Zelená lesní pokrývka

Sestřičky musí opravdu hodně odpočívat. Jak psychicky, tak fyzicky. Je potřeba načerpat energii. Hodně energie. Protože ji v práci rozdáváme, a ne málo. Abychom byly usměvavé, empatické, vyrovnané a silné, je potřeba se věnovat jak tělu, tak duši. A sama za sebe musím říct, že mi k velké vyrovnanosti pomáhá les. Les umí být doslova kouzelný, pohladí duši, vyrovná rozborcenou rovnováhu a dodá tolik potřebnou sílu a energii.

Chodím do lesa moc ráda. S mou nejlepší kamarádkou – se psem, jmenuje se Tara. Vždycky, když vezmu vodítko, radostně poskakuje a už peláší ke dveřím. Chodíme celý rok do lesa. Tady, kde u mudlů žiji, jsou lesy nádherné. Nejkrásnější je ale sledovat, jak se les mění. Na jaře se začíná všechno probouzet, rostliny i stromy opatrně vypouštějí první úponky, nasávají první sluneční hřejivé paprsky, probouzejí se. V létě všechno kvete, les zase poskytuje chládek. Na podzim sleduji, jak listí hýří barvami, sbírám kaštany, usmívám se nad mechem, který tvoří lesní pokrývku, kam jen oko dohlédne. Sleduji bujné kapradí, veverky, jak shazují šišky, sem tam uzobnu ostružinu a usmívám se nad nalezeným hřibem. Les je jedna velká zelená pokrývka. V zimě se zase zelená pokrývka změní na bílou, Tara blázní ve sněhu a já naslouchám lesu, jak tiše spí. A nejkrásnější jsou deště. V lese to šumí, když kapky dopadají na mechovou lesní přikrývku, najednou je les živější, uschlá tráva se narovná, stočené lístky znovu bují. Je blahodárný a já miluji, když mi kapky deště osvěží duši. Příroda je jedna velká barevná pokrývka, která zakryje duši, něhou a rovnováhou. Posadit se, naslouchat, tiše sedět, vnímat. Tady opravdu najdu klid a mír. Nikdy se nestane, že by tohle došlo. Les má plnou náruč pro všechny.

Tak tohle je les. Se svou pokrývkou. Avšak i sestra má své „pokrývky“ a o té budu nyní vyprávět, upozorňuji, že tato část je opět smutná:

Otevřela okno. Dovnitř lačně pronikl chladný vzduch. Obě okenní křídla rozevřela, jak nejvíce to šlo. Otočila se zpět k lůžku, kde leželo tělo mladé ženy. Prohrála souboj s nemocí. Šach mat.
Víte, když umírá starý člověk, pokora a úcta je samozřejmá, tak vroucí a něžná. Vděk za každý den, rok, kdy mohl běhat, smát se, učit a žít.  Ale když odchází někdo mladý, každý kousek a střípek osudu se vám bolestně vtiskne do srdce. Proč! Je tak mladá… Tělem hoří boj s nespravedlností, rozhořčením a v žilách klokotá zlost.
Stejně vám to pak dojde. Není čas ptát se proč. Srdce zalil smutek a soucit.
Lehce jí stiskla chladnou dlaň. Jemně zavřela oči. Sundala náušnice. Jak nad ní byla skloněná, její slza něžně dopadla na bílou tvář a sklouzla po tváři. Je krásná. Jako anděl.
Nechcete smrt. Ale stejně jí nezabráníte. Přijde, kdy ona sama chce. Zatočí se uprostřed pokoje, nadpozemsky lehká s nesmírně těžkým dopadem a odnese všechno. Zanechá chlad, zanechá prázdnotu. Zůstane bílé prostěradlo, jako vlny na moři zakrývá nehybné lidské linie. Je jako lesní pokrývka, jen ne zelená. Je bílá, jako sníh. Čistý a tak studený.
Tiše zavřela dveře a nechala duši, aby vylétla otevřeným oknem ven. Vděčná, smutná,  a stejně ví, že zase příjde a odnese další drobný kvítek. Kvítek z louky, kde okvětní plátky dopadají na zem, sežehnuty onou smrtí. Paní všeho. Protože tak to musí být.