Věneček smrti

Anna po ukončení týdenní dovolené procházela kolem exponátů v muzeu jako obvykle, ale z ničeho nic se musela vrátit o dva kroky zpět. Dívala se na starý věneček z pampelišek, který ležel na stříbrném podnosu. Bylo na tom něco, co ji nenechávalo v klidu. Seschlé květiny vypadaly opravdu staře a vysušeně, ale nějakým způsobem si držely svou sílu – nebyla na nich vidět žádná známka opravdového rozpadu. Věneček vzbuzoval pachuť tajemství, ze kterého jí po těle vyrašila husí kůže. Městečko, ve kterém žila, bylo obklopeno hustými lesy a poli. Sychravé listopadové počasí dodávalo tomuto míst u tajemnou esenci, což se skvěle mísilo s pověstmi a legendami, které Zátočinu provázely už od nepaměti.  Anna to zbožňovala, a i proto vždy toužila po tom pracovat v místním muzeu...