Budoucnost lidstva

Ulovit bobříka budoucích dnů za pomoci veršů? Slečně Cesmíně to nedělalo žádné problémy.

-*-

Zářivá bytost vesmírem letí,
myšlenky jsou jako zajetí,
kolem prostor nekonečný,
sen je pro ni jako věčný.

 

Jak dlouho už cestuje?
Kam vlastně pluje?
Kým bývala už téměř zapomněla,
vzpomínka jí květinou zavoněla.

 

Kdysi před lety člověkem bývala,
to se ještě ze Země na nebe dívala,
ráda se v přírodě procházela,
květinové záhony vysázela.

 

Krásnou květinářkou bývala,
vůně a květiny, to vše znala,
život s rodinou byl šťastný,
požitek ze všeho slastný.

 

Co se to tenkrát přihodilo?
Všechno se náhle změnilo.
Lidé si přírody nevážili,
vše kolem sebe ničili.

 

Změny pozvolna přicházely,
tornáda s domy divoce házely,
požáry úrodnou půdu spálily,
vodní síly všechno zaplavily.

 

Počasí napříč planetou jako by se zbláznilo,
nařčení, že oteplování není, vše zazdilo,
nemoci mnoho lidí zasáhly,
bolesti se všude ničivě táhly.

 

Země se stávala neobyvatelnou,
zničena pohromou živelnou,
lidé konec jen uspíšili,
zvěsti o zániku se šířili.

 

Šílený vědátor s nadějí přišel,
způsob, jak přežít, prý našel,
o ceně za nesmrtelnost se zapomněl zmínit,
planetu se už nikdo nepokoušel zachránit.

 

Většina lidí se do laboratoře hrnula,
naděje přežití jim jako hvězda vzplanula,
zázračný přístroj hmotu v energii změnil,
v nekonečnu nás všechny navždy uvěznil.

 

Lidstvo se transformovalo do bytostí vesmírných,
každý se vydal jinam, do dálek nezměrných,
jako zářivé koule ve vesmíru zmizeli,
rodnou planetu Zemi už nikdy neviděli.

 

Vesmírné bytosti dál putují,
své svědomí navždy zpytují,
pomalu na život zapomínají, kým byly,
schopnost myšlení někteří pozbyly.

 

Bytost, která květinářkou bývala,
svou tichou píseň samoty zpívala,
k Zemi se často vracela,
její krásu stále obdivovala.

 

Když lidstvo z planety zmizelo,
jako by naději budoucnosti zaselo,
příroda je znovu zdravá,
život všem zvířatům dává.