Argonauti a Peklobrána

Když se řekne Argonauti, každý si vzpomene na starověké pověsti. Ale slečna Vilja si pro vás a bobříka budoucích dnů připravila příběh odehrávající se v daleké budoucnosti.

-*-

Syrtis probudily otřesy. Zavrčela a podívala se na budík. Spala sotva čtyři hodiny. Se zaúpěním vstala z lůžka a snažila se ustát další a další otřásání podlahy a obléknout se u toho. Několikrát vyplázla jazyk, aby jím ochutnala vzduch, ale nezachytila nic neobvyklého. Když vycházela z kajuty, podlaha sebou cukla, podklouzly jí nohy a při pádu bradou tvrdě narazila na práh. Jazykem zkontrolovala, že má všechny zuby v pořádku, ale náladu jí nespravilo ani vědomí, že jí modřina pod šupinami nebude vidět.

Cestou na můstek ji nepřekvapilo, že všude panuje pořádek a klid, ačkoliv se zdálo, že všichni jsou venku. Většinu posádky tvořili veteráni z Merkurských válek a nikdo neuměl udržovat pořádek za stresové situace jako vojáci. Mariňáci, opravila se v duchu. Věděla, že chlapi jsou na to hákliví a být mariňák je pro něco daleko víc než být prostě jen voják. Syrtis tomu nerozuměla, asi proto, že v armádě nikdy nebyla, ale neviděla důvod, proč je provokovat, ani v duchu. Ty nekonečné dohady na tohle téma ji unavovaly.

„Co se to tady, u Matky, děje?“ zeptala se, když se na můstek dostala a aniž by čekala na odpověď, chytila se nejbližšího pultu, na kterém začala zkoumat údaje na jednom z monitorů.

„Něco narušuje hypertunel, tipuju to na hodně silnou iontovou bouři,“ zavrčel od svého pultu pilot Christian. Oči měl jako přikované k ukazatelům, prsty mu po tlačítkách jen létaly a tvářil se tak soustředěně, až se divila, že ji vnímal.

„To je v pohodě, Syrtis, jenom to trošičku kope,“ usmál se na ni zpoza vlastního pultu technik Andreas, další z mužů na můstku.

„Inerciální tlumiče nefungují? “ zeptala se, když se jí podlaha zase zahýbala pod nohama a nechala si na monitoru zobrazit stav nastavení umělé gravitace. „Připadám si jako v plechovce, do které někdo kope.“

„Všechno je v pořádku, všechno šlape, jak má. Prostě to jenom kapánek hází,“ odpověděl jí Andreas zcela nevzrušeným hlasem.
„Christian zvládne proletět hladce a bez problémů mnohem horší turbulence.“

Syrtis se podívala na údaje na obrazovce. Vyrovnávací gravitační pole bylo plně funkční, aktivní. Zamračila se. Argo byla starší loď a tak nějak na ni pořád bylo něco k opravě, ale pokud byly tlumiče v pořádku a umělá gravitace taky nevynechávala, neměla iontová bouře lodí házet tak moc, aby to posádka takhle vnímala. Chvění, pocit, že loď ve vesmíru drncá, to by bylo v pořádku, ale ne tohle, co prožívali teď. Muži se tvářili a mluvili klidně, i když soustředění na svou práci, jako kdyby se nedělo nic mimořádného. Vyplázla svůj dlouhý, rozeklaný jazyk a ochutnala vzduch. To jí prozradilo, že se potí a že jsou ve velkém stresu. Situace musela být hodně zlá, aby tihle muži znervózněli. Syrtis podrážděně mrskla ocasem a přepnula na monitoring palubních systémů.

„Systém životní podpory je stabilní. Napájení obvodů hyper prostorových štítů na 92 %,“ začala kontrolovat údaje, aby byla alespoň nějak užitečná, když byla vzhůru.

Když Argo, vesmírná loď třídy F, opustila hyperprostor, nebyly údaje tak bezproblémové, ale celkově vzato to dopadlo dobře. Žádný systém nebyl vážně poškozen a Syrtis odhadovala, že všechny škody dokáží opravit sami vlastními silami. Podle hlášení zdravotnické jednotky nebyl nikdo vážně zraněn a co na tom všem bylo nejlepší, náklad taky nebyl poškozen. Všech 30 ruideanských vajec bylo v pořádku a zhruba za 3 týdny se budou moci vylíhnout. Zákazník jim zaplatí plnou cenu a dobře čtyři týdny si s kredity nebudou muset dělat starosti. Víc než dost času na sehnání další zakázky.

K dokonalosti už chybělo jenom zjistit, kde se vlastně nacházejí. Nevystoupili totiž z hyperprostoru tam, kde měli a s ohledem na bouři, nebo co to vlastně bylo… Za tím, co počítače skenovaly okolí a určovaly polohu lodi, Syrtis si všimla, že za 10 minut měla vstávat a povzdechla si. Nebylo by moudré opravy odkládat, jen Matka ví, kdy se na lůžko zase dostane. Zrovna přemýšlela, jestli se nejdřív vydá nasnídat, nebo si dopřeje kofeinovou tabletu, když Christian promluvil.

„Hodilo nás to pěkně daleko od trasy,“ jeho hlas zněl tak překvapeně, že si Syrtis ihned nechala zobrazit navigační údaje.
Zdálo se jí nemožné, aby se dostali tak daleko. Bylo jí ale jasné, že nechal údaje zkontrolovat, aby si byl jistý. Christian byl vojenský pilot a Syrtis dobře věděla, že je i roky po válkách na Merkuru nepřekonatelný. Aktivovala proto další senzory, aby okolí lodi prozkoumala důkladněji, než měla původně v plánu. Domnívala se totiž, že jsou v oblasti, kde je výskyt pirátů, Rytířů čisté rasy a dalších potížistů nepravděpodobný, tady ale mohli narazit na Matka sama ví koho.

„Podle výpočtů bychom ale měli do cíle dorazit včas,“ pokračoval Christian po chvíli.

„Paráda,“ odpověděla Syrtis bezmyšlenkovitě, protože se jí na obrazovce objevil údaj, který tam nečekala a jala se ho prozkoumat blíž.

„Motory by si měly odpočinout. Po tom, čím si Argo prošla bych hypertunel neotevíral bez kompletní revize systémů,“ podotkl Andreas. „Pokud bude všechno v pořádku, samotná diagnostika zabere to necelých 40 hodin.“

„Jo, to jsem vzal v úvahu. Ty vejce se nemají začít líhnout dříve než za 15 dní a my budeme potřebovat 5.“

Syrtis se nad panelem nahrbila a do rozhovoru se už nezapojovala vůbec. Jejích osm prstů zakončených zapilovanými drápy po klávesnici jen létalo. Muži si jejího ticha všimli a zeptali jí, co se děje. Syrtis jen zamrskala ocasem. Promluvila, až když si byla naprosto jistá, že všechna data vyhodnotila správně.
„Chlapi, podle všeho jsme našli Peklobránu.“

„Jak moc je to jisté?“ zeptal se kapitán.

„Je třeba ověřit nějaké údaje, kvůli kterým bychom museli letět blíž, ale na 75 % to je ona,“ odpověděla Syrtis, když byli všichni v jídelně, který posádce lodi Argo sloužila i jako poradní místnost.

„Můžeme tam doletět pomocí zážehových motorů,“ doplnil Andreas. „Stejně bychom měli provést celkovou diagnostiku systému, takže na to čas máme.“

Christian ho upřesnil. „Zážehem bychom tam letěli asi 4 hodiny, diagnostika trvá 38 hodin a 45 minut, takže toho času na to máme víc než dost.“

„Můžete mi krucinál říct, co je to ta Peklobrána?“ zeptal se Ben.
Ptal se na to už dvakrát, ale nikdo mu zatím neodpověděl, takže už se začínal zlobit a jeho holá hlava se barvila do ruda.

„Peklobrána je legenda a já si myslím, že je to past nějakejch špinavejch pirátskejch mizerů,“ zabručel jeden z mužů posádky.

„Peklobrána je loď,“ ujal se znovu slova kapitán Mirko.

Nebyl to kapitán v pravém smyslu slova, ale za války téhle jednotce mariňáků velel, a když bylo po všem a zbytek jednotky se rozhodl, že si Argo nechají a zůstanou na ní jako žoldáci, Mirko ve velení tak nějak přirozeně zůstal. Během let o pár lidí přišli a přišli mezi ně jiní, jako třeba Syrtis, a ze žoldáků se stali spíš takoví nájemní kluci (a dá se říct i jedna holka) pro všechno. Vlastně v opravdu bojové akci se neocitli už pár let, většinou dopravovali náklady, osoby, nebo doprovázeli nákladní lodě jako stráž. Ale Mirkovi stejně nikdo z posádky neřekl jinak než kapitán a jeho slovo brali jako rozkaz. Včetně těch, co nikdy v armádě nebyli.

„Nebo spíš byla. Nákladní loď, která patřila jedné společnosti ze Sluneční soustavy, a jednou se ztratila. Ta společnost tenkrát vyhlásila, že tomu, kdo loď najde, vyplatí miliardu kreditů.“

Ozvalo se zahvízdání, protože to byla opravdu astronomická suma. Celá loď Argo, s veškerým vybavením, kdyby se dala pořádně do pucu a našel by se hodně naivní kupec, by se dala prodat tak za dva tisíce kreditů. Za miliardu by si člověk mohl koupit větší měsíc nebo menší planetu. Nebo pozemek na Marsu či možná i Zemi.

„Předpokládalo se, že loď unesli piráti nebo nějací rebelové a za takové výkupné ji obratem vrátí, nebo si možná řeknou o víc. Znáte to, když nějaká společnost nabídne za loď miliardu, určitě bude ochotná za ni zaplatit i víc,“ pokračoval kapitán. „Ale nikdo se neozval. Společnost uvedla, kde se loď ztratila, prý letěla do Sluneční soustavy, ale nikdy neprozradila, co přepravovala. Svého času ji hledal kdekdo, jenže se po ní nikomu nepodařilo najít ani stopy. Tedy až do dneška, jak se zdá,“ uzavřel kapitán své vyprávění.

„Co mohla převážet, že to stálo za tolik kreditů?“

„Možná tunu zlatem raženýho lathinia!“

„Proč jsem o ní nikdy neslyšel?“

„Protože jsi úplně blbej a nemá cenu ti nic říkat, Bene!“

„My jsme ji fakt našli?“

„Platí pořád ta odměna?“

„Podle mě je to jenom zatracená past. Někdo láká důvěřivý zvědavce a likviduje je tam,“ přerušil důrazně proud dotazů Fabian, jeden z bývalých mariňáků, který měl na levé straně obličeje ošklivou spleť jizev. „Ono není zase tak těžký nafingovat signál nějaký lodi. Nemám pravdu?“

„U tak staré lodi by to šlo docela snadno. Společnost, co jí Peklobrána patřila, k tomu dala k dispozici dost údajů. Tehdy by to asi byl problém, dneska už by ale šlo,“ odpověděl jeden z techniků.

„Stačí si vybrat nějaký odlehlejší místečko,“ mariňák přikývl a pokračoval. „Umístit tam vysílač a pak sejmout každou loď, která bude tak hloupá, aby tam přiletěla. Stačí si tohle vybudovat kousek od vlastní maskované základny a mají to jako kořist s donáškou až domů. Ne, že bych měl něco proti boji, ale Argo není plně vyzbrojená a posádka v přímém boji už nějakej ten pátek nebyla. Nezdá se mi chytrý lízt do očividný pasti.“

Nakonec se posádka lodi Argo dohodla, že se vydá signál prozkoumat a ověřit, zda je to skutečně ztracená nákladní loď Peklobrána, nebo se jedná o past. Pokud něco mělo cenu miliardy kreditů, mohli by to dnes prodat ještě dráž. Ale i kdyby to dneska prodali za desetinu té ceny, měli by všichni do konce života po starostech s kredity.

Syrtis se chvěly nozdry vzrušením, když na oběžné dráze neobydlené planety po třetí kontrolovala údaje senzorů. Až na téhle části planety vyjde slunce, mohli by získat i vizuální kontakt, ale získaná data hovořila jasně. Byla to Peklobrána. Ani v nejmenším nedávalo smysl, jak se mohla dostat sem, na opačnou stranu kvadrantu, ale byla tady. Na druhou stranu, napadlo Syrtis, to vysvětluje, proč ji tu nikdo nikdy nenašel. Ani ty nejnáruživější lovce pokladů by nenapadlo pátrat po ní tak daleko od trasy jejího letu a neexistovalo moc důvodů, proč by někdo létal do vesmírné prd… hromady ničeho. Nejbližší osídlené soustavy odsud byly daleko a šlo jen o hrstku chudých kolonií, které měly dost starostí samy se sebou. Zadala tedy výpočet, za jak dlouho bude na dané části planety den, a informovala o výsledku screeningu kapitána.

Turbulence v atmosféře planety udělaly z přistání opravdu divoký zážitek a to byl u kormidla samozřejmě Christian. Výsadkový člun nebyl zrovna elegantní plavidlo, dostal vás na povrch planety rychle a bezpečně i za střelby pulzních děl, ale ne pohodlně a i veteráni měli dost na to, aby přestali nadávat. Alespoň na těch pár minut, než loď přistála.

Když vypustili průzkumný dron, dozvěděli se totiž, že Peklobrána je kdesi v hluboké džungli, kde by během dne měla teplota stoupat k příjemným 30°C a to za téměř 100% vlhkosti vzduchu. Aby to bylo ještě lepší, nebylo možné přistát blíž než ve vzdálenosti asi 2 kilometrů. Syrtis neměla problém s teplotou, její rodná planeta byla z velké části tvořená pouští, ale nesnášela vysokou vlhkost vzduchu. Až do sestupu z oběžné dráhy planety se veteráni hádali, jestli je horší překonávat dva kilometry džunglí, nebo oblastí věčného sněhu a ledu. Džungle vedla, protože tam vás může zabít věcí věcí. To Syrtis náladu nevylepšilo, ale věděla, že to bude muset zvládnout, protože má nejlepší předpoklady zvládnout systém Peklobrány. Podle senzorů by na planetě nemělo žít nic, co by se dalo označit za obyvatelstvo, takže alespoň odpadá šance, že na ně z nějakého křoví vyskočí nepřátelští domorodci. Snad, senzory to uváděly s 95% jistotou. Jak moc je 5 procent?

Výsadkový člun přistál a muži si začali rozepínat bezpečnostní popruhy.

„Jedu, jedu jedu!“ zaburácel do náhlého ticha po rachotu motorů Fabianův silný hlas.
„Nemáme na to celej den, princezny, tak koukejte hnout zadkem! Kdo nebude připraven k výsadku během jedné minuty, toho osobně nakopu do vy moc dobře víte kam!“

Nebylo to potřeba, protože kromě Syrtis a Zoje byli všichni přítomní veteráni. Zbytek posádky a někteří z bývalých vojáků zůstávali na palubě Argo kvůli opravám a diagnostice systému, které po posledním divokém průletu hypertunelem loď potřebovala, a samozřejmě jako záloha. Byli na Peklobránu zvědaví, ale nebyli bláhoví. Syrtis neměla důvod zdržovat, nebylo to poprvé, co byla s vojáky na nějaké planetě, a Zoje byl android. Vlastně to byl Z.O. – základní ošetřovatelská jednotka. Od své výroby už prošel tolika upgrady, že měl k základní jednotce daleko, ale všichni si na Zoje zvykli, bylo to jeho jméno, ne prostě jen označení. Za ty roky, co ho na Argo měli, se z něj stal člen posádky, aby taky ne, vždyť byly planety, kde měli androidi volební právo.

„U Matky, která snesla první vejce, to je hnus!“ zanadávala Syrtis, jakmile vystoupila z lodi. Vzduch byl tak vlhký, že měla pocit, jako kdyby na ni někdo hodil obří mokrý ručník. Instinktivně vyplázla svůj rozeklaný jazyk, aby prozkoumala vzduch, a rozkašlala se, jen ho pak přitiskla k citlivému hornímu patru. Už nějakou dobu na žádné planetě nebyla a odvykla na tu hutnou směs všech možných pachů. Vzduch v lodích je filtrovaný, dokonce i vzduch na velkých vesmírných stanicích, který chutná podobně jako ve městech, je proti vzduchu planety jen hodně slabý odvar. Navíc tady bylo složení o hodně jiné, než na co byla zvyklá. Žádné chemické výpary, smog, spaliny ani jiné věci, kterými je civilizace cítit, ale rostliny, pyly, zvířata, feromony, rozklad, výpary z bažin a tlejících těl fauny a flory, to byl koktejl molekul, na jaký zvyklá nebyla.

„Jsi v pohodě, ještěrko?“ zavolal na ni někdo z mariňáků a Syrtis přikývla.
Věděla, že bude trvat jen pár minut, než si na to všechno zvykne, ale v téhle chvíli si na mluvení netroufala, takže se raději podívala na panel na paži, aby zkontrolovala senzory a vysílačky, což ostatně zrovna dělali i ostatní členové výsadku.

„Žádné známky alergické reakce,“ pronesl Zoje klidným, hlubokým hlasem, sotva Syrtis zkontroloval dálkovým scanem. Jeho senzory v umělých očích měly dosah skoro tucet metrů. „Nevolnost je při kontaktu s tolika biogenními látkami v pořádku, ale kdyby někoho z vás něco kouslo či jinak poranilo, nezapomeňte se mi ohlásit,“ dodal ještě.

„Já myslel, že ještěrky mají teplo rády. Neměla bys tady bejt jako doma?“ rýpl si do ní Ben, další z bývalých vojáků a jeden z jejích nejbližších přátel.

„Já zapomněla, že lidi jsou opice. To musíš být úplně nadrženej hopsat tu po větvích, co?“ odpověděla, což vyvolalo smích od několika veteránů. Podobné špičkování brali všichni jako dobrý zdroj zábavy, Syrtis ale víc než smích chlapů ocenila to, že se jí začínalo volněji dýchat. Spojení bylo v pořádku, s lodí, výsadkovým člunem, zbytkem týmu, dronem, všechny ukazatele byly funkční. Jistě, kontrolovali je, než se vydali na přistání, ale jistota je jistota.

Měli přes dron zaměřený signál Peklobrány jako maják, takže věděli, kterým směrem jít, i jak jsou od lodi daleko, skutečně od ní přistáli skoro přesně dva kilometry, ale čekal je pochod bažinatou džunglí. Senzory dronu tak hustou vegetací nepronikly, takže v tomhle jim zbytek posádky, který zůstal na Argo, nemohl pomoci. Za jiných okolností by jim drony mohly pomoci najít nejlepší cestu a hodně jim to usnadnit.

Nikdo nenarazil na poruchu ani jinou nesrovnalost v systému, takže nebyl důvod se zdržovat. Jakmile výsadek vešel do džungle, zeleň se nad nimi zavřela jako voda, tady se celá džungle topila v šeru, protože hustou spletí listí se až dolů prodralo jen minimum slunečních paprsků a vzduch byl ještě hutnější vlhkostí i pachy. Zem byla pokrytá vysokou vrstvou tlejícího listí a jiných částí rostlin a často se pod listím skrývalo bahno, takže těžké boty posádky se bořily buď hodně, což postup zpomalovalo. Každou chvíli se v listí na zemi, nebo některém z mnoha padlých kmenů, které bylo třeba obcházet, objevili různí brouci, mravenci a jiná drobná havěť. Vzduchem se nesl zpěv zpěv ptáků a volání a skučení dalších zvířat, kvákání žab, bzučení hmyzu, který létal sem a tam. Občas se z podrostu ozvalo cupitání či lehké dusání nějakého většího zvířete. Občasné zvuky šplouchání a kapání dávaly tušit, že od skutečných mokřin je dělí jen pár kroků. Syrtis cítila stopy nevolnosti, když se v mihotavých stínech pokoušela dívat na několik stran zároveň, pušku pevně sevřenou v rukou.

Syrtis se už po třetí dávala na údaje na monitoru na svém předloktí a nechápavě kroutila hlavou. Byli na cestě jen dvacet minut, i když v tom horku se to zdálo déle, ale ušli ani ne polovinu vzdálenosti, kterou by odhadovala. Postup měkkou půdou byl zoufale pomalý. Její myšlenky přeťalo bliknutí alarmu. Jen jedno. Jedno znamenalo „Pozor!“ a varování dostali všichni současně, takže se celý výsadek zastavil jako jeden muž a pátravě se rozhlíželi po džungli kolem. Někdo z mužů viděl nebo slyšel něco, co ho znepokojilo. Syrtis zahlédla koutkem oka, že voják vedle ní otevírá pusu, nejspíš aby se zeptal, co se děje, když to uslyšeli. Něco velkého se sunulo lesním podrostem vlevo od skupiny a nemohlo to být daleko. Byl to šustivý, jednolitý zvuk, ani náznak dupání nohou. Syrtis se snažila zapudit obraz velkého hada, který ji vyvstával v mysli. Instinktivně ochutnala vzduch, ale jen to udělala měla chuť si dát facku. Samozřejmě, že něco cítila, vzduch tu byl plný všemožných látek, které na její citlivý patro účinkovaly jako ohňostroj, ale většinu z nich neuměla zařadit, protože na téhle planetě nikdy nebyla. Všimla si tázavého pohledu muže vedle sebe a v odpověď zavrtěla hlavou. Nic užitečného nezjistila. Pak se zvuk zase vytratil, jak se to stvoření dostalo z jejich doslechu.

Když si o něco později dopřávali malý odpočinek, Zoje využil čas k preventivnímu scanu mužstva. Právě kapitánovi hlásil, že nikdo z přítomných nevykazuje stopy žádné infekce a všichni náročnou cestu snášejí přijatelných mezích, když na rameni přistálo něco, co vypadalo jako stříbřitý pavouk. Stvoření bylo chlupaté a mělo tělo velké jako mužská pěst, mělo to asi půl tuctu očí na stopkách, na dvacet dlouhých, pavoukovitých nohou a nepříjemně velká kusadla. Podupávalo to Zojemu na rameni a vydávalo to švitořivé zvuky, oči se rozhlížely do všech stran. Muži ztuhli, proti zvířeti se obrátilo několik hlavní, zatím co Zoje pomalu zvedl ruku, aby to mohl chytit sundat to ze sebe. Je snadné zachovat klid, když víte, že vám většina tvorů téhle velikosti nemůže uškodit. Jakmile to pavoukovité zvíře uchopil a zvedl, švitoření se změnilo na pískání, nohy sebou cukaly a kusadla začala zuřivě cvakat.

„Pozoruhodné, ale s sebou si tě brát nebudeme,“ pronesl Zoje, když si stvoření prohlížel. „Raději se k němu nepřibližujte, podle údajů z mých senzorů jsou ta kusadla jedovatá.“ Muži se trochu odtáhli. Zoje se vydal ke kmeni stromu opodál, aby tam pavouka vypustil. Jen to udělal, stvoření předvedlo nečekanou pohyblivost, když se vymrštilo a otočilo, aby se Zojemu zakouslo do ruky. O vteřinu později explodovalo zasaženo přesně mířenou ranou z pulzní pušky.

„To nebylo moudré,“ pronesl Zoje ve stejné chvíli, kdy Syrtis zaklela.
„Ty jsi idiot, Bene.“

Holohlavý mariňák překontroloval svou zbraň a pak se na ty dva podíval. „Vždyť to zaútočilo,“ bránil se.

„Jenže to vypustilo nějaký feromon,“ odpověděla Syrtis a nervózně se rozhlédla. „Bylo to okamžité. Nevím, co je to látku, ale ulpěla na nás a je cítit… agresivně.“

Zoje přikývl a doplnil několik odborných výrazů. „Jako kdyby nás označkoval skunk,“ uzavřel to a potřásl hlavou. „Neměli bychom se tu zdržovat.“

Během jeho posledních slov začali vojáci jeden po druhém zvedat hlavy. Odněkud shora se totiž začalo ozývat podobné švitoření, jaké vydával ten pavouk. Ale znělo to, jako by ho vydávalo mnohem víc stvoření. Tu a tam se mezi listy rostlin nad nimi zablesklo něco stříbřitého. Pak už se na ně začali snášet další pavouci. Byli stejní jako ten první, ale bylo jich hodně. Muži nečekali, aby si je mohli spočítat a dali se do klusu. O moc rychleji se v bahnité půdě pohybovat nemohli. Všichni bez váhání směřovali k Peklobráně.

Zastavili se až na břehu bažiny. Tady už se nedalo mluvit o bahnité zemině, tady už byla jasná vodní hladina. Podle všech údajů byli zhruba v polovině cesty. Muži si vyměnili tázavé pohledy, do neznámé vody se nikomu dvakrát nechtělo. Vzadu za nimi se ale stále ještě ozývalo pavoučí švitoření. Vzdalovali se mu, ale ne dost rychle, aby měli času na rozdávání. Když kapitán přikývl, vydali se do vody. Postup vodou byl ještě pomalejší, ale ukázalo se, že jim nesahá výš než do pasu. Syrtis doufala, že se tak aspoň zbaví pavoučích feromonů do té míry, aby o ně přestali jevit zájem.

Pak se voda trochu zavlnila a jeden z mužů v čele skupiny zmizel pod hladinou. Stalo se to tak rychle, jako kdyby doopravdy zmizel. Nejděsivější na tom bylo, že se tmavá voda ani pořádně nerozvířila.

„Lukasi!“ vykřikl překvapeně voják, který kráčel za ním a bez váhání se vrhnul za svým parťákem. Díky vzájemnému sledování svých signálů nebylo pátrání po ztraceném Lukasovi nic složité. Brzy se z vody vynořili oba zápasící muži, kolem jednoho z nich bylo obtočené něco velkého a lesklého. Syrtis se ostře nadechla, když uvědomila, že je to veliký had, který ve vodě lapil Lukase do smyček svého dlouhého těla a teď je nemilosrdně utahuje. Vůbec si netroufala odhadovat, jakou sílu může takový tvor vyvinout. Určitě to bylo mnohem víc, než kolik by mohl člověk bez pomoci přežít.

Nikdo neváhal, ani neotálel a snažili se Lukase z hadova sevření uvolnit. Jenže had zde byl doma, tohle bylo jeho přirozené prostředí a byl dost velký, mohl lidské postavy, ve vodě pomalé a nemotorné, hravě odrážet údery své ocasu i výpady hlavou. Tlamu měl doširoka otevřenou a zuby v ní byly dlouhý a ostré. Lukas se v jeho sevření bránil stále méně, bylo zjevné že už nebude trvat dlouho a ztratí vědomí. Nakonec se to jeden z vojáků, snad Fabian, ale Syrtis si nebyla jistá, rozhodl risknout a na hada vystřelil. Had sebou zmítal tak divoce, že i z blízka byla velká šance, že střelec mine, ale rána hada poranila, i když nesložila. Zvíře vztekle zasyčelo a prudkým máchnutím ocasu srazil kapitána do vody. Jak se rozhlížel po původci jeho zranění, další střela ho zasáhla do hlavy a obrovský had ochabl, jako by byl loutkou, které někdo přetne vodicí provázky.

Zoje silnýma rukama vyprostil Lukase ze záhybů hadova těla, přehodil si bezvládného muže přes rameno a ohlédl se na zbytek výsadku. „Rychle, najděte kapitána a rychle odsud. Nevíme, co všechno by sem hadí krev ve vodě mohla přilákat.“ Nikdo neměl chuť počkat si na to.

Když se skupině podařilo dostat se z vody, Zoje ošetřil Lukase i kapitána. Lukas byl hlavně otřesený a mohl se těšit na mnoho rozsáhlých modřin, ale kapitánovi had zlomil několik žeber. Také se ukázalo, že jednoho z vojáků had kousl. Podle Zoje nebyl v ráně jed, ale kousnutí bylo hodně hluboké a na ošetřovně bude chtít důkladnější ošetření. Výsadek se rozhodl rozdělit. Zoje tu zůstane se zraněnými a několik zdravých vojáků je bude hlídat. A kdyby něco, pomohou jim vrátit se do člunu. Zbytek bude pokračovat k Peklobráně, podle senzorů že to nemělo být daleko. Syrtis půjde samozřejmě s nimi, protože má nejlepší šanci dostat se do lodních systémů. Až budou vědět, co se na palubě Peklobrány skrývá, dohodnou se na dalším postupu. Vysílačka se nepoškodila nikomu, takže v komunikaci by problém být neměl. Syrtis by si ráda trochu odpočinula, ale na to nebyl čas. Nikdo nechtěl riskovat, že je tady v té džungli zastihne noc.

Jak se k ztroskotané lodi zvolna blížili, ubylo stromů a museli se prodírat větším množstvím vegetace. Některé druhy rostlin na ně zaútočily, ale už se jim nestalo nic, co by se rovnalo setkání s velkým hadem. Nakonec se před nimi vynořilo něco obrovského a tak porostlého rostlinstvem, že se v tom zřícená nákladní vesmírná loď dala poznat jen těžko. Blikání senzorů ale bylo jednoznačné. Dorazili k cíli. Teď, po celém tom pochodu, měli opět vizuální kontakt s dronem, který jim potvrdil, že jsou na místě, a že v okolí není nic podezřelého. Byly zde mírné stopy radiace, nejspíše byly poškozeny palivové články lodi, ale hrozila jim jen malá dávka ozáření, se kterou si Zoje na ošetřovně poradí. Vydali se proto k lodi, aby našli cestu dovnitř.

Syrtis se připojila na palubní počítač Peklobrány a pustila se dešifrování lodních dat. Ve své době byl systém zabezpečen opravdu špičkově, ale dnes by jí získání plného přístupu k veškerým záznamům nemělo zabrat ani 10 minut.

„Jsem tam,“ oznámila tiše po méně než sedmi minutách. Nicméně vzhledem k okolnostem to bylo hodně dlouhých sedm minut. Přímo cítila, jak na ní visí oči ostatních mužů, zatím co projížděla data o drahocenném nákladu. Zamrkala, když došla na konec. „To není možné,“ vydechla a pustila se do kontroly údajů. Prvotní šok ale rychle nahrazovala jistota, že to, co vidí na displeji, je pravda.

„Co tam je?“ zavrčel někdo.

„Silikočipy, verze 1.0,“ odpověděla Syrtis hluše.

„Co?“ zeptal se nechápavě.

„Silikočipy verze jedna tečka nula,“ zopakovala Syrtis pomalu. „Peklobrána vezla miliony silikočipů první generace.“

„Ale… to nejde,“ namítl. „Vždyť i Argo už byla postavená na silikočipech 4.2, před dvěma lety jsme ji nechali upgradovat na verzi 5.0 a… Jak je to možné?“ zeptal se tiše.

Syrtis se na něj smutně podívala. „Když je na Peklobránu nakládali, byla to nejmodernější a ještě neodtajněná technologie. Musely být tou nejcennější věcí v celém osídleném vesmíru. Ale dneska jsou ty čipy jenom bezcenné smetí.“