Plamínek naděje

Pocit člověka, který přijde o milovaného… ale pořád ho vidí, někde v dáli. Vidí naději.

Příběh pro vás sepsala Aileen Hawingtonová

-*-

Otevřu velké dubové dveře. Slabě zakvílí v pantech. Napnu se jako struna, když uvidím v rohu místnosti nějaký stín. Roztřesenou rukou zašmátrám po zdi, dokud nenahmatám vypínač a místností se nerozlije nažloutlé světlo. Nespouštím přitom oči z onoho stínu. Je to osoba, to vím. Leží zády ke mně a já se klepu stála víc. Opatrně přejdu až k ní a jemně ji za rameno přetočím na záda. Se rty semknutými pevně k sobě a žaludkem stáhnutým nervozitou a děsem se osobě odvážím podívat do tváře.

John.

Můj John.

Ležel tam, jako by spal. Oči zavřené a na rtech vepsaný klidný výraz. Nebo smířený? To mi je v tu chvíli jedno. Zatřesu s ním. „Johne,“ volám roztřeseně a zoufale si hryžu spodní ret. Rukou vjedu muži pod košili.

Nedýchá.

Padnu z bobku na kolena a z kolen se zhroutím na bok. Otřásám se vzlyky a i kdybych chtěla, nic nevidím ani neslyším. Jsem sama s tou krutou pravdou. Sama na celém světě, pomyslím si vzápětí a z očí mi vytrysknou další slzy. Začínám blouzni, uvědomím si, když se začnu hádat s neexistujícím hlasem Smrti.

Smutek střídá zoufalství, zoufalství se mění za vztek a já si jen matně vzpomínám, jak se tříští talíře, hrnečky a vázy. Pak se svezu po zdi k zemi a utápím se ve vlastních slzách.

Smrt mi vzala to nejdražší, co jsem měla. Nehty si zaryju do paží a frustrovaně zamečím nesrozumitelné slovo.

A takhle pořád dokola.

A dokola.

Cítím se, jako by mě někdo vytrhnul z vlastního těla, jako by mi někdo vyrval duši a tu rozdal těm nejtemnějším živlům, které snad na světě jsou.

Ale pořád tam je.

Tam někde v dáli.

Ten, občas slabý,  občas naopak velmi silný, plamínek naděje.

Někde tam blikotá a já se upínám na svou víru.

Víru v to, že se s Johnem zase někde setkáme.