O dívce, která neměla ráda knihy

O příběh sepsaný v rámci předmětu Literární seminář se s vámi rozhodla podělit slečna Freya Revees.

-*-

Zbytečná budova. To říkávala Zoya pokaždé, když prošla kolem městské knihovny. Někdy před ní sedávala celé hodiny a sledovala lidi, jak vchází dovnitř nebo vychází ven. Nechápala, co uvnitř dělají. Co v knihách hledají? ptávala se sama sebe. Zoya se obecně ráda toulala městem. Doma ji nic nečekalo. Rodiče často nebyli doma, a být sama v prázdném bytě bylo depresivnější, než se sama toulat městem. Večer vždy rodičům popisovala, co vše viděla ve výlohách obchodů, a co vše by si přála koupit.

„Víš, že to nejde,“ odpovídala Zoye pokaždé máma. A tak se Zoya uzavírala stále více do sebe a své tužby si ukládala hluboko do svého srdce. Kdykoli pak seděla u sebe v pokoji, přemýšlela, jaké by to bylo, moct si koupit cokoli. Kromě knih, samozřejmě. Podle jejích rodičů byly zbytečné. Jediné, co zdánlivě připomínalo knihu, byly Zoeyny svazky papírů na stole v jejím pokoji. To byly učebnice do školy, které jí matka koupila z druhé ruky.

Dívčin pohled na knihy se měl ale záhy změnit, když jim profesorka Kdovíjaká zadala esej na téma Má nejoblíbenější kniha. Sotva tu větu madam dořekla, Zoya zkoprněla. Knihy neměla ráda, ale to nebylo to hlavní, co Zoye dělalo největší starosti. Nejhorší bylo, že si knihu nemohla nikde opatřit. Do knihovny neměla přístup, a ve třídě neměla žádného kamaráda, který by jí nějakou knihu půjčil. Bála se rodičům říct o peníze, protože věděla, že by jí stejně žádné nemohli dát. A tak bloumala městem ztracená ve svých myšlenkách, až dorazila k rozlehlému parku, kterému se většinu času vyhýbala. Jenže dnešní den byl nejhorší ze všech, protože cítila v srdci prázdnotu. Co víc mohla ztratit? Udělala krok a vešla do něj. Hlavní důvod, proč do parku odmítala chodit, byl ten, že v něm sedělo spoustu lidí na lavičkách a četlo si. Zase ty knihy.

Zrovna procházela kolem postarší paní, když k jejím nohám dopadla středně velká kniha. Zoya se automaticky sklonila, aby jí madam podala. Sotva však knihu držela v rukou, ovládl ji zvláštní pocit. Uvědomila si, že je to poprvé, co drží v rukou knihu. Opravdovou, nezničenou, a tak krásnou. To bylo poprvé po dlouhých letech, co se Zoya rozplakala. Po tváři jí stékaly horké velké slzy a než se vzpamatovala, cítila stařenčin dotek ruky na svých tvářích.

„Omlouvám se,“ vykoktala, „nechtěla jsem, já…“ odmlčela se.

„To je v pořádku děvenko, co kdybyste si ke mně sedla?“ ukázala rukou na prázdnou lavičku vedle sebe. A tak Zoya poslechla. Seděly tam spolu dlouhé hodiny a vyprávěly si o svých životech. Zoya jí vyprávěla o rodičích, kteří tvrdě pracují, aby rodinu uživili. Svěřila se, že je to poprvé, co v rukou drží knihu a zahanbeně vyprávěla, jak nemůže splnit esej, kterou jim zadala paní profesorka Kdovíjaká ve škole. Postarší paní ji pozorně naslouchala a v očích se jí odrážel smutek nad dívčiným osudem. Prozradila Zoye, že tu sedává každý den, protože právě zde se seznámila se svým manželem, který nedávno zemřel, a nabídla jí, že si s ní může přijít popovídat kdykoli bude chtít.

Toho dne Zoya usínala s myšlenkami na knihu, kterou celé odpoledne držela v rukou. Nepamatovala si název, ale stále cítila tu tíhu knihy v rukou, její vůni při otevření a hebkost stránek při listování. Rozhodla se proto zajít do parku i druhý den ve stejný čas. Poháněla ji naděje, že se znovu setká s tou milou paní, která ji včera vyslechla. Jakmile ji uviděla, zrychlila krok a s širokým úsměvem usedla vedle stařenky. Zoya v ten den dostala ten nejkrásnější dárek. Před tím, než se obě rozloučily, vložila jí madam do rukou knihu a než odešla, pohladila dívku po tváři. Jakmile Zoya knihu otevřela, našla uvnitř ručně psaný vzkaz a obálku.

„Milá Zoyo, knihy jsou vstupenkou do jiných světů. Prosím, nezahazuj tuto příležitost a dej jim šanci. Slibuji ti, že ti knihy poskytnou únik z reality, která mnohdy nemusí být taková, jakou bychom si přáli. V rukou držíš deník, kam si můžeš psát, cokoli budeš chtít. Vytvoř si svůj vlastní svět, utřiď si myšlenky a buď šťastná.“

Zoye po tváři stekla osamělá slza a sotva otevřela obálku, vypadlo z ní roční členství do městské knihovny.

A od toho dne se ze Zoyi stala dívka, která si knihy zamilovala. Často ještě pak chodila na lavičku, kde stařenku potkala, ale nikdy se s ní už nesetkala.