Kletba zeleného smaragdu – 3. díl

Zelený smaragd na hrudi mě hřál, zatímco jsme procházeli Temným hvozdem. Pohybující se přízrak vedle mě nic neříkal. Mířil do hlubin lesa a zelený drahokam ho ochotně následoval. Já jsem ho ochotně následovala. V hlavě mi vířilo spoustu myšlenek. Nevěděla jsem, co se stane a jestli tohle vůbec přežiju. Nejsmutnější na tom všem bylo, že by moji smrt nikdo neoplakal. Jestli totiž zrcadlo ukazovalo pravdu, moje prabábi byla dávno mrtvá. Mrtvá. To slovo se mi převalovalo v myšlenkách a trávilo veškeré mé naděje. Přála jsem si věřit, že se s prabábi ještě uvidím, ale nakonec mě ten skličující pocit ovládl a z mých úst se vydral stén bolesti.

V mysli se mi ozval výsměšný smích. Na chvíli jsem si myslela, že se mi to zdálo, ale ta slova, která poté přišla, mě přesvědčila o opaku. Ty lidské city.

Zamračila jsem se a náhle jsem pocítila příval vzteku. Snažila jsem se vzpouzet moci smaragdu, ale jeho síla mě ještě více svázala. Byla jsem příliš slabá.

Nepamatuji si, jak dlouho jsme šli, když se přízrak náhle zastavil a já spolu s ním. Pevný stisk drahokamu povolil a já byla volná.

Teď už musíš jít sama, ozval se přízrak v mé mysli. Tohle je Země nikoho, ukázal před sebe. Než však vstoupíš na prokletou půdu, poslechni si toto. Před mnohými lety jsme nechali odejít z těchto končin jednoho člověka. Ten člověk byl tvým prapradědem. Byl prvním, kdo uslyšel zpěv zeleného smaragdu. Jenže nebyl tím pravým, kterého jsme potřebovali. A tak jsme ho propustili. Bedlivě jsme sledovali jeho počínání a dbali jsme na to, aby se zelený smaragd předával další generaci potomků. Trpělivě jsme čekali, kdo z rodu Fraserů uslyší onen zpěv drahokamu. Naštěstí jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Naštěstí pro nás. Nevím, jestli se něco takového dá říci o tobě. Jedno vím však jistě. Jsi ta, která může obnovit rovnováhu mezi našimi světy. Už příliš dlouho náš svět stravuje svět lidí. Zkoušeli jsme mnohé, abychom si poradili sami a obnovili rovnováhu. Všemocný si s námi ale zahrává, neb jen lidská noha smí vstoupit do Země nikoho. Nevím, co tam najdeš, lidská dívko, ale svůj úkol musíš za každou cenu splnit.

Při jeho posledních slovech mě přepadl hysterický smích. Hysterický a zoufalý smích. Přízrak trpělivě čekal. Zdálo se, jako kdyby ho nemohlo zaskočit nic, co řeknu. Nic co udělám. Chtěla jsem mu však ublížit. Vyškrábat mu oči a praštit ho po hlavě polenem. Nakonec jsem však řekla jediné: „Nepomůžu ti.“

To nebyla otázka ani nabídka, ozval se klidný hlas v mé mysli, vše, co jsem ti řekl, je prostý fakt. To, co nyní neseš na svých bedrech, musíš vykonat. Myslíš si, jak nejsi chytrá, ale toto poslání nelze odmítnout, lidská dívko. Pokud selžeš, naše prokletí se promění v lidské prokletí. Zemřete, všichni. I lidský svět je v nebezpečí. Vaše děti budou umírat, nadejde hladomor, stromy a veškeré živé tvorstvo vymře, jmenoval chladně vše, co se mělo stát. A ještě víc. V hlavě se mi začaly ozývat nářky malých dětí. Křik žen. Křik mé prabábi. Instinktivně jsem si zakryla uši, abych neslyšela tu bolest. A pak… Pak jsem oslepla. Před mýma očima se míhaly obrazy budoucnosti. Zmar. Krev. Bolest. Smrt. Nedokázala jsem ty obrazy snést, snažila jsem se zavírat před tím oči, ale nešlo to. Přízrak byl příliš krutý. Cítila jsem tu naléhavost v jeho sdělení, tu tíhu zodpovědnosti, kterou mi předával. Nedokázala jsem jasně myslet. Podlomila se mi kolena a žluč se mi nahrnula do krku.

„DOST, PŘESTAŇ!“ Křičela jsem. Smaragd na krku mě pálil. Bála jsem se, že shořím, když obrazy náhle pominuly a zrak se mi opět navrátil. Byla jsem volná. Prozatím.

Těžce jsem oddechovala a snažila se zklidnit svůj rozbouřený žaludek. Na tvářích jsem cítila slzy, i když jsem si nepamatovala, že bych začala plakat. Vstala jsem a přízrak na mě přísně pohlédl. Když tentokrát promluvil, neslyšela jsem jeho hlas ve své hlavě.

„Běž, lidská dívko, a splň tento úkol. Zachraň nás!“

Při zvuku jeho hlasu mě zamrazilo. Těžce jsem polkla a zadívala se na místa, kam jeho ruka prve ukazovala. Země nikoho. Země odkud se možná nevrátím. Nevěděla jsem tolik věcí. Nedokázala jsem si poradit se svým životem, a teď v mých rukách ležely životy všech živých tvorů. Na jazyku mě pálily další otázky, ale když jsem se ohlédla zpět, přízrak zmizel. Zachvátila mě panika. Snažila jsem se očima prohledat les, jestli někde neuvidím přízrakův stín. Jenže byl pryč. A s ním i teplo zeleného drahokamu. Zůstala jsem sama.

Zavřela jsem oči a myslela na prabábi. Na její hlas. Představovala jsem si ji, jak stojí v kuchyni s utěrkou v ruce a dívá se na mě svým vřelým pohledem. A pak jsem udělala krok vpřed a po něm další. V mysli jsem se soustředila jen na hřejivý pocit ve svém srdci, který mi tato vzpomínka vyvolala. Po desátém kroku jsem oči otevřela a poznala jsem, že jsem překročila neviditelnou hranici. Země nikoho byla prokletá, to jsem věděla. Vstupovala jsem na místa, kde nežilo nic. Bylo to jako kdybych vkročila do obrazů, které mi ukázal přízrak. Spálená země a smrt. Nezastavovala jsem však. Šla jsem stále dál a doufala, že zjistím, co mám udělat. Z nebe začal padat bílý popel. Dusil mě v plicích a snažil se srazit k zemi.

Když jsem poprvé padla na kolena, něco se změnilo. V mysli se mi začaly tvořit obrazy vzpomínek. Nebyly to však moje vzpomínky. Dívala jsem se na sebe do zrcadla, ale nebyla jsem to já. Toho muže v odraze jsem nepoznávala. Byl nádherný. V rukou držel zelený smaragd. To jsem bezpečně poznala. Nebyl to však drahokam, co mě zaujal, nýbrž ten předmět, ve kterém byl vložený. Muž se otočil k oknu, v rukou svíral onen předmět, a když vstoupil do měsíčního světla, poznala jsem ho. Měsíční kámen. Smaragd byl zasazen do měsíčního kamene. Nebyl však jediný, kolem něj bylo spousta dalších malých kamenů. Safír. Rubín. Smaragd. Sluneční kámen. Byla to nádhera. Jenže, kde ten kámen byl teď? Kde ho jen najít?

Vzpomínka zmizela. Pracně jsem se vyškrábala na nohy a snažila se pokračovat dál. Dalším krokem se však zvedal vítr, a čím jsem šla dál, tím byl prudší. Myslela jsem na měsíční kámen. Myslela jsem na své poslání, které musím splnit. Myslela jsem na přízrak, který mě opustil a na muže ze vzpomínky, která mi nepatřila. Nakonec mě srazila neviditelná síla a já padla znovu na kolena. Tíha neviditelného se mě snažila srazit úplně k zemi. Odolávala jsem. Bojovala jsem ze všech sil, když se mi promítla v mysli druhá vzpomínka. Objevila jsem se v neznámé místnosti. Všude se povalovaly lahvičky s různými tekutinami. Uprostřed pokoje byl velký stůl, u kterého seděl muž. Podle náčiní a potřeb, které kolem sebe měl, jsem hádala, že to byl alchymista. Před sebou měl položený měsíční kámen. Svraštila jsem obočí, když jsem sledovala, co dělá. A než mi došlo, co chtěl udělat, vyloupl zelený smaragd z kamene. Vykulila jsem oči. Nemohla jsem tomu uvěřit. Za prokletí, které zužovalo magický svět, mohl tento alchymista. Jakmile jsem zpozorovala, že chce vyjmout další z drahokamů, vrhla jsem se po něm, ale vzpomínka najednou zmizela a já se svalila na zem.

Nedokázala jsem vstát. Plakala jsem, křičela, ale nikdo mě neslyšel. Prudký vítr kradl vzduch z mých plic a popel mi padal do vlasů. Cítila jsem, že tady zemřu. Že nedokážu projit Zemí nikoho. Celý život jsem byla pro všechny jen zklamáním, a tady to nemělo být jiné. Zavřela jsem oči a čekala na smrt, až obejme mé tělo a vezme si mou duši.

Nádech.

Výdech.

Nádech.

Výdech.

 

„Vstaň!“ poručil mi ten hlas, „Vstaň, lidská dívko! Tvůj čas ještě nenadešel!“ zlobil se.

Neposlouchala jsem. Byla jsem slabá. Nestála jsem za nic. Po tváři mi stekla osamocená slza. Stejně jako jsem byla já sama. Celý život jsem byla sama. Já a prabábi. Žádní přátelé, téměř žádná rodina. Jen posměšky. Nenáviděla jsem svůj život, tak za co bych tady měla bojovat? Pod kůží mi bublal vztek. Vztek, který jsem chtěla vykřičet do světa. A tak jsem vstala. Vstala jsem, protože mě neustále v mysli otravoval přízrakův hlas. Hrál na mé nervové struny bouřlivou píseň a živil můj vztek. Nenáviděla jsem ho. Byla jsem prokletá. Byla jsem ztracená jako tato země. Byla jsem přízrakův stín. Tak málo jsem byla. Ale i přesto jsem musela jít dál. A každým krokem, který jsem udělala, se mi v hlavě objevovaly nové a nové vzpomínky. V každé z nich byl onen muž držící měsíční kámen a usmíval se na mě. Jeho oči barvy rozbouřeného moře mě laskavě pozorovaly. Natáhla jsem pro něj ruku, ale nedokázala jsem se ho dotknout. Nevzdávala jsem se však a rázně přidala do kroku. Vzpomínky mi vířily myslí, až jsem se bála, že mi praskne samou bolestí hlava. Nakonec jsem udělala poslední krok a všechno ustálo.

Padla jsem na kolena a těžce oddechovala. Když jsem se po chvíli vzpamatovala, poznala jsem, že jsem na stejném místě, odkud jsem odcházela. Jsem na začátku.

„Ne!“ zašeptala jsem zoufale. Točila jsem se v kruhu a hledala východisko. V hrudi se mi usadil tísnivý pocit. Byla jsem na místě, kde mě opustil přízrak. Rozběhla jsem se pryč. Pryč od toho všeho. Běžela jsem a nevěděla jsem kam. Nakonec jsem však zastavila, abych popadla dech. V boku mě nepříjemně píchalo, ale snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, protože se kus přede mnou objevil znovu můj přízrak. Naklonila jsem hlavu a pořádně si ho prohlídla. Zdál se mi jiný. Tento přízrak byl napůl zhmotnělý. Mohl být z masa a kostí. Měl tvář a oči, ústa a tělo. Zamrkala jsem, abych si projasnila zrak, ale přízrak nezmizel. Díval se na mě známýma očima. Očima rozbouřeného moře. Srdce mi začalo prudce bušit, když mě ta myšlenka napadla. Rázně jsem vykročila vpřed. Postupně jsem zmenšovala vzdálenost mezi námi a než jsem došla k němu, strhla jsem si smaragd z krku a pevně ho sevřela v ruce. Neměla jsem čas přemýšlet o následcích. Jednala jsem. Rozběhla jsem se a vší silou mu vrazila smaragd do srdce. Přízrak se zapotácel. Pod prsty jsem ucítila, jak drahokam ožil, a když jsem otevřela dlaň, usadil se v jeho kamenném srdci. A než stačil kdokoli z nás něco říct, políbila jsem ho.