Noc kouzelného zpívání

Halloweenský příběh psaný podle kostek do soutěže ze série Hogwarts‘ Story Cubes.

*

Noc byla překvapivě temná. Všechny tři měsíce byly skryté za mraky, ani žádná z velkých hvězd nebyla pořádně vidět. Přestože si to Arja nechtěla přiznat, trochu se bála. Opatrně naslouchala. Jakkoliv na svou kamarádku čekala, tiché kroky ji v první chvíli vyděsily.

„Arjo!“ zavolala Marma tlumeně. „Jsi tady? Jsi to ty?“

Arja si ulehčeně vydechla a vyrazila kamarádce vstříc. Po rychlém uvítání se pak obě daly na cestu vstříc svému malému dobrodružství.

Svůj cíl měly dobře rozmyšlený, jejich kroky vedly na starý hrad za městečkem. Patřil k místům, kde byla vůně vzpomínek nejintenzivnější, a taky o něm kolovaly různé legendy.

Na místě dívky uvítal klid a uzavřená, ale nezamčená brána. Zvědavost je hnala dál, a tak bez váhání branou prošly. Ve vzduchu byl nejvíc cítit strach a trochu se do něj mísila bolest. S dějinami místního hradu to nebylo překvapivé.

Děvčata postupně procházela z místnosti do místnosti, občas se někde zastavila na trochu delší dobu, na pořádné rozhlédnutí se, nasání atmosféry, zapátrání po čemkoliv zajímavém. V jedné místnosti takto objevila útlý sešit. Když ho Marma otevřela, děvčatům se ukázaly mnohé noty. Šlo zjevně o nápěvy, ale poznámky na krajích stránek dívky rozluštit nedokázaly.

Napadlo je ovšem zkusit nějaký nápěv skutečně zazpívat. Vybraly si hned ten první, malinko se rozezpívaly a pak už převáděly noty v živý zpěv. Vůně ve vzduchu se trochu měnila, objevovala se v ní spokojenost a také – snad vědění?

To nejzvláštnější však teprve přišlo. Jak se děvčata blížila konci písně, místnost začalo zalévat nové světlo. Odnikud se tu vzala hořící svíčka. Svícen, na kterém stála, měl ouško na držení, zjevně šlo o svíčku, kterou si člověk může svítit na cestu.

Děvčata, trochu vyvedená z míry, dozpívala a vrhla se zkoumat nově se objevivší předmět.

„Tyjo, co to je?“

„Kde se to tu vzalo?“

„Myslíš, že jsme to sem dostaly my tím zpěvem?“

„Asi jo, ale je to divný.“

„To teda.“

Chvilku bylo ticho.

„Půjdeme se podívat dál?“ zeptala se pak Arja.

Odpovědí jí bylo přikývnutí. Dívky si ještě vyměnily pohled, a pak se Arja chopila svícnu. S jeho světlem bylo zkoumání hned jinačí.

Světlo plamínku odhalovalo mnoho drobných zajímavostí, nejčastěji různé kresby a vzkazy. V jedné chvíli odhalilo i symbol pro muže. To dívky náramně zaujalo. Ten tu musel být ještě z doby, kdy se společnost otřásala v základech, ženy ztrácely své výjimečné postavení a muži přestávali být jen silnými pracanty. Najít takový symbol ale nebylo moc dobré znamení. Pokud ho někdo nakreslil takhle veřejně, většinou se na daném místě později strhla mela a nikdo nesliboval, že se neodrazí i do současnosti.

Arja s Marmou si vyměnily pohledy a pak se opatrně, trochu vyděšeně rozhlédly po okolí. Najednou bylo všechno mnohem děsivější. Vystouplý kámen ve zdi, stín pod stolem, vysoké okno, zombie v rohu, temná tapisérie. Moment! Dívky znovu upřely pohled na zombie, pak jednohlasně vykřikly a začaly utíkat.

Jen o chvilinku později ale zjistily, že jsou ve slepé uličce. Vyplašeně po sobě koukaly. Marma zoufale listovala notovým sešítkem ve snaze najít pomoc.

„Podívej, koukni se na tohle,“ ukazovala divoce Arje. Na stránce byla lebka a zkřížené hnáty, obvyklý symbol smrti či nebezpečí, a také sekera, tradiční symbol misionářů a pomáhajících.

Nepotřebovaly se dál domlouvat a tentokrát přeskočily i rozezpívání se. Prostě začaly hned zpívat nápěv z dané strany, sotva si daly čas se pořádně nadechnout. Ať už měly být účinky nápěvu jakékoliv, zoufalá situace si žádá zoufalá řešení.

Jak se svým zpěvem prokousávaly skrz noty, začalo se opět něco dít. Dolétlo k nim jemné zavanutí a o chvilku později se v místnosti objevil netopýr. Nejprve jim několikrát zakroužil nad hlavami a pak se vrhl přímo proti zombie.

Netopýr zřejmě dával zombie pořádně zabrat, ovšem zombie se urputně bránila. Snažila se netopýra chytit, oháněla se po něm pěstmi, a ten na ni nepřestával nalétávat. Dívky si vůbec nebyly jisté, co mají udělat, zda mají nějak zasáhnout, zda mohou nějak zasáhnout. Marma ještě jednou prolistovala sešit, ale žádnou další stránku se známým symbolem nenašla, a dívky se bály jen tak zkoušet.

Pak zombie v důsledku netopýřího útoku nacouvala do zdi. Na zem se vysypala trocha kamínků a Arja dostala nápad. Počkala, až netopýr odláká zombie o kousek dál a doběhla na to místo. Sbírala jednotlivé kamínky i větší kameny a metala jimi po zombie. V jedné chvíli se jí povedlo zombie svým útokem zcela vyvést z míry, čehož využil netopýr. Vrhl se zombie přímo na obličej, a ať už provedl cokoliv, výsledkem byla zombie bezvládně ležící na zemi. Netopýr pak opět zakroužil nad dívkami a odletěl pryč.

Arja s Marmou se na sebe vyděšeně dívaly. Chvíli se nedělo o nic víc. Jen tam stály a dívaly se na sebe. V očích měly hrůzu a viditelně v nich dozníval souboj, jehož byly svědkyněmi. Jen ten pohled. A pak se, opět bez potřeby jakéhokoliv slova domluvy, obě vrhly pryč. Běžely, občas se trochu zoufale vracely, když doběhly na místo, které nepoznávaly nebo které bylo slepou uličkou, a pak zase vyběhly dál.

Venku se zhroutily pod strom kus od hlavní brány. Hlasitě oddechovaly a snažily se nějak zpracovat, co se vlastně stalo.

„To bylo… šílený,“ vydechla Marma.

„Naprosto,“ přikývla Arja. „Jsem fakt ráda, že jsme se odtamtud dostaly, nedovedu si představit, že bychom…“ nedopověděla.

„Já taky ne. Vůbec si to nechci představovat,“ Marma se trochu třásla. „Nevím, jestli mám být ráda, že umíme zpívat a přivolaly jsme toho netopýra, nebo jestli mě má štvát, že se nám předtím jen tak povedlo přivolat ten svícen… co to vůbec je, zhmotňovat věci zpěvem,“ rozhazovala rukama, pořád vyděšená.

„No, hlavně, že je to za námi,“ zavrtěla Arja hlavou. A pak si na uklidněnou zkusila zazpívat svůj oblíbený popěvek.

Přímo před děvčaty se objevil zmrzlinový pohár.

Obě se na sebe s hrůzou podívaly. Veškerá slova jim došla.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.