Skrytý talent

Začtěte se do příběhu pana Alexe o tom, že váš talent nemusí být na první pohled patrný. A možná si při čtení uvědomíte, jaký je ten váš skrytý talent. Bobříkovi ponaučení by to určitě udělalo radost.

-*-

Žila, byla, jednou jedna bobří rodinka. Táta bobr, máma bobr a šest malých bobříků, jejich dětí — Adam, Bětka, Cilka, David, Eliška a Filip. Žili si poklidně na břehu jednoho jezera a generaci po generaci se starali o hráz, kterou postavili už jejich prapraprapradědečkové. Tahle bobří rodinka ale nebyla jen tak ledajaká rodinka. Už po staletí se vyznačovali uměleckým talentem, který neznal hranice.

Rok co rok se jeden bobr s druhým předbíhali, kdo vytvoří nádhernější umělecké dílo. Pozorný kolemjdoucí by si mohl všimnout nespočtu obrázků vyrytých do kůry, soch postavených z klacíků, listů a trsů mechu nebo dalších kreativních nápadů.

Však i Adam, Bětka, Cilka, David a Eliška se odmalička předháněli, kdo z nich je ten nejtalentovanější bobřík, kterého rodina kdy viděla. Den co den trávili venku, budovali, drbali se za ušima a nadávali, když jim jeden z nepozorných bratříčků či sestřiček ocasem něco poničil. Rodiče je chválili a rozplývali se nad každým novým výtvorem.

Ale možná se ptáte, co dělal Filip? Copak neryl také krásné obrázky do kůry? Filip se vždycky někam zatoulal a pak se všem snažil napovídat, že pracuje na uměleckém díle, které nikdo nesmí vidět, dokud nebude hotové. Jeho sourozenci ho proto často škádlili.

„Filipe, kdypak nám ukážeš ten svůj výtvor?“

„Filipe, je ta tvoje socha neviditelná?“

„A Filipe, viděl ji už vůbec někdo?“

Rodiče se ho snažili bránit, co to šlo, ale marně. A tak si ho jednoho večera tatínek zavolal, aby se s ním vydal plavat kolem hráze.

Čeřili vodu, ocasy jim sem tam plácly o hladinu. Filip se tu a tam potopil, aby náhodou tatínek nezačal něco povídat. Jenže se rozhovoru nemohl vyhýbat věčně.

„Filipe, copak se s tebou děje?“

„Nic, tati,“ odfrkl jen a znovu se ponořil. Jakmile vyplaval, přišla další otázka.

„Ale proč netvoříš s ostatními? Mohli byste se jeden od druhého učit.“

Filip cítil, jak na něj dopadá obrovský smutek. Znovu se ponořil pod hladinu, tentokrát velmi hluboko, skoro až na dno, kde nebylo nic vidět. Přemýšlel, že by toho využil — že ho tatínek nemůže vidět — a plaval by proti proudu, dokud by mu vydržel dech. Pak by plaval dál a dál a třeba by někde narazil na jinou bobří hráz a mohl by…

Ale to ho něco šťouchlo a uvědomil si, že se rozhodoval moc dlouho. Tatínek do něj šťouchl ještě dvakrát, dokud se Filip zase nevynořil nad hladinu.

„Já poznám, že s tebou není něco v pořádku,“ zamračil se na něj tatínek. „Nemusíš se bát, prostě mi to řekni.“

Filip doplaval na břeh a vylezl na kmen zlomeného stromu.

„Víš, tati,“ začal a dalo mu to spoustu práce, aby si udržel pevný hlas, „já asi nemám talent.“
Jeho tatínek se rozesmál.

„Tak o tohle tady jde? Ty se bojíš, že jsi horší než ostatní?“

Filip sklonil hlavu a popotáhl. On se nebál, on to moc dobře věděl. Naposledy se o nějaký výtvor pokusil před rokem. Snažil se vyrýt do kůry stromu podobiznu svých rodičů, chtěl jim to ukázat, až budou mít výročí, jako dárek. Jenže místo dvou bobrů se mu do kůry podařilo vyrýt dva tvary, které nepřipomínaly vůbec nic.

„Tatínku, já opravdu nemám talent. Nic mi nejde. Ani vyrývání do kůry, ani stavění. Ani nic jiného.“

Teď už se slzám neubránil. Doufal, že mu tatínek řekne, že se nic neděje. Vždyť v jejich rodině někdy musel být někdo jako on, nebo snad ne? Někdo, kdo neuměl nic? Jenže tatínek mlčel. Neobjal ho.

„Já tomu nevěřím, Filipe. Podívej, zkus vytvořit něco nového a příští týden se na to podíváme, ano? Určitě to nebude tak hrozné, jak říkáš.“

A pak už tatínek skočil do vody a plaval zpátky do jejich bobřího domečku.

***

Druhý den se Filip probudil ještě smutnější, než kdy dřív. Tatínek na něj sice povzbudivě mrknul, ale to mu nijak nepomohlo. Ocas táhl po zemi, když se jako vždy vydal po cestičce na svoje místečko, kde si hrál a přemýšlel a snil.

Filip možná neuměl malovat a stavět sochy. To věděl moc dobře a přestal se o to snažit už dávno. V jeho hlavě možná nefungovalo umělecké cítění, zato v ní dokázal neskutečně dobře analyzovat a počítat. Filip si to ani neuvědomoval, stejně jako celá jeho rodina.

Když přeplavovali řeku z jedné strany na druhou, vždycky vedl. Byl to Filip, kdo uměl nejlépe odhadnout, kde skočit do řeky, aby je proud donesl přesně na to místo, kam chtěli. Byl to on, kdo dokázal podle chování ptáků a ryb poznat, jaké bude další den počasí. A vždycky věděl, jak dlouhá má být větev, když bylo potřeba spravit hráz.

Jenže Filip tomu nerozuměl. Nevěděl, že jeho hlava je geniální úplně jiným způsobem, než by chtěl. A tak si ze stromu utrhl kus kůry a znovu se pustil do vyřezávání. Nadával, smutnil, ale nic nepomáhalo. Jeho výtvor stál za starou bačkoru, jako vždycky předtím.

Jenže do téhle chvíle jeho výtvory nikdo neviděl.

Za jeho zády křupla větvička a hned po ní další. Filip se ve strachu otočil, kus zlámané kůry mu vypadl z pacek. Mezi stromy se vynořili Adam a Eliška a za nimi i zbylí bobříci.

„Tak kdepak máš to svoje dílo, Filípku?“ smál se David a rozhlížel se kolem.

„Já nic nevidím,“ přidala se Cilka.
„Vážně je ta socha neviditelná?“

Filip v panické hrůze sebral svůj poslední výtvor z kůry ze země a přitiskl si ho k hrudi. Chtěl utéct, ale vytvořili kolem něj kolečko a nebylo kudy.

„Tak to ukaž, co to máš?“ natáhla se po něm Bětka.
Filip ucukl, ale to už ho z druhé strany chytil Adam a vytrhl mu kus kůry z ruky. Podíval se na něj, otočil ho všemi směry a pak se nahlas rozesmál.

„Co to je?“ křičel smíchy a hodil kůru zpátky Filipovi.
Ten ani nestačil zareagovat a nechytil ji. Než mohl cokoli udělat, po jeho paskvilu sáhla Eliška a začala se smát taky. Brzy se smáli úplně všichni, kromě Filipa. Ten cítil, jak se mu po tvářích kutálí veliké slzy. Stáhl ocas mezi nohy a nevšímal si smějících se sourozenců, kteří už se smíchy skoro váleli po zemi. Brzy se ztratil mezi stromy a šel dál a dál, kam ho nohy nesly.

Po nějaké době se začalo stmívat, ale Filip si toho nevšímal. Když ho natolik rozbolely nožky, že už nemohl pokračovat dál, zahrabal se do spadaného listí a usnul.

***

Probudilo ho šumění lesa. Zaposlouchal se do větru, prohánějícím se korunami stromů a srdce se mu málem zastavilo strachem. Netušil, jak to věděl. Ale blížila se bouřka. Velká bouřka, velký déšť. V tu chvíli mu na nos spadla první velká kapka a během pár vteřin už mu v uších hučel déšť.

Ve tmě skoro nic neviděl, a navíc neměl tušení, kde je. Zvedl se na nožky a vyrazil prvním směrem, který ho napadl. Už za chvíli dorazil k potůčku a s úlevou se pustil po směru jeho slabého proudu. Potok ho během chvíle navedl k řece. Stačilo už jen skočit do vody a nechat se proudem donést až k domečku.

Sotva to udělal, všechno kolem se rozsvítilo světlem blesku. Pak se ozvala rána.

Proud ho unášel rychle, ale stejně ještě stihl zahlédnout, jak se strom na břehu řeky zlomil a jeho část spadla do vody. Kmen se neodtrhl docela, visel ještě na několika vláknech. Ale Filipova mysl si dokázala velmi rychle spočítat, že takhle nevydrží věčně. Jednou se odtrhne a pak popluje po řece. A narazí do hráze.

Původní plán nechat se řekou nést, musel zavrhnout. Jeho krátké nožky se daly do pohybu, pomáhal si ocasem a plaval, co mu síly stačily. Před očima pořád viděl ten široký kmen a jeho sílu. Pokud narazí do hráze, celou ji zboří.

Co chvíli mu cestu osvětlovaly další a další blesky. Konečně začal poznávat krajinu kolem sebe, blížil se k hrázi.

Když ji konečně spatřil, všude byl klid. Bobříci se možná tulili strachem jeden k druhému, ale hezky v domečku a v teple. Jen Filip tušil, jaké nebezpečí jim hrozí. Doplaval ke středu hráze a ručkama ohmatával jednotlivé větve, které ji držely pohromadě. Měl plán, ale věděl, že ten plán by se jeho rodičům určitě nelíbil. A tak je nemohl probudit, ne, musel pracovat sám a musel to stihnout rychle.

Potopil se a jen po hmatu dál zkoumal větve. V hlavě počítal a počítal. Pak konečně jednu z větví vybral a zatáhl za ni. O kousek se posunula, ale potřeboval zabrat s větší silou. Ještě jednou pořádně zatáhl a větev se uvolnila. Nechal ji plout dál za hráz.

Vytahoval další a další větve. Hladina kolem něj se pořád zvedala a zvedala a brzy začala přetékat přes nižší místa hráze. Déšť neustával.

Filip netušil, kolik má ještě času, ale konečně se mu ve středu hráze podařilo vyhloubit dolík. Musel velmi opatrně vytahovat jednotlivé větve, aby se nezřítila celá hráz. Naštěstí jeho mysl fungovala perfektně. Ani jedno rozhodnutí nenarušilo funkčnost hráze.

Podíval se na svůj výtvor. Vprostřed hráze teď byl dostatečně velký otvor, aby jím mohl proplout celý kmen. Pokud se mu ho podaří nasměrovat špičkou po proudu.

V tu chvíli do něj zezadu něco narazilo a Filip vykřikl. Už se lekl, že je to kmen stromu, ale byla to jen jedna z větších větví, kterých se během zbytku noci u hráze naplaví ještě spousty. Ale výkřik probudil jeho rodinku. První se objevil tatínek.

„Filipe, co to děláš?“ křičel a plaval k němu. „Rozbil jsi hráz!“

„Ne, tati, to ne. Musíme to udělat.“

„Filipe, okamžitě vylez z té vody a pojď se schovat. Ještě do tebe uhodí blesk.“

„Tati, řítí se na nás strom!“

Všichni se v tu chvíli zastavili a na pár vteřin vypadali jako sochy, které stavěli na stráni.

„Co to povídáš?“ ptal se tatínek teď už mírněji.

Filip mu rychle vysvětlil, co se děje, i svůj plán. Tatínek ho nechápal, ale přikyvoval.

„Co je potřeba udělat?“

Filip se na chviličku zamyslel.

„Až se ten kmen přiblíží, musíme k němu. Já vylezu na něj a vy budete plavat kolem. Otočíme ho tak, aby prošel dolíkem.“

Jak řekl, tak i udělali. Taky byl nejvyšší čas. Kmen už se objevil u druhého ohybu řeky, které ještě zbývaly před poslední rovinkou před hrází. Všichni bobříci doběhli k prvnímu ohybu a čekali. Když se kmen přiblížil, byl otočený přesně tak, jak neměl, podélně, špičkou ke břehu.

Dalo jim to něco práce, než ho otočili. Filip na ně nepřestával volat, Adame doprava, tati doleva, tak, přesně tak, ne, trochu vpravo, to je moc, jo, takhle…

Nebudu vás dál napínat, špička kmene krásně projela dolíkem v hrázi, stejně jako jeho zbytek. Hráz zůstala neporušená.

Od té doby se už Filip o umělecké dílo nikdy nepokoušel. Nebylo to potřeba. Všichni obdivovali jeho statečnost i schopnosti. Začal se místo toho starat o hráz, den co den ji vylepšoval a kontroloval, že je každá větev na svém místě. Brzy se jejich hráz stala tou nejlepší, nejpevnější a nejkrásnější hrází široko daleko.

Filipa totiž napadlo, že by hráz mohl ozdobit. A tak ty nejlepší výtvory jeho sourozenců a rodičů můžete vidět na vrcholku hráze. Filipovi se od té doby nikdo nesmál. Přece jen, kdo ví, kde by bez něj teď byli?