Vůně česneku

Vydejte se se slečnou Viljou a bobříkem volnosti do doby, kdy lidstvo žilo ještě v tlupách. Jen si potvrdíte, že to nebyl jednoduchý život.

-*-

Utíkala. Utíkala, co jí síly stačily. Soumrak ze světa zvolna vymazával všechny barvy, což orientaci v lese, který neznala dokonale, neusnadňovalo. Ale nebylo to poprvé, kdy musela utíkat o život v ne moc známé krajině, takže jedna část její mysli nacházela dost prostoru na to, aby myslela i na jiné věci, než jak si zachránit život.

Když Ruh přišel s tím nápadem, vypadalo to skvěle. Ne, bylo to přímo dokonalé. Klanové války byly nekonečné. Nikdy netrvalo mnoho zim, než některý z náčelníků zemřel. Nemoci, zranění, nehody při lovu, výzvy jiných mužů… existovalo mnoho a mnoho důvodů, proč byl život náčelníka obvykle krátký a pokaždé následovala nová vlna válčení. Opravdu záleží na tom, proč do vesnice vpadl cizí klan, aby kradl, pálil a znásilňoval? Je bratr méně mrtvý, když ho zabijí kvůli pradávné krevní mstě, než kdyby ho zabili kvůli tomu, že nový náčelník klanu chtěl vyzkoušet svou sílu nájezdem?

„Co kdybychom odešli pryč?“ řekl Ruh jednoho zimního večera u táborového ohně.
Jak prosté, jak dokonalé. Kdyby se celá tlupa sbalila, mohla by odejít někam daleko od toho všeho, usadit se tam a žít ve skutečném míru. Mohlo by trvat víc zim než prstů na rukou, než by se setkali s jinou tlupou, klanem nebo jen skupinkou lovců. Stačí si vybrat směr a jít. Když půjdou dost dlouho, zmizí z dohledu poslední kouř táborového ohně. Když půjdou ještě dál, nebude pravděpodobné, že by je našli cizí lovci. A potkají-li časem jiné lidi? Nebudou je znát, takže mezi nimi nebudou žádné krevní msty ani jiné krvavé dluhy. Možná budou muset bojovat, s tím je vždy nutné počítat, ale nebude to nezbytné. S cizinci se někdy dalo vyjednávat a obchodovat.

Tlupa tím nápadem nebyla tak nadšená jako Larhana. Někteří členové chápali, jaké výhody by to mohlo přinést, ale pro většinu bylo nepředstavitelné, že by měli odejít úplně pryč ze známých krajů. Tady bydleli, kam až paměť všech sahala. Věděli, kterým směrem a jak zhruba daleko je která osada, kde je na co třeba dát si pozor, kdy přichází déšť, kdy se objevují první mrazy, kdy a kudy táhnou zvířata, kde jsou řeky, potoky, tůně a mokřady, kde bydlí duchové, která místa patří mocným bohům a která jsou prokletá. Tu a tam některou tlupu úplně zničila jiná, několikrát se stalo, že tlupu zabili duchové nějakou nemocí, nebo se tlupa rozpadla či rozdělila, ale nikdo se nepamatoval, že by se nějaká prostě sebrala a odešla úplně pryč. Ale nakonec se je podařilo přesvědčit.

Stěhování osady na jiné místo nebylo nic nezvyklého, konalo se každých pár zim, někdy i častěji, a když už budou na pochodu, co je to jít pár úplňků místo dní? S dostatečnými zásobami nebude hladovět nikdo a při dobrém načasování by neměl nastat problém, ani co se počasí týče. Když se dostanou do oblastí, kde lidé nejsou, neměli by nastat problémy ani s prokletými místy a rozzlobenými duchy a bohy. Místa se přece stávají prokletými proto, že tam lidé udělali něco moc zlého, duchové se zlobí, když je lidé vyruší, bohové, jsou-li lidmi uraženi, a tomu všemu se dá vyhnout. Navíc má tlupa svého kouzelníka a ten nebezpečí tohoto druhu jistě vycítí a varuje je včas. V takovém případě by navíc mohli úplně nové duchy nebo bohy potěšit a získat si tak jejich přízeň.

A tak se rokovalo a rokovalo, až nakonec souhlasili všichni, na jejichž názoru záleželo. Tedy všichni muži a dost žen, aby ten zbytek nemohl dělat problémy. Inu, znamení byla podle vykladače příznivá a s jarním táním, které přišlo brzy, měli lovci několik opravdu úspěšných výprav, takže hlad nehrozil.

Larhana se dostala do části lesa, kterou znala opravdu dobře. Ještě trochu na západ a brzy bude dost blízko nové osady, aby mělo smysl začít volat o pomoc. Ale zdálo se, že smečka to ví taky a snaží se ji odříznout a odklonit zpátky do nitra lesa. To začínalo být horší než zlé.

Vydali se na cestu po jarních deštích, kdy bývá lov úspěšný, vydali se slunci vstříc. Tím směrem byla nejmenší šance potkat nepřátelskou osadu, a pokud někde tímhle směrem slunce vstává, jistě tam bude dost zvěře. O rostlinách nemluvě, protože ty rostou vždycky nejlépe, když mají dostatek světla a kde může být světla víc?

Putovali dva úplňky, když dorazili k horám. Ačkoliv cestou zažili mnoho příhod a ne všechny končily právě šťastně, většina tlupy byla živá, zdravá a dalo se říct, že jim štěstí přeje. Přesun celé tlupy bez ztráty jediného života nepamatoval nikdo. Znamení byla stále dobrá, a tak se rozhodli hory překročit. Sice se ozvalo pár opatrných hlasů, že za horami by svět mohl končit a jelikož se zdály vysoké, možné to bylo, ale i kdyby za nimi čekalo jen obrovské jezero ohně, z něhož se každé ráno rodí slunce, pořád se mohou otočit a jít zpátky.

V horách tlupě štěstí přálo o poznání méně, ale podařilo se jim je překonat, a když stanuli v krajině za horami, pořád jich byla většina živá. Tato nová země byla trochu jiná, než jakou ji znali z domoviny. Tu a tam naráželi na rostliny, houby a dokonce i zvířata, které nikdo z nich neznal. Nebylo jiné vše a někdy byly rozdíly jen poměrně malé, ale jindy šlo o něco opravdu doposud nikdy neviděného. Ale nejdůležitější bylo, že nenacházeli žádné stopy po jiných tlupách. Žádné zbytky opuštěných osad, zbytky pastí, oltáře, jámy, pařezy, popel… nic, co by ukazovalo na to, že tu kdy byli lidé. Občas někdo vyšplhal na vysoký strom a kouř táborového ohně nezahlédli nikdy. Dokázali to.

Tak našli příhodné místo, kde mohla tlupa vybudovat novou osadu. Lovci začali na svých výpravách mapovat vzdálené okolí osady, sběrači pročesávali lesy blízko. Pomalu se rozšiřoval okruh kolem nové osady, který tlupa znala. Opravdu znala. Nebylo zde mýtiny, tůňky, křoviska ani větší díry v zemi, o které by zde noví usedlíci nevěděli. Zhruba v polovině léta se na blízké řece objevil vor se skupinou kupců. V krajině, odkud tlupa přišla, byli kupci vzácní a o to váženější. Tvrdí muži, kteří by své životy nedali lacino, ale vždy ochotní se nejprve domluvit na obchodu a neprolévat krev. Pokaždé měli mnoho úžasných věcí, od šperků, přes sůl a kouzelné byliny, až po nástroje vyřezané z kostí zvířat, jaká v krajině tlupě známé nežila, protože nikdo neznal kosti, ze kterých by se takové věci vyřezat daly. Jehly, šídla, hroty šípů, škrabky, pazourkové čepele, nástroje z lastur. Poklady, jakým nebylo rovno. A téměř vždy se dala najít kožešina, paroh nebo amulet z kořene posvátného stromu, za který se dalo to či ono vyměnit. Tito kupci byli stejní. Byli bohatí, silní a lační po výměně, nikoliv po krvi.

Ruh byl váženým mužem, protože nikdo si nedovolil zapomenout, že odchod byl jeho nápad a Larhana a mnoho dalších, kteří odchod od začátku podporovali, si užívali života v míru.

Věci se začaly kazit, když se s koncem léta začaly dny krátit a noci začaly být nepříjemně chladné. To se začalo za nocí stále častěji ozývat vlčí vytí. Vlci se ale toulají krajem, takže se tomu nikdo nepodivoval. Vlčí smečky jsou jako některé lidské klany. Mají své teritorium, kde nesnesou žádné vetřelce, ale pohybují se spolu s tahy velkých stád zvířat. Po mnoho úplňků zde nikdo neslyšel vlka a nezahlédl vlčí stopy, protože prostě přes léto lovili jinde a sem se stahují na zimu. To je normální chování těchto šelem a je to dobré znamení, mnuli si lovci ruce. Vlci jsou moudří a nestahovali by se na zimu někam, kde není kořist. A kde je kořist pro velkou vlčí smečku, tam se najde dost potravy i pro lidskou tlupu.

Pak skupina lovců na své výpravě objevila roztrhaného losa. Když o tom pak vyprávěli u táborového ohně, nikdo se nezmohl na víc než jen kroucení hlavou. Los je velké, statné zvíře a tohle byl dle paroží opravdu dobře rostlý býk. Sehraná a velká vlčí smečka dokáže takové zvíře skolit a každé malé dítě ví, jak je lov smečky krvavý. Je-li zvíře velké a silné, vlci ho vždy jen zraní a pronásledují ho dál. Znovu a znovu, až zvíře z ran ztratí tolik krve, že mu začnou docházet síly. To není čistá práce, jako když loví rys nebo i medvěd. A krve tam bylo mnoho. Ale proč by vlci losa roztrhali na kusy a nic nesnědli? Medvěd by smečku unavenou velký lovem zahnat mohl, hádali někteří lovci. Ale proč by medvěd zaháněl vlky, aniž by se pak na jejich kořisti sám nakrmil? O tom, že losa rozsápalo něco se zuby a drápy, nikoliv oštěpy a luky, nebylo sporu. Patrně zde žije duch nebo malý bůh, usoudil nakonec kouzelník. To smysl dávalo.

Ale los byl jen prvním zvířetem, které lidé v takovém stavu našli. Prvním z mnoha. Pak se začali ztrácet lidé. Když kolem osady brousí vlci, není divné, že se ztratí pár dětí. Je to smutné, ale každá zima si vybírá svou daň na dětech i starých lidech a vlci jsou jeden z jejích způsobů, jak si životy vezme. Znepokojující bylo, když se nevrátilo několik lovců. To bylo jen několik nocí předtím, než se Larhana vydala k řece obhlédnout vrše. Řeka byla na ryby bohatá.

Hlava jí nebrala, jak se mohla s návratem od řeky opozdit tak, že ji zastihl soumrak ještě v lese. Asi to bylo tím během, pomalu začínala cítit únavu, ale nedokázala si na počínání jasně upamatovat. Vrše kontrolovala mnohokrát, nejednou v nich našla ryb více než dnes, ale nikdy jí to netrvalo tak dlouho. Když se konečně vydala zpátky do bezpečí osady, objevili se. To vlastně nebyl ten správný výraz. Neviděla je. Nezahlédla nic než jen stíny, ale museli to být vlci. Bylo jich několik a lovili společně, to dělají jen vlci a lidé a na lidi byli moc rychlí, moc kradmí, měli příliš nohou. Ozývalo se vrčení. Víc vrčení, než kdy vydával ten nejvzrušenější muž, jakého kdy slyšela. Bylo hluboké a připomínalo jí spíš medvěda, ale medvědi se nedovedli pohybovat s takovou elegancí. Ti by se nedokázali nenechat plně zahlédnout. Byli to prostě jen hodně velcí vlci.

Když se naposledy pokusila změnit směr k osadě, znovu ji odřízli. Hnali ji jako koloucha do srdce lesa, daleko od lidí, daleko od ohně, který zažene i nejhladovější šelmu. Uvědomila si, že stíny zase o něco zhoustly. Uvědomila si, že jí tepe ve spáncích, že se jí dýchá hůř. Vydržela běžet celé hodiny jako každý, kdo se dožil dospělosti a nebyl kouzelníkem ani vykladačem znamení. Ale ne takovým tempem. Uvědomila si, že zemře.

Zamířila tedy do hloubi lesa, kam ji hnali. Jistě, mohla se prostě zastavit a nechat se rozsápat, ale kolouch také běží, dokud mu síly stačí. Někdy štvanici přežil. Pod nohama jí šustilo listí a tu a tam jí šlehl nějaký šlahoun, rostly zde ostatně ostružiny. Nevadilo jí to, kdo je zvyklý se pohybovat po lese bosky, toho nějaký ten škrábanec nezpomalí ani za mnohem mírumilovnějších okolností. Jen jí blesklo hlavou, že je všude tolik listoví, protože první mráz, který by ohlásil konec podzimu a příchod zimy, ještě nepřišel a zeleň nespálil. Nemusí se obávat, že by uklouzla na ledu, ale zvyšuje se tím šance, že přehlédne něco, co by jí mohlo podrazit nohy, což by znamenalo konec.

Hluboké zavrčení se ozvalo hlasitěji než doposud. Ten vlk musel být opravdu obrovský. A byl blíž, než předpokládala. Smečka musela vědět, že mají osadu za zády, záchrana kořisti lidmi s ohněm tak nepřipadá v úvahu a brzy na ni zaútočí. Měla u sebe čepel z pazourku a věřila, že by jednoho vlka mohla dostat. Nejspíš jí přitom prokousne hrdlo, ale to je rychlé. Nemusí se bát, že by příliš trpěla a alespoň jednoho vezme s sebou. To není tak špatné. Možná by za to mohla získat vlastní hvězdu na nebeské báni nebo se stát duchem, který by…

Noha se jí do ostružiní zapletla a Larhana letěla. Pochopitelně za takových okolností nemohla letět dlouho ani daleko, ale pro ni jako by se vše zpomalilo. V těch nekonečných okamžicích viděla vše a jasně, jako by bylo poledne. V ostružiní byl zapletený klacek, kvůli kterému se jí tam noha zachytila. Letěla do trsu konvalinek. Jen díky tomu nečekanému pádu se vyhnula spárům prvního útočníka. Nebyl to vlk. Byla to příšera.

A pak náhle dopadla, v noze jí zabolelo a vyrazila si nárazem dech, protože mezi listy konvalinek se schovával kořen, a tak nespadla jen do měkké lesní půdy. Když se jí znovu podařilo se nadechnout, do nosu jí praštila vůně, která neměla s konvalinkami nic společného, ucítila česnek. Ale pak všechno tohle přestalo být důležité.

Bylo jich šest a vytvořili kruh. Pomalu se k ní blížili, vrčeli a zastavili se od ní jen několik kroků. Larhana se pokusila vstát, ale bolest v noze jí to nedovolila. Musela si ji podvrtnout, nebo přeslechnout, když se kost v noze zlomila. Začala se tedy plazit, ale když po několika okamžicích dosáhla kmene stromu, kolem něhož ty rostliny páchnoucí po česneku rostly, vzdala to. O kmen se opřela zády, pevně v dlani sevřela svůj pazourkový nůž a čekala.

Příšery začaly obcházet kolem, ale udržovaly si od ní odstup. Když vyšel měsíc, zalitovala, že je téměř úplněk a v bledém světle na ně vidí. Ta stvoření vypadala jako odporní kříženci vlků a lidí. Pohybovali se po čtyřech, ale tu a tam se některých z těch tvorů vztyčil na zadní, úplně jako by to udělal člověk, a zavětřil, jako by to udělal vlk. Byli porostlí srstí, která se zdála černá, ale zdaleka ne tak rovnoměrně jako vlci. Ale co záleží na srsti? Jejich až příliš inteligentní oči žhnuly a co chvíli se v měsíčním světle zaleskly drápy a zuby, za které by se nestyděl ani medvěd. Nikdy v životě o takových tvorech neslyšela. Nikdy neviděla náhrdelník ani talisman vyrobený z takových zubů nebo drápů. Nedovedla si představit, že by se našel člověk, který by takové stvoření zabil a nevzal si je jako trofej, aby z nich mohl čerpat sílu. Každý přece věděl, že takové šperky a talismany nosí štěstí při lovu a přinášejí svému nositeli sílu zvířete, z něhož pocházejí. Jediné vysvětlení bylo, že tyto tvory ještě žádný člověk nezabil. Byli tak obrovští a svaly na nich jen hrály. Nebylo pochyb o tom, že sílu těchto tvorů si nelze ani představit.

Nechápala pouze, proč na ni ještě žádný nezaútočil. Proč to protahují? Bylo jí jasné, že na ni nechtěli zaútočit v blízkosti osady, a tak ji zahnali do lesa, ale proč to teď oddalují? Copak si s ní chtějí hrát? Ale nezdálo se, že by se ti tvorové bavili. Švihali ocasy, vrčeli, chňapali po ní a jevili se stále vzteklejší a vzteklejší, jako by měli svou kořist těsně mimo dosah. Jako dítě jednou v zimě před vlky vylezla na strom a ti pak pod ním vyváděli úplně stejně. Přemýšlet bylo těžké, protože jak se zastavila, únava ve svalech se začínala ozývat, bolest v noze zvolna pulzovala a slibovala mnoho bezesných nocí. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby se mohla o trošku lépe soustředit. Znovu ji do nosu udeřil pach česneku. Ani jedna z těch příšer se nedotkla těch rostlin, uvědomila si. Možná, že se jí podařilo spadnout na jediné bezpečné místo a pokud počká dost dlouho, ty stvůry odejdou a ona se bude moci vrátit zpátky do osady.

Probudila se celá ztuhlá, rozbolavělá a prokřehlá. Nepamatovala si, že ji přepadl spánek, ale nezáleželo na tom. Důležité bylo, že byla sama. Ať už se ty obludy vzaly odkudkoliv, teď byly pryč. Lesní prsť kolem rostlin s česnekovou vůní byla celá zdusaná, ale les byl tichý, v měsíčním světle se nikde nepohnul ani lísteček. Podle polohy měsíce poznala, že je zhruba polovina noci. Pohodlněji se usadila a čekala. To, že je nevidí a neslyší, ještě neznamená, že nejsou poblíž, osada je daleko a noha ji bolela. Čekala dlouho. Měsíc se na nebi o poznání přesunul, když zaslechla vytí, o němž už věděla, že nepatří vlkům ale vlčím lidem. Znělo z dálky. Nakonec se tedy zachovali jako vlci, usoudila. Když pochopili, že je kořist mimo jejich dosah, vydali se hledat jinou. Pro jistotu si natrhala tolik listů, které jí připomínaly konvalinky, kolik mohla. Každý ví, že rostliny mohou být magické a sloužit jako amulet. Teď, když je viděla zblízka a poměrně v klidu, shledala, že konvalinky připomínají jen vzdáleně.

Když se dostala do osady, už svítalo.

Na jaře, když se řeka uklidnila, vydali se kupci na svou pouť. Vory si stavěli obzvláště pečlivě, protože tentokrát byl jejich náklad mimořádně cenný. V zimě se na ně opravdu usmálo štěstí. Když proplouvali lesem, kde se minulé léto z ničeho nic objevila nová osada, s překvapením shledali, že se tam lidem daří stále. Tradovalo se, že těmto lesům je lépe se přes zimu vyhnout, ale této tlupě se zde podle všeho podařilo přežít a ještě ke všemu se jim vedlo dobře.

Všechny chýše byly ozdobeny škapulíři a svazky rostlin. Místní vyprávěli, že ty rostliny dokáží zahnat stvůry silnější a nebezpečnější než medvěd a byli ochotní se o svá kouzla podělit. Ale kupci se nenechali ošálit – i hlupák po čichu přece pozná česnek! Svůj poklad zde proto lidem k výměně nenabídli. Ale to nevadilo. Získali pár pěkných kožešin za trochu soli a pár čepelí z pazourku. Férová výměna pro osadu téhle velikosti. Svůj poklad nabídnou v bohatších oblastech a dostanou za něj víc.

A tak Ruh, Larhana, ani nikdo jiný z celé tlupy nezjistil, že kupci v zimě vyměnili kožešiny za čepele zhotovené z pozoruhodného materiálu. Cizinci, kteří je nabízeli, mu říkali bronz. Ale bylo to fér, oni zase nepoznali cenu, jakou byliny s vůní česneku měly.