Večerní symfonie

Na ten večer jsem se připravovala celý měsíc. Konečně uvidím Sen noci svatojánské! Režisér si vybral atraktivní prostředí v přírodě. Louka byla lemována lesem, kolem protékal potok a vše dokreslovaly výběžky skal. Židličky byly stylové. Vypadaly jako pařezy s kopečky mechu. V rohu pod stromem bylo malé podium pro hudebníky. Ti byli v kostýmech cvrčků, motýlů a víl.

Už půl hodiny před představením si ladili své nástroje. Ale nebyla to klasická změť tónů a disharmonie, jako před klasickým symfonickým orchestrem. Ty bytůstky lesa si postupně přehrávaly jednotlivé pasáže a po jednom se přidávaly. Na začátku to trochu připomínalo ladění, ale v melodii ostatních, už hrajících nástrojů, to znělo jako nesmělé oťukávání. Každý nový nástroj měl svůj prostor, jakoby se slaďoval s těmi ostatními. Po chvilce úplně zapadl do nastavené melodie a dal možnost dalšímu hudebníkovi, aby se pozvolna přidal a celý orchestr nenápadnou formou začal měnit melodii.
Až v průběhu samotné hry jsem si uvědomovala, že každá postava má svoje hudební téma. Byla to dokonalá souhra hudby, kostýmů a pohádkových výjevů. Byli jsme jako diváci doslova vtaženi do toho večerního reje. Zkrátka, bylo to jako pohádka! Večerní symfonie velkého Shakespeara! Hra barev přesně zapadala do zvoleného prostředí. Takové pohlazení duše!