Když byla Alice ještě nevinné děvče, ráda si hrávala s svou sousedkou Májou veknu. Bylo jim jedno, jaké je počasí, vyhrály si za všech okolností počasí. Jednou se však nevydařilo vše podle plánu.
Alice nebyla při probírání uplynulých dnů ve sprše, jak bylo jejím běžným zvykem. Ráda by tam došla, ale byla slabá a ještě lehce drkotala zuby při pomyšlení, co všechno se stalo či se mohlo stát. Když zavřela oči, viděla pláně plné čerstvého sněhu, pod nohama cítila jeho křupání, a ruce měla celé studené a lehce v křeči. Prostě nebyla ještě tak říkajíc ve své kůži – o tom ostatně svědčil i fakt, že ač byl víkend za dveřmi, stále měla zelené vlasy z minulého týdne.
Alice se celá třásla a jen silou vůle se držela, aby se nerozbrečela. Její budoucnost je nejistá. Ta slova se jí stále honila hlavou, zatímco sledovala vrbovou ženu, jak se stará o Terezku.
Alice stála ve své kanceláři a se soustředěným výrazem zírala na prázdnou bílou tabuli. Na stole opodál ležela hromádka čistých kousků papíru a několik fotek. Alice mlčky zvedla první z nich a přilepila ji do středu tabule. Byla to fotka Patricka, kterou našla na stránkách jeho firmy.
Hrabě stál pod mocným proudem sprchy. Studená voda ho bičovala svým ostrým přívalem ledových jehliček a vymývala z něj napětí a stres uplynulých dní. Jak rychle ty dny utekly a jak velmi mu změnily život!
Alice byla začtená do policejního spisu. Něco se jí stále nezdálo, něco chybělo. Jeden dílek, který by celý případ vyřešil. Vražedná zbraň nebyla nikde na místě činu k vidění.
Oběť byla uškrcena, dle otlačeniny na krku a kousků vláken se jednalo o lano. Pachatel musel být určitě precizní, neboť na místě krádeže bylo minimum důkazů. Žádné otisky, odstranění svědků bez použití zbraně či nože. Jenom pár věcí bylo neuklizených. Rozbité sklo a ztracená věc.
Alice se prudce rozeběhla. Odrazila se poprvé, podruhé, potřetí, skočila. Stihla to. Dveře tramvaje se za ní dozavřely a odkudsi zpředu zaslechla láteřícího řidiče: "To si nemůžete počkat na další?! Neznáte předpisy?! Víte vy...!"
Oslnila spolucestující zářivě zelenými kadeřemi a ignorovala výtky, které prolétaly tramvají směrem k její osobě. Něco ji nadmíru zaujalo.
Alice se sesunula do klubíčka zády ke stěně a popadla se dlaněmi za hlavu. Ne, ne, ne, to přece nemůže být pravda! Co je to za hrůznou noční můru, chci se probudit, PROBUDIT! vzlykala a třásla se hrůzou. Bylo toho na ni moc a nevnímala okolí, takže neslyšela, když po schodech zazněly kroky a dovnitř vešli dva "policisté".
„Myslíš si, že bude ten projekt sedět? Je vše správně?“
„Pokud to prošlo doteď vše, tak i tohle musí určitě projít. Byli by blázní, kdyby tě v posledním kole vyhodili. Promarnili by velkou šanci. A minimálně já ti věřím,“ řekla Alice směr ke Káti při natahování se pro sklenici vína. Káťa miluje borůvkové víno, ale Alice si raději popije klasického levného vína.
Alice rozrušeně zabouchla dveře svého bytu, odhodila klíče kamsi do prostoru a zamířila přímo ke svému pracovnímu stolu. Odložila na něj svou tašku, ztěžka dosedla za stůl a z jeho nejsvrchnějšího šuplíku vytáhla nůž na dopisy. Hlavou se jí proháněla jedna nejistá myšlenka za druhou, když ze své tašky vylovila obálku se svým jménem. Obálku, kterou sotva před hodinou obdržela od Patrickova právníka. Na moment zaváhala, ale poté se přeci jen odhodlala ji otevřít. Z obálky vyklouzl jediný list papíru, hustě popsaného uspěchaným písmem. Opatrně jej vzala do rukou a započala číst.