Záře padající hvězdy

Slečna Envy Reeves ve svém prvním domácím úkolu v Literárním semináři sepsala příběh, který si zaslouží, aby si jej přečetlo více čtenářů, než jen vyučující. Snad vás příběh též okouzlí…

-*-

Starý medvěd, schoulený a dřímající u vykotlaného stromu na lesním paloučku, líně pootevřel jedno oko. Zdálo se mu, že jej z noční oblohy něco ozářilo. Mrkne jednou, mrkne podruhé. Na obloze vidí už jen pouhou šmouhu, která mu nestojí za to, aby svůj spánek dále odkládal. Zavře oči a v mžiku se odebere do medvědí říše snů.

Ve stejnou chvíli, jen o kousek dál, z pukliny dubového stromu vystrašeně zahoukala sova, která se ještě nestihla probudit do nočního života a vydat se na lov. Šmouha, kterou zahlédl medvěd totiž dopadla přímo před strom, který obývá výr velký – nádherná a mohutná sova hnědožlutého zabarvení s pírky na hlavě, která připomínají ouška. Královna tohoto lesního paloučku. Byla to velká rána a spící sova samým úlekem poskočila až se jí všechna pírka pocuchala. A to se u ní hned tak nevidí, jelikož je to postarší dáma, která si potrpí na vybrané chování.

Jakmile si upravila všechna peříčka a srovnala pokřivené brýle nad zobákem, poskočila na okraj pukliny a dala se do zjišťování, co ji předčasně probudilo. Slétala dolů z jedné větve na druhou. Na té nejnižší se nakonec usadila. Pod sebou zpozorovala jemnou záři, která se probíjela tmou, jež náhle obklopila okolí, když měsíc zahalily mraky. Onu záři provázelo tiché usedavé naříkání až se srdce trhalo.

Sova slétla dolů, pomalu se přiblížila k záři. Svým zobákem proklouzla mlhou a dotkla se stvoření, které tak naříkalo. V pavučině mlhy ležel stočený maličký skřítek, ne větší než šípkový plod. Po tváři se mu kutálely slzy, které se roztříštily na tisíce hvězd, jakmile opustily jeho tvář. Po jemném a hřejivém sovím doteku maličký skřítek polkl další vzlyk a upřel své velké uslzené oči do těch zářivých žlutých.

Sova rozevřela svá křídla a jedním opatrně nabrala skřítka do péřového království, ve kterém jej ukryla. S odrazem, až se popadané listí zavířilo, vzlétla mezi koruny stromů a vydala se na druhý konec paloučku. Na místo, kde si právě starý medvěd nechával zdát o medové nadílce. Cestu jim osvětloval měsíc, který se probil hradbami mraků, aby tento vzácný okamžik zaznamenal. S jemným žuchnutím přistála sova před medvědem. Ten se nabručeně probudil a vtahujíc slinu zpátky do tlamy už už chtěl toho opovážlivce, co jej probudil, potrestat.

Jakmile však uviděl svou starou přítelkyni, která rozevřela svá křídla a ukázala mu maličkého skřítka, polkl zlá slova a s vědoucím pohledem na sovu kývl. Pomalu se vyhrabal na všechny čtyři tlapy, přišel blíž a čumákem se dotkl malého skřítka.

„A máme tu další,“ promluvil do nočního ticha hluboký hlas medvěda.

„Ano, medvěde, nastala opět ta smutná chvíle,“ odpověděla sova a oba se podívali směrem ke skřítkovi.

„Kde to jsem? A kdo vlastně jsem?“ zeptal se skřítek tichým hláskem.

„Jsi hvězda, maličký,“ něžně pověděla sova a v očích se jí zatřpytily slzy. Pohlédla na medvěda, který pokračoval: „Ale tvá cesta již skončila.“.

„Proč už skončila? Vždyť jsem přece tady!“ nechápal skřítek a v očích se mu opět objevily slzy.

„Protože tomu tak je. Hvězda, která spadne, zanikne. A ty jsi se stal padající hvězdou. Některé padající hvězdy ale cestou dostanou strach a vychýlí se ze své dráhy, a proto jsi i ty skončil tady mezi námi,“ snažila se mu to sova vysvětlit.

„Takže můžu zůstat tady s vámi?“ zeptal se s naději v hlase.

Sova smutně pokývala hlavou a potichu odpověděla: „Nemůžeš, drobečku, tvá cesta skončila a musíš pokračovat v cestě za ostatními hvězdami. Čekají tam na tebe, abyste společně svítily na cestu dalším padajícím hvězdám.“

„A co mám udělat?“ zeptal se skřítek.

„Zavři oči,“ řekl medvěd.

„Představ si ostatní hvězdy. Vnímej, jak ti ukazují cestu, po které se vydat,“ dokončila jeho slova sova.

Maličký skřítek zavřel oči, po chvíli se mu po tváři skutálely dvě slzy. Otevřel svá očka a usmál se na sovu i medvěda.

„Děkuji,“ pronesl a celý se rozzářil, jak to jenom hvězdy umějí. Jakmile záře uhasla, křídla sovy zela prázdnotou a sova je smutně svěsila.

„Je doma, mezi svými, tak nebuď smutná, ty moje Opelichána,“ s láskou pověděl sově medvěd a společně se vydali nocí. Dvojice, kterou pojí nejen velké přátelství, ale i smutný osud padajících hvězd, kterým ukazují správný směr.