Kletba zeleného smaragdu – 4. díl

Neviditelná síla se mě snažila odtrhnout od přízraku. Zavřela jsem oči a přitiskla ho pevněji k sobě. Slyšela jsem, jak mi nad hlavou burácí hromy. Něco se blížilo. Něco zlověstného, co nutilo mé smysly, mít se na pozoru. Zhmotnělé ruce mě obejmuly, jako kdyby se snažily skrýt mě před tím nebezpečenstvím, které se blížilo. Zdálo se to nemožné, ale přísahala bych, že jsem pod jeho kůží cítila bít srdce. Přízrak se změnil. Na své tváři jsem cítila padající déšť, a když se má víčka otevřela, i přes tu zuřící bouři jsem jasně viděla do očí toho cizince. Odráželo se v nich tolik emocí, které jsem neuměla pojmenovat. V momentě, kdy jsem mu chtěla položit ruku na tvář, se to stalo. V nestřeženém okamžiku mě ta neviditelná síla odmrštila pryč.

Padala jsem.

Možná to byly vteřiny, minuty, hodiny nebo dny. V srdci jsem cítila prázdno, když jsem dopadla do podzemního jezera. Voda v plicích mě pálila, když se mě snažily vodní víry v hlubinách stáhnout dolů. Nezbýval mi kyslík a hladina byla příliš daleko. Snažila jsem se neztratit vědomí, přemáhala jsem ten opojný spánek, který znamenal smrt. Možná mě šálil zrak, když jsem vedle sebe spatřila bytost, kterou jsem neznala. Nevěděla jsem její jméno, její krása mi však vyrazila dech. Než jsem zavřela oči, cítila jsem, jak mi ona bytost sevřela ruku.

Zdál se mi sen. Nebo to byly vzpomínky. Nevím. V každé myšlence toho snu se ukrýval stín. Pohlcoval a dusil mě. Cítila jsem pálení ve svém nitru a neutuchající bolest. Od nohou jsem cítila plížící se chlad. Schoulila jsem se do klubíčka a houpala se v uklidňujícím rytmu. V mysli jsem si přeříkávala báseň, kterou mě naučila má prabábi. Byla o naději a lásce. Mé myšlenky se však vzápětí stočily k přízraku. Myslela jsem na něj. Na můj přízrak beze jména. Na cizince, který mi po jednom polibku ukradnul srdce. Na prokletí, které ho zužovalo, a které bylo potřeba zlomit. Musela jsem ho zachránit.

Sen se změnil. Rytmus mého bijícího srdce se změnil. Prohrávala jsem snad boj se smrtí? NE! Odmítala jsem tento konec. Zhluboka jsem se nadechla, až mě na hrudi pálilo. V dálce jsem slyšela hlasy. Hlasy volající mé jméno. Přála jsem si, aby to byl on. Když se sen rozplynul a já otevřela oči, viděla jsem nad sebou ženu. Než jsem však mohla něco říct, zadržela mě v krku voda, která se drala ven.

Trvalo dlouho, než jsem vyzvracela všechnu vodu. Ztěžka jsem oddechovala a snažila se zaostřit na ženu stojící přede mnou. Paní jezera! Tento fakt mou mysl přepadl v okamžiku, kdy jsem si ženu pořádně prohlédla. Její dlouhé tmavé vlasy měla rozpuštěné. Oči barvy zeleného smaragdu se upínaly k mé tváři. Čekala jsem. Její nazelenalá pokožka vypadala tak křehce. Na sobě měla dlouhé šaty barvy růženínu. Co mě však uchvátilo, byla majestátní koruna, kterou nosila na hlavě. Musela to být Paní jezera, o tom jsem neměla pochyb.

Otevřela jsem ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Paní Jezera se usmála. „Nemusíš se mě bát,“ řekla zvonivým hlasem. „Vím, kdo jsi.“

Čelo se mi svraštilo napětím. „Kde to jsem?“ zaskřehotala jsem. Odkašlala jsem si, abych mohla pokračovat. „Vy… jste mě zachránila,“ konstatovala jsem.

Žena přede mnou přikývla. „Ano. Je na čase skoncovat s tím nesmyslným prokletím. S prokletím, které mělo vliv na mnohé další věci. Vítej v mé říši, Médeio, vítej v mém podzemním království.“

Prohlížela jsem si okolí. Na stěnách se leskl odraz jezera. Vzduch tu však byl těžší než na zemi. Oddechovala jsem hlasitě a přemýšlela o každém slovu, které řekla. „Nevím, jak jsem se sem dostala,“ řekla jsem prostě. „Nevím, kam mám jít, ani co dělat. Kde je… ON.“

Královna se chápavě usmála. „Já ano, ale nebude to jednoduché. Pravdu však musíš odhalit sama. Pojď za mnou,“ Pokynula mi žena rukou a ani nečekala na mou odpověď.

Cesta byla kluzká a úzká. V nestřežený okamžik jsem se řízla o ostrý hrot trčící ze zdi a sykla bolestí. Paní jezera se však nezastavila a pokračovala dál v cestě. Přivedla nás do kulaté místnosti, ve které se uprostřed vyjímalo velké zrcadlo.

„To je jezerní zrcadlo,“vysvětlila mi, „Není lehké ho ošálit, ani projít jeho zkouškou. Když to však zvládneš, Médeio…,“ odmlčela se a pohlédla mi do očí, „měj otevřené srdce i mysl. Zrcadlo ti může přinést zkázu i smrt, umí být ale i velkorysé. Nemohu ti už pomoci. Nevládnu jeho mocí.“

Přikývla jsem. „Děkuji, že jsi zachránila můj život,“ řekla jsem s vděčností a pak jsem se otočila k zrcadlu, které mělo rozhodnout o mém osudu.

Tohle zrcadlo bylo jiné než to ve věži. Zračilo se na povrchu, jako kdyby to byla vodní hladina. Po jeho obvodu se točily šlahouny rostlin a na samém vrcholu byl vyobrazen měsíční kámen se všemi drahokamy, které na něj patří. Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila k němu blíž a pohlédla do svého odrazu tančícího na hladině zrcadla. Ucítila jsem kolem žaludku šimrání, když mě zrcadlo uvěznilo na místě. Bránila jsem se jeho moci a snažila se uniknout jeho pevnému sevření. Místnost se semnou začala točit, když jsem si vzpomněla na slova Jezerní paní. Měj otevřené srdce i mysl. A tak jsem to udělala. Přestala jsem bojovat a zrcadlo mi vyjevilo první z mnoha obrazů, kterým jsem měla čelit.

Nacházela jsem se opět v místnosti, kde jsem naposledy opustila alchymistu, když vyňal zelený smaragd z měsíčního kamene. Nyní tu však nebyl sám. Naproti němu stála žena v dlouhém hábitu a evidentně se rozčilovala nad slovy alchymisty. Pochopila jsem, že jí odmítl pomoci. Než ho uvěznila svou mocí, nazval ji šílenou kolejní. Bude můj! Ozvalo se naposledy v mé hlavě, než se obraz změnil.

Viděla jsem svého cizince, ne o tolik mladšího než byl teď, jak sebevědomě kráčí po chodbách hradu. Byl oslnivě krásný a moc dobře to věděl. Prabábi by řekla, že ho ovládla pyšná krása. Upravila jsem si své vytahané tričko, než mi došlo, že mě nemůže vidět. Svraštila jsem oči a dívala se na tu scénu přede mnou. Ta žena z minulého obrazu ho zastavila a s chtíčem v očích ho sledovala jako lev číhající na svou kořist. Nad její nabídkou se cizinec rozesmál. A než ženu zanechal v její samotě, věnovala mu pohled slibující pomstu. Mé hrdlo se stáhlo strachem, když se obraz opět změnil.

Šílená kolejní, jak ji ten alchymista nazval, nyní stála uprostřed Temného hvozdu. V rukou držela měsíční kámen, který byl zbaven zeleného smaragdu. Její zakrvácený hábit naznačoval, že provedla něco zavrženíhodného. V jejích očích nebylo však žádných výčitek. Hleděla na muže, který ji sledoval nenávistným pohledem.

Okolím se rozlehl její šílený smích, „Varovala jsem tě, Matiasi! Ale tvá pýcha tě přivedla až sem. Mám tvůj měsíční kámen. Odmítl si mě,“ pronesla jedovatě, „MĚ! A teď budeš čelit svým činům. Teď poznáš, co je to odmítnutí. Co je to nepoznat dotek lásky. Proklínám tě! PROKLÍNÁM TĚ!“ křičela do jeho tváře a vrazila mu měsíční kámen přímo do hrudi. Matias se zapotácel a pak se rozplynul v zapomnění. To bylo poprvé, kdy ohnivá hranice kolem Temného hvozdu vzplála, a trvalo roky, než oheň dohořel. Než se vzpomínka rozplynula, ukázalo zrcadlo naposledy tvář umírajícího alchymisty. Jeho poslední slova mi rezonovala v hlavě. „Musel jsem tě vyjmout, abych zvrátil plány té ženy. Naděje je. Čas krátký, po jedno století smaragde, dej nám čas jedno století, než uvrhneš tento svět k branám zkázy,“ šeptal ta slova. Zmateně jsem se dívala na jeho tělo a hledala klíč k řešení. Alchymista naposledy zaťal pěst, než rozevřel dlaň, ve které ukrýval zelený smaragd, „musí být cesta. Ve jménu všeho dobrého, pro tu lásku, kterou jsem choval k nesprávné ženě… svět ještě není ztracen,“ vydechl s posledními slovy. Jeho oči zůstaly otevřené, když jeho život pohasl. Po tváři mi stekly první slzy. Smaragd začal zářit. Ta záře byla oslepující a než zmizela spolu se zeleným smaragdem, věděla jsem, že drahokam vyslyšel jeho prosbu.

Padla jsem na kolena. Vzpomínky se mi zarývaly do mysli jako drápy. Zrcadlo však neskončilo svou hru. Rozestoupilo se a vytvořilo kolem mě kruh. Postavila jsem se a hledala cestu ven. Srdce mi divoce bušilo, když jsem v odrazech viděla sebe. Výrazy v mých tvářích se měnily a děsily mě.

Ne! To jsem nebyla já. Zavrtěla jsem hlavou a upřela jsem myšlenky na ten smaragd v alchymistově dlani. Upřela jsem zrak na špičky zrcadel a uviděla se lesknoucí smaragd v měsíčním kameni.

„Ač se to zdálo nemožné, vrátila jsi mě tam, kam patřím,“ promluvilo ke mně mé já ze zrcadla, „moc měsíčního kamene je úplná a rovnováha zachována. Splnil jsem poslední přání umírajícího muže, neuvrhl jsem svět do zkázy přesně po dobu sta let. Zachránila jsi svět v pravou chvíli.“

„Mathias…“

„O něm se dohoda nezmiňuje,“ řekl můj odraz v zrcadle.

„Ne,“ zašeptala jsem zoufale, „vrať mi ho!“

Odrazy ze zrcadla se lstivě usmály, „nemám důvod ti plnit přání.“

„Udělám cokoliv,“ zaprosila jsem, „udělám cokoliv!“ zdůraznila jsem hlasitěji.

„Život za život,“ řekla má dvojnice v zrcadle po chvíli a zmizela.

V rukou se mi objevila dýka. Na rukojeti byl nápis, který jsem nedokázala přečíst. Čepel se zdála být ostrá. Ztěžka jsem polkla, když mi došlo, co zrcadlo chtělo. Můj život za život muže, který mi jedním polibkem ukradl srdce. To bylo fér. Byla to dobrá smrt. A tak jsem pozvedla ruku a naposledy se podívala na svůj odraz v zrcadle.

A pak.

Pak jsem si dýku zabodla přímo do srdce.