se posadila a s úlevou dodala: „Všechno je v pořádku. Jsou tam dvě a Žofinka měla špatně vypočítaný termín porodu. Mohli ti dva drobečci sice ještě ten týden počkat, ale co už!“

Dala jsem si pořádnou porci dortu a hnala psát hned dvě knihy. Mám na to už jen pár dní, než se synovec s neteří vrátí z porodnice.