Poutník

Šel dál, kam ho nohy nesly. Další rok strávený na cestě se nezadržitelně blížil ke svému konci. A poutník věděl, že již příští rok nalezne svůj cíl. Nebo alespoň útočiště, kde by na čas strávil pár chvil odpočinku ve společnosti lidí. Jak ti mu scházeli… Ale ještě za nimi nemohl. Ne, dokud nenastane ten správný den.

Cesta ho vedla kolem jezera. Měl pocit, jako by to místo bylo něčím zvláštní, ale nedokázal říct čím.

Slunce už pomalu začínalo zapadat, když došel k staré vrbě. Usadil se k jejímu kmenu, opřel se a jen tak se kochal výhledem. Najednou měl pocit jako by na kopci viděl stát hrad. Překvapeně zamrkal, ale hrad byl ten tam.

„Jsi už unavený, kamaráde,“ promluvil sám k sobě. „Potřebuješ se pořádně vyspat.“

Poutník zavřel oči a během chvíle upadl do hlubokého spánku. Zdálo se mu, že kolem něj sedí spousta dětí a čte mu všemožné příběhy. Kolem pobíhali bobříci a poletovaly víly. Byl to zvláštní sen. A přesto se mu nic tak krásného už dlouhé roky nezdálo.

Ráno se probudil příjemně odpočatý a s úsměvem na tváři vyrazil dál. Nevšiml si ženy stojící na kopci, která ho pozorovala a odvážila se sejít k vrbě až ve chvíli, kdy si byla jistá, že se poutník nevrátí.

„Měla jsi na noc zajímavého společníka,“ pronesla žena a pohladila vrbu.

„Hledal jen místo, kam složit hlavu,“ odpověděl hlas ve vrbových proutcích.

„Zajímavé, že sem dokázal dojít. Kouzlo bránící naše pozemky by mu přeci v tom mělo zabránit,“ zamyslela se žena, sáhla do proutků a vytáhla pergamen s básněmi.

„Není to obyčejný poutník,“ zašeptal hlas vrby. „Brzy jej poznáš. Až na podzim vstoupí do hostince, věř, že jeho příběh bude plný ctností.“

„Aby nebyl jediný. Svět už přeci jen zná víc neřesti, než ctností,“ usmála se žena. „Zítra se zase zastavím. Dnes bohužel nemám tolik času.“

„Budu se těšit,“ zašeptala vrba.

Žena odešla zpět do hradu a vrba zůstala sama. Najednou se proměnila do své druhé podoby a upřela pohled do dáli. S nadějí a s očekáváním vyhlížela další rok plný nových nepoznaných příběhů.