Hvězdný prach
Začalo to náhle a bez upozornění. Jedné hvězdné noci začaly padat z nebes třpytící se částečky. Lidé to označovali za hvězdný prach, ale pro malou Willu to byly diamantové slzy. Tu první noc vyběhlo ven spoustu lidí, aby mohli obdivovat tu třpytivou krásu, která padala z oblohy a pokrývala úplně vše, stejně jako sníh v zimě. Hvězdný prach jim padal na hlavu, do očí, vdechovali to do sebe. Na některé lidi to začalo působit ihned, někteří se změnili až po několika dnech. Willa každou noc chtě nechtě musela obdivovat tu diamantovou podívanou. V životě neviděla nic krásnějšího a strašnějšího. Dělo se to noc co noc, už přes rok. Jakmile se setmělo, začalo to sněžit z nebes a nepřestalo to, dokud se nezačalo svítat. Na slunci nevydržely, vždycky se rozplynuly téměř ihned, jakmile je pohladily ty zlatavé paprsky. Ve dnech bylo bezpečné vylézt z domova ven. Byla to neskutečná záhada, nikdo přesně nevěděl, odkud to pochází a jak to zastavit. Život ve městě se proměnil v horror. Willa si vzpomínala na tu úplně první noc, kdy se to stalo. Bylo jí tehdy dvanáct a byl večer jako každý jiný. Máma po večeři sklidila a udělala popcorn. Willa se s tátou dohadovala o tom, jaký film vybrat na jejich filmový večer. Najednou táta přestal mluvit a dlouze se zadíval ven z okna. Byl úplně ohromen tím, co viděl. To prší diamanty? Jdu se podívat ven! A vyběhl ze dveří. Willa se mezitím přesunula k oknu a dívala se, jak tátu začal pokrývat třpytivý prach. Díval se zakloněnou hlavou vzhůru do oblohy a stál tam hodně dlouho. Spoustu sousedů také vylezli ze svých domovů ven, aby si to užili. Viděla, jak se tátovi začaly čím dál víc třpytit oči. Ostatním taky. Máma se na to koukala z okna spolu s Willou. Později přišel dovnitř celý třpytivý a smál se. Bohužel… bohužel se táta neproměnil hned tu první noc. Tím by možná zachránil mámu. Druhou noc šla Willa dřív spát, další den měla vstávat brzy do školy. Oba rodiče jí přišli dát pusu na dobrou noc. Máme tě rádi, Willo. Dávej na sebe pozor, dějí se tu zvláštní věci s našimi sousedy. To byly poslední slova, která jí řekli, když ještě byli sami sebou. Tu noc šel táta opět ven, tentokrát i s mámou.
Ráno Willu překvapilo, že ji nikdo nevzbudil do školy. Samozřejmě, že vstala pozdě, tak rychle vyletěla z postele rovnou do koupelny. Když na sebe naházela oblečení a do toho se snažila se učesat, volala na své rodiče, že snídani už nestihne. Vyšla ze dveří svého pokoje a mihla ložnici rodičů. Byla prázdná a nedotčená. Rychle seběhla dolů, ale v kuchyni nikdo nebyl, ani v obývacím pokoji. Nikde v domě. Dívka byla z toho zmatená, ale neměla čas nad tím víc uvažovat. Vystřelila z domu a v té rychlosti vrazila hned u vchodu do mámy. Stála k ní zády a o kousek dál stál táta. Oba úplně nehnutí a mlčenliví. Willa začala vysvětlovat, že zaspala, ale zarazila se, když cítila z máminy kůži chlad… a jemný třpyt. Zděšeně ji obešla a střídavě koukala na mámu a tátu. Oba vypadali úplně stejně. Jemný úsměv a nepřítomný výraz v očích. Jako by byli někde úplně jinde, ve vzdálené galaxii. Jejich dcera se dala do křiku a s ní další dívka v ulici, která našla svou matku ve stejném stavu. Ten den Willa přišla o své rodiče. A s ní spousta dalších dětí. Do dnes jí není jasné, jestli ty diamantové slzy nepůsobí na děti nebo tím, že děti většinou nesměli jít v noci ven, tak je to zachránilo. Nikdo nechtěl tuhle teorii otestovat. Trvalo to mnoho dní, než zbylému obyvatelstvu došlo, že to způsobuje hvězdný prach. Mezitím se živé městečko proměnilo v město duchů. Mezi přeživšími byly hlavně děti. Po roce se nic nezměnilo. Willa se schoulila v křesle pod dekou a po očku pozorovala své rodiče. Matka nepřítomně seděla v druhém křesle. Otec stál u okna a se stejným nepřítomným výrazem. Někdy je přemisťovala sama Willa, jindy se přemístili sami. Na jednom místě dokázali zůstat spoustu hodin. Stejně jako jiní zasažení lidé, od chvíle, kdy se proměnili, nepronesli ani slovo. Všichni měli na tváři ten stejný prázdný výraz a malý pokojný úsměv. Nedalo se s nimi vůbec navázat kontakt, nevnímali své okolí, svůj život, který mezitím plynul. Město bylo už rok děsivě tiché a Willu jednou za čas přepadla panika a zoufalství. V takových chvílích začala z plna hrdla řvát nebo pouštět hudbu na plné pecky, aby zahnala to ticho a naplnila tu prázdnotu. Přetáhla si deku až po bradu a smutně se usmála. Ještě před rokem snila o tom, jak bude jednou velká a chodit na párty s kamarády. Nyní musela s ostatními dětmi pořádat pravidelné sešlosti a párty, aby se z toho žalu nezhroutily. Skončí tohle někdy? Jsou její rodiče navždy ztracení někde na druhém konci vesmíru? Budou někdy zas jako dřív? Nevědomost je fakt děsivá.