Kdo ví

Druhý ze spletených příběhů je z pera slečny Miry Jay Michaels.

Příběh 1

V domě panovalo zdánlivě neporušitelné ticho, jen sotva slyšitelný šramot se ozýval vždy, když se Kaidin šperhák trefil na správné místo v zámku a ten se s cvaknutím otevřel. Všechno probíhalo podle plánu – kolem stráží jsme se proplížili bez jediného zádrhele a jediné, co teď zbývalo udělat, bylo dostat se k trezoru. Cestu ven jsem neřešil – někde ve sklepě se nacházel vstup do kanálů, pokud se něco pokazí, utečeme tamtudy.

Slyšel jsem, jak si Kaida naposledy oddechla, než se dala do odemykání posledního zámku. Jakmile se ozvalo mně již příliš známé cvaknutí, natáhl jsem se po klice, byli jsme velmi blízko. Všechno se zdálo tak perfektní.

Nebylo.

„Z cesty!“ vykřikla Kaida vyděšeně. Když viděla, že jsem nemohl zareagovat dost rychle, sama mě strhla stranou – naneštěstí o zlomek vteřiny pozdě. Obrovské ostří se prohnalo místem, kde bych stál, takhle se jen hladově zakouslo do mojí ruky a lačně se začalo sytit mou krví.

„Díky…“ vydechl jsem skrze zaťaté zuby, už jsem mohl být mrtvý, opakoval jsem si, když jsem polykal hořký lektvar. Z rány se ještě chvíli řinula rudá krev, ale po chvíli se krvácení začalo zpomalovat. Když jsem se zvedal, všechno kolem se zatočilo a já nebyl s to se udržet na nohou.

Měl jsem vědět, že nic nebude perfektní. Nikdy nebylo. K našim uším mezitím dolehl dusot strážných. Byli stále blíž a blíž, nebylo času nazbyt. Kaida mě podepřela a dali jsme se na zoufalý útěk.

Dveře již byly odemčené a past, kterou tam nějaký příliš paranoidní šlechtic připravil, už nepředstavovala žádnou hrozbu. Škoda, že jsme měli tak naspěch, rád bych ji býval prozkoumal.

Naším nepřítelem teď byl čas.

„Někdo tu je!“

S Kaidou jsme na poslední chvíli zmizeli za rohem. Já těžce oddechoval a ona se třesoucími se prsty prohrabávala v brašně.

„Kde to je…“ zajíkla se krátce před tím, než vítězoslavně vytáhla lahvičku s podivnou tekutinou. „Vypij to.“ Lahvičku mi vtiskla do ruky a opatrně nahlédla zpoza stěny. Nevím, co viděla, ale když se na mě zase podívala, znala mnohem naléhavěji. Neměl jsem na výběr. Zanedlouho se mi krkem plazila tekutina rudá jako krev a slizká jako had. Ta chuť byla odporná, jako bláto na dně jezera.

„U všech bohů, co to-“ Uprostřed věty jsem se hlasitě rozkašlal. Mé hrdlo bylo v jednom ohni, začínal jsem se dusit. Měl jsem pocit, že se dusím.

„Dýchej,“ šeptla Kaida a objala moje ramena. Snažila se mě uklidnit. „Bude to v pohodě, Rorsi.“

Příběh 2

Před chvíli se v přízemním patře strhla past, o které nám velitel včera povídal. Moc dlouho zřejmě nevydržela a efektu asi také moc neměla – na podlaze jsme sice našli louži krve, ale jejího vlastníka nikde. Pak ale Barry někoho zaslechl. Já si myslel, že to byla zas jen nějaká velká krysa, ale pak se ozvalo to děsivé kašlání. Znělo to, jako když se někdo dusí. Nebo když se snaží vydávit svoje vnitřnosti.

Otřásl jsem se, ale nakonec jsem vyrazil za ostatními. Za tuhle práci platili dobře, nemohl jsem jen tak vycouvat. Zatímco jsem váhal, kašlání ustalo – teď nás zavalilo úplné ticho. Bylo těžké, dusivé. Ruka na jílci meče se mi roztřásla.

Cloyde se vydal před skupinu – s bastardem v pevně sevřeným v rukách se obezřetně rozhlížel a špicoval uši. Po jeho pravici se ozval cinkavý zvuk a tichá kletba.

„Ukaž se, tvore!“ vyzval původce zvuku a připravil si meč. Byl viditelně nervózní, proto jsem s taseným mečem stanul vedle něho. Spolu jsme měli větší šanci, a já nechtěl vypadat jako zbabělec.

„Tam to je!“ Všichni jsme se vrhli za utíkající postavou, která se vynořila ze stínu a vrhla se k nějakým dveřím. Měl jsem pocit, že jsem z toho samého rohu zaslechl hekání, ale pak jsem si uvědomil, že to byl Cloyde, kterému se s obouručním mečem běželo těžko.

„Byla tam holka – no fakt, hubená, tmavý vlasy, několik jizev na krku. Hranatej symbol na brnění. Chyt‘ jsem ji, než vůbec stihla začít zdrhat,“ začínal se chvástat Barry, medovina v něm zmizela, ani jsem nestihl mrknout.

„Kdyby to nebyla ubohá zlodějka, mohla dělat v bordelu!“

„Buď zticha, Cloyde.“

„Stejně teď hnije ve vězení, madame Ida by ji nevzala.“

„Vážně vtipný.“

Jejich konverzaci jsem brzy vytěsnil a nechal se unášet hypnotickým tancem plamenů uprostřed hostince. Sledoval jsem nově příchozí a poslouchal bardovy písně – tentokrát mi jeho zpěv nepřišel až tak falešný.

„Je tu volno?“ Otočil jsem se za cizím hlasem. Přede mnou stál muž v promočeném plášti a korbelem medoviny v ruce. Přikývl jsem a se zívnutím jsem se posunul.

Příběh 3

Venku padal prudký déšť, jednotlivé kapky se mi zahryzávaly pod kůži. Přitáhl jsem si plášť blíže k tělu – město již bylo nedaleko.

Sotva jsem vešel do hostince, zaslechl jsem hlasitě se bavící stráže, kteří posedávali u ohně a popíjeli medovinu.

„Byla tam holka – no fakt, hubená, tmavý vlasy, několik jizev na krku. Hranatej symbol na brnění-“ Dál jsem neposlouchal. S vyvalenýma očima skrytýma pod kápí jsem se dopotácel k výčepu. Byla tady. Byla naživu – a byla v po krk v problémech. Zase.

„Je tu volno?“ Poukázal jsem na kus volné lavice u ohně. Z pláště mi crčela voda, potřeboval jsem se o hřát a usušit. A to co nejrychleji – Kaida pravděpodobně neocení mou pomoc, ale já nemohl jinak. Musel jsem ji ochránit.

Strážný na mě nepřítomně kývl a pak se posunul, aby uvolnil ještě trochu místa.

S korbelem medoviny, ze kterého pomalu ubývalo, jsem se zaposlouchal do rozhovoru mezi dvěma opilci, oba byli zjevně strážníky. Nebyl jsem zvyklý jimi být doslova obklopený – a nikdo neměl ani tušení, kdo jsem. Bylo příjemné si pro jednou zachovat neznámou tvář.

„Měls ji vidět, Gorde! Zdrhala hrozně pomalu, jak kdyby chtěla, abychom ji chytli!“ vykládal nevěřícně jeden z nich.

„Nediv se, Cloyde, sám jsi viděl tu krev – byla zraněná, a to dost.“

„Jenže ne dost, aby přestala zdrhat, to je jasný,“ uchechtl se Cloyd a do hrdla si otočil téměř celý korbel medoviny najednou. Celou dobu jsem zatínal pěsti a snažil se mu jednu nevrazit – jak se opovažoval o ní takhle mluvit!

Jestli se jí něco stalo… Nepříjemné myšlenky jsem spláchl pitím a zanedlouho jsem se nemotorně potácel do svého pokoje. Dole se sešli snad všichni strážní z města. Tohle byla perfektní šance vyrazit. Má šance Kaidě dokázat, že jí dokážu pomoct. Že se na mne dá spolehnout. Chtěl jsem, aby mi věřila. Chtěl jsem, aby se vrátilo to, co jsem ztratil před tolika lety.

„Kam se potácíš, krasavče?“ O dveře mého pokoje se opřela jakási žena. Její oblečení odhalovalo většinu jejího těla a s trochou její snahy by mohlo odhalovat ještě víc. Vypadala úplně jako Kaida. Ale nechovala se tak. Byla jiná. Při pohledu na ni mne bodlo u srdce.

Beze slova jsem se otočil a vyrazil jsem zase zpátky, doufaje, že mi déšť pomůže vystřízlivět.

„Hej!“ Zazníval za mnou ženin hlas plný zklamání. Narozdíl ode mne si asi myslela, že jsem byl v náladě. Jediné, na co jsem v tu chvíli ale dokázal myslet, byla Kaida a to zranění, o kterém mluvili strážní. Mohl jsem jen doufat.

Ne. S odhodláním v očích jsem pohlédl ke vstupu do podzemí, k celám, ke Kaidě. Déšť ze mne buď smyl účinky alkoholu, nebo mi zcela popletl hlavu.

Jestli je zraněná-

Příběh 4

Seděla jsem v chladné cele s hlavou opřenou o kamennou stěnu. Myšlenkami jsem ale byla úplně jinde. Přemýšlela jsem, jestli se Rors dostal z toho proklatého domu pryč – vlastně jsem doufala, že jsem se nesnížila k tak ponižujícímu útěku, jen aby ho později chytili. Praštila jsem do podlahy a sykla jsem bolestí, když jsem cítila šrám na zádech, který téměř doslova křičel, abych se přestala hýbat.

Ne, vážně jsem doufala, že byl v pořádku. Nebyl tady, takže buď utekl, nebo zemřel.

Hned jak se odsud dostanu…

„Kaido…“ Zvedla jsem hlavu a setkala se s omluvným pohledem známého zlodějíčka. Vypadal mnohem lépe, než když jsem ho naposledy viděla. O to více mne jeho přítomnost dráždila.

„Co si myslíš, že tu děláš, idiote!“ obořila jsem se na něj šeptem. Kdyby ho někdo viděl, kdyby ho našli, všechno mé snažení by bylo naprosto zbytečné.

„Zachraňuju tě.“ Podíval se na mě s hrdým úsměvem a vytáhl hrst šperháků a váček plný mincí. „Nebylo to jasné?“

Ozval se výbuch, za ním rudé světlo a řev. Několik stráží ze sebe dostalo překvapené výkřiky – tedy, krátce před tím, než jim v obličejích přistála ohnivá koule.

„Bohové-“ Rychle jsem se vyškrábala na nohy. Okamžitě jsem byla upomenuta, že ti, kdo mě sem zavřeli, nebyli něžní, když došlo k nakládání s vězni.

„Poplach! POPLACH!“

„Kaido, jsi v pořádku?!“ Rors se ke mně skrz mříže pokusil natáhnout, ale neúspěšně. Tiskla jsem se na mříže a snažila se zahlédnout zdroj všeho toho zmatku.

Někteří strážní se váleli na zemi a snažili se zbavit plamenů, které se rozhodli uvelebit na jejich tělech. Jiní zmateně pobíhali kolem a sháněli vodu nebo vyhlašovali poplach. Vprostřed všeho toho chaosu stál Ren. Když jsem ho uviděla, bodlo mne u srdce, nerozešli jsme se za těch nejpříznivějších okolností. A teď byl tady, obklopený plameny, pravděpodobně opilý a rozzuřený. Netušila jsem ale, jak se dověděl o mém uvěznění. Nebo co ho mohlo tak rozlítit.

„Kaido!“ Jeho hlas přetékal magií, po tvářích mu stékaly slzy a jeho oči prohledávaly každou celu.

„Kdo je tohle?“ Panikařil Rors, jen podle hluku, který dělal, mi bylo jasné, že tohle v plánu neměl. Znovu jsem ale neměla čas mu odpovědět. Dveře od mé cely se rozlétly a v nich stanul Ren. Beze slova se ke mně vrhl a přitiskl mě k sobě. Jeho ruce ale naneštěstí nahmataly hluboký šrám na mých zádech. Jeho plameny jako by znovu vzplanuly s návalem nového hněvu. Jedním ze svých kouzel seslal vlnu ohně, která srazila strážníky, kteří přišli na poplašné volání. Na nohou zůstal jen jeden, tiskl se ke stěně a třeštil na Rena oči. Ten se napřahoval k dalšímu kouzlu.

„Nech ho být. Potřebuju vyléčit, Rene.“ K mému údivu přikývl a opatrně mne vzal do náručí. Byl až překvapivě něžný.

Když jsme odcházeli, strážný se ani nehnul. Jen nás sledoval odejít do noci. Možná se modlil, aby už nás nikdy neviděl. Možná přísahal všem bohům, že se dá na jinou profesi. Kdo ví.