Kvítek osudu

Život na moři je životem těžkým, plným obětí a těžkostí. Kdo by si pak nechtěl přečíst tajemný příběh, který jednoho více než vtáhne do děje?

-*-

Prkna na lodi se prohýbala pod každým mým krokem a tiše vrzala, do plachet se slaný vítr již mnoho dní neopřel a šedé nebe zvěstovalo bouři. Očima jsem líně přelétl ostatní členy posádky – všichni se věnovali svým povinnostem, přesto se ale všechno dělo pomaleji než obvykle. Loď jako by stála na místě a nechtěla se pohnout z místa, přestože jsme se stále blížili našemu cíli.

„Lou, co říká mapa?“ Otočil jsem se na slizkého piráta, který měl v tu chvíli nos zabořený do navlhlých papírů. Musel jsem se hodně snažit, abych se nerozkašlal – ten chlap hrozně páchnul, ale kapitán nařídil nechat ho na pokoji, takže nebyl prostor na stížnosti. Navíc uměl číst, na rozdíl od většiny ostatních v posádce.

„Mapa mlčí,“ uchechtl se. „ale tahle povídačka! Cha!“ Před nosem mi zamával papíry popsanými inkoustem. „Sebral jsem to vod ňákýho chlapíka v Tortuze.“

„Ukaž mi to.“ Naoko ublíženě se na mě podíval a listy si přitiskl k hrudi jako by je chtěl ochránit před požárem.

„Ani náhodou, hochu – tohle je moje zábavička,“ zachrochtal a dal se na odchod.

„Řek‘ sem abys to navalil.“ Vážně už mi začínal lézt na nervy – nebyl v pozici, kdy by mi mohl odmlouvat, leda by se za něj postavil kapitán. A ten tu teď nebyl.

„Co to- Hej!“ Papíry jsem mu z ruky vytrhl. Nikdo se na nás nedíval, přestože jsme byli jediní, kdo se v tu chvíli nevěnovali svým povinnostem. Vyčnívali jsme, ale nikdo se ani nepodíval. Bylo úplné ticho, jen drobné vlnky na moři lehce houpaly lodí. Už dlouho nefoukal vítr.

Na vodě se líně převalovala mlha. Nebe se zahalilo do téměř černých mraků. Slaný vzduch stál na místě – skoro jako by ho někdo spoutal a nechtěl ho pustit. Bouře byla nevyhnutelná. Ale proč nezačínala?

Seděl jsem ve svojí kabině a koukal na listy příběhu, který jsem vzal Louovi. Točil se kolem nějaké dívky proměněné ve vítr nad mořem. Trpce jsem se pousmál – byla to hloupost.

A přeci mi to nedalo, když se za mým oknem ozvalo ťukání.

Zvedl jsem se a svižným krokem jsem k němu přešel, abych ho mohl otevřít. Když jsem zahlédl bílou růži vznášející se ve vzduchu, ztuhl jsem.

Ťuk, ťuk.

Byl jsem v transu. Třesoucíma se rukama jsem otevřel okénko a do mé kajuty začal proudit slaný vítr. Nebyl nijak silný – naopak, připadal mi něžný, lehký. Spolu s větrem se do kajuty vnesla i růže. Už dlouho jsem žádnou neviděl. Přistála do mého náručí, lehce jako pírko.

Ťuk, ťuk.

Tentokrát ťukání přicházelo zevnitř. Mezi ťukáním se ozývalo i skučení větru, který se venku začal zvedat.

S růží, jejíž trny se mi zarývaly do dlaně, jsem vyběhl na palubu – byla prázdná, všichni museli ještě spát.

Tři krátká ťuknutí za sebou.

„Kde jsi?“ zvolal jsem do větru, který hučel stále hlasitěji.

Ťuknutí, dva dlouhé tóny, další ťuknutí.

„Ukaž se!“ Vítr mi cuchal vlasy. Růži jsem svíral stále pevněji.

Tři dlouhé tóny.

„Prosím!“ Rozhlížel jsem se kolem, naprosto omámený. Na palubu lodi dopadaly krůpěje mé krve.

Ťuknutí, dlouhý tón, dvě ťuknutí.

Před obličejem mi proletěla stránka příběhu. Nevím, co na ní bylo napsáno. Natáhl jsem po ní volnou ruku, ale stránka byla pryč.

Dvě ťuknutí a jediný, pronikavý, dlouhý tón.

Má krev dopadla na růži a rychle zbarvila její sněhové plátky.

Vítr se zvedl, v uších mi hrála slastná píseň.

„Co se mi snažíš říct?“ šeptl jsem. Zněl jsem zoufale – zoufaleji, než jsem si myslel. Vítr neustával, nabíral na síle. Přímo přede mnou jako by nabíral tvar. Stála tam žena, královna, překrásná múza. Chytla mne za ruku, ve které jsem držel růži, teď byla zbrocená mou krví.

„Spo… Spolu.“ Dívala se na mne uhrančivýma očima. Poryvy větru se barvily do červena. Nemohl jsem se ani hnout.

„Vždy. Spolu.“ Její tvář se usmívala, ale ruce mne držely stále pevněji. Pokusil jsem se vytrhnout z jejího sevření, ale nešlo to.

Šel jsem s ní, vznášel jsem se na vodě. Byl jsem jen já a ona – láska mého života, bohyně a královna.

„Hej! Zastav, tupče!“ Ozýval se Louův rozčilený hlas. Na lodi jako by se vše probudilo. Bouře ustala, vítr se opřel do plachet a loď se stále rychleji vzdalovala od potápějícího se důstojníkova těla. Na hladinu se vynořila jen rudá růže a listy příběhu.