Porouchář

Povídka psaná pro Literární seminář, který vede kolegyně Rawenclav. Ukazuje, že lidské osudy jsou nevyzpytatelné a co se jeví nesmyslné, může mít sice možná těžko postižitelný, ale přece jen smysl. Nebo si to aspoň můžeme myslet.

*

Byla hluboká noc. Město spalo, jen osamělá tramvaj zacinkala. Projela kolem divadelní budovy, aniž zpomalila. Řidič správně vytušil, že na této zastávce nikdo nastupovat nebude.

Ke správnému závěru ovšem dospěl na základě nesprávných předpokladů. Domníval se, že když představení skončilo před třemi hodinami, budou již doma ve svých postelích nejen diváci, ale také herci, osvětlovači, maskéři, technici, ba i režisér.

Velmi by ho udivilo, kdyby zastavil, vystoupil – třeba, aby si ulevil –, podíval se skrz prosklenou vstupní bránu a spatřil polootevřenými dveřmi do sálu prosvítat světlo. Zřejmě by ho napadlo, že zapomněli zhasnout, ale protože není zaměstnancem divadla, nýbrž dopravního podniku, rychle by zase nastoupil do tramvaje a rozjel se pryč, protože pokud by se na další zastávce vyskytl nějaký cestující, nepotěšilo by ho, že má tramvaj zpoždění, ani kdyby se dozvěděl, že se tak stalo z velmi dobrého důvodu – šetření elektřinou v budově městského divadla. Proto by již neuslyšel, jak se z divadelního sálu ozývají pád a výkřik.

Kdyby však se řidič rozhodl zkusit, zda není skleněná brána odemčená, a ona byla, pak by možná vstoupil dovnitř, odhodlaný zhasnout zbytečné světlo. Vešel by do hlediště a spatřil, že jeviště je jen mírně osvětlené, ponořené do tmavého šera. Sledoval by chvíli noční, ztichlou divadelní scénu. Sledoval by ji tak dlouho, dokud se opona nepohnula, prudce se nezatáhla a o chvíli později ospalou atmosféru neproťal výkřik: „Sakra, už zase!“

A tak sice byla noc, ztichlá divadelní scéna, opona se náhle pohnula a o chvíli později ospalou atmosféru proťal výkřik, ale to vše se stalo bez přítomnosti řidiče, který v tom okamžiku již brzdil u příští zastávky, kde vskutku čekal jeden pozdní cestující, který byl velmi potěšen, že tramvaj nemá zpoždění.

Řidičovo rozhodnutí by veřejnost mohlo mrzet, neboť se kvůli němu od něj nemohla dozvědět, co se v divadle stalo, ale naštěstí se to dozvěděla jinou cestou. V novinách totiž po týdnu vyšel inzerát nadepsaný: Městské divadlo hledá poroucháře. Reagoval na něj poruchář telefonní společnosti, který byl velmi kulturně založený, a jeho stávající práce jej proto neuspokojovala, ale v divadle se dozvěděl, že nehledají porucháře, který by poruchy odstraňoval, nýbrž poroucháře, který je bude způsobovat. Poruchář na divadlo ihned podal žalobu pro diskriminaci a svůj příběh prodal televizi Super. Podle deníku Výboj použil peníze, které tak získal, ke koupi sopečného ostrova v Tichém oceánu, po jehož výbuchu o veškerý majetek přišel. Dožívá nyní v australském chudobinci.

Reportáž televize Super informovala veřejnost o strašlivé poruše opony v městském divadle, která narušovala představení nejnovější divadelní hry Andyho Papaláše Nikdy neodejdu. Opona se uprostřed představení sama od sebe začala spouštět, ba padat. Údržbář budovy Městského divadla a opravář v jedné osobě si s tím dlouho nevěděl rady. Trávil v práci dvacet čtyři hodin denně a téměř ochraptěl samým vykřikováním: „Sakra, už zase!“ Nakonec vyměnil všechny motory, celou elektroniku a prostě vše, co se podílí na pohybu opony. Divadlo na nákup nových součástek získalo grant ze státního fondu pro rozvoj kultury.

Pochybnost, zda toto k rozvoji kultury může přispět, byla rychle vyvrácena, když se ukázalo, že divácký úspěch nejnovější divadelní hry Andyho Papaláše Nikdy neodejdu byl způsoben právě porouchanou oponou. Lidé chodili do divadla sledovat, kdy zase spadne a jak se s tím herci vyrovnají tentokrát. Po její opravě se počet diváků na představeních radikálně snížil.

Režisér se pokusil poruchu nahradit tím, že opona bude spouštěna na jeho pokyn, ukázalo se však, že diváci preferují spouštění poruchové. Divadlo nyní proto hledá poroucháře, který by oponu dokázal vhodným způsobem porouchat. Její původní porouchané zařízení totiž údržbář a opravář v jedné osobě v záchvatu vzteku zničil.

Když se řidič tramvaje doslechl o celém případu, řekl si: „Ještěže jsem vzorný pracovník dopravních podniků. Kdybych si svědomitě neplnil své povinnosti a podíval se do divadla, místo abych dodržel jízdní řád, dopadl bych zřejmě špatně jako onen poruchář.“

Zapomněl přitom, nebo přinejmenším nezmínil, že projel zastávku bez zastavení.

A v tom spočívá mravní ponaučení z tohoto příběhu.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.