Perleťová záře
Na úplném konci ulice Šeříková byla stará paní Amélie u svého pojízdného vozíku a prodávala ty nejlahodnější sušenky. Stála tam každý den, nehledě na počasí a roční dobu. Zdálo se, že odjakživa nechyběla ani jeden jediný den nebo si na to nikdo nevzpomínal. Neměla v nabídce nic jiného než jen sušenky. Na první pohled vypadaly celkem obyčejně, jako ty běžné kulaté sušenky s kousky čokolády, které se prodávaly v supermarketu. Každé ráno od osmi hodin se jejich teplá a hebká vůně rozvoněla po celém sousedství. Byly bezkonkurenční a chutnaly božsky. Jejich chuť byla jako šťastné dětství, svátky, dlouhé víkendy a hezké okamžiky v rodinném kruhu. Ty sušenky prostě chutnaly všem, byly levné a pokaždé byly ještě teplé. Chodily na ně lidi z Šeříkové ulice i ze vzdálenějších kout sousedství. Všichni znali sušenky od paní Amélie. Každý den před obědem vyprodala poslední sušenku, zabalila stánek a zašla do svého domku na oběd. Bydlela v podstatě za rohem. Občas chodila po obědě do místních obchodů pro nové ingredience, jindy odpočívala na své verandě a vesele mávala každému kolemjdoucímu.
Ráchel ty sušenky milovala. Chodila na ně v podstatě od té doby, co se naučila chodit. Párkrát do týdne se jí povedlo vyškemrat od rodičů pár drobných, aby s nimi hned letěla na konec Šeříkové ulice. Vždycky si kupovala tři sušenky. Jednu pro sebe, jednu pro mámu a jednu pro tátu. Ani nemusela nic říkat, jen co pozdravila paní Amélii, už jí strkala tři sušenky do papírového sáčku. Ráchel tu svou sušenku vždycky ihned dychtivě vytáhla a zakousla se do ní ještě než se vydala na cestu domů. Než tam dorazila, měla ji obvykle už zpola snězenou. Byla taky jedním z mála lidí, kteří si všimli, že je na sušenkách něco neobvyklého. Když se totiž podíváte hodně zblízka, uvidíte na nich jemnou perleťovou záři. Ráchel to vždycky hrozně vrtalo hlavou, byla to krása a sušenka se nenápadně leskla na slunci. Nejednou se snažila vyzvídat od paní Amélie. Ta se pokaždé jenom smála, že na jejích sušenkách není nic speciálního, že jsou úplně obyčejné. Když po letech Ráchel vyrostla a naučila se vařit a péct, jednoho dne ji napadlo, že požádá paní Amélii o recept na ty úžasné sušenky. “Recept je tajný,” usmála se tajemně a vrásky na čele se jí zvlnily. “Ale jednoho dne ti ho ráda předám,” zamrkala na ni stařenka a zabalila její tři sušenky do sáčku jako vždycky.
O pár let později, během jednoho obzvlášť pochmurného podzimu, se paní Amélie neobjevila vůbec na rohu ulice jako každý den. Starostliví sousedé ji našli doma v posteli. Odešla naprosto pokojně, vypadala prý, jako kdyby jenom spala. Bylo jí devadesát čtyři let. Ráchel tohle zjištění úplně otřáslo. Měla ji opravdu ráda a měla pocit, že svět o něco víc zešedl. Toho dne šla domů a koukala na to prázdné místo po jejím stánku na konci Šeříkové ulice. Bylo jí z toho smutno. Před domem otevřela schránku na poštu a našla tam nažloutlou obálku s jejím jménem. Rozbušilo se jí srdce, protože ucítila slabou a povědomou vůni másla a čokolády. Otevřela ji a našla tam recept na sušenky od paní Amélie. Rychle si pročetla seznam ingrediencí a byla z toho čím dál zmatenější. Byl to jenom obyčejný recept na sušenky, takových znala spousty. Místo poslední chybějící ingredience tam byla věta: Není to v receptu, je to v nás. Ráchel se pro sebe usmála a šla upéct své sušenky.