30/10 1999

Halloweenský příběh psaný podle kostek do soutěže ze série Hogwarts‘ Story Cubes.

*

Je to už mnoho let zpátky, co se mi stala příhoda, nad kterou nemůžu přestat přemýšlet.

Byla neděle a já šel se svou ženou do cukrárny na zmrzlinový pohár. Slavili jsme pět let výročí svatby. Přišli jsme tam, já viděl perfektní místo vzadu v cukrárně. Šli jsme se tedy posadit a vybrat si, jaký pohár si dáme. Jelikož to místo bylo vzadu, měli jsme rozhled na celou cukrárnu, ale potíž byla v tom, že když jsem se kouknul doprava od pultu se zmrzlinou, byly tam dveře na toalety. To by nebylo nic divného, jenže ze dveří na mě ze tmy koukaly dvě červené oči. Lekl jsem se. Koukl jsem se na dveře se symbolem pro pány, ale oči byly pryč, a normálně se tam svítilo. Myslel jsem si, že jsem už viděl nereálné věci, protože jsem byl unavený nebo přepracovaný, a tak jsem to nechal být.

S manželkou jsme dojedli, zvedli se a šli k pultu zaplatit. Opustili jsme cukrárnu a vydali se vstříc našemu domu. Šli jsme pěšky, protože bydlíme jen pět minut chůze od cukrárny. Byl už večer a do toho foukal vítr. Máme na zahradě velký, starý strom, a když už jsme byli v naší ulici, uviděl jsem v koruně stromu zase ty stejné, červené oči. To už bylo na mě moc, a zeptal jsem se ženy, jestli je také vidí. Jenže odpověděla, že tam nic není a že to je únavou. Ale já je tam stále viděl. Nechal jsem to být.

Došli jsme ke dveřím, já odemkl a šli jsme se ještě koukat na film, na kterém jsme byli s manželkou na našem prvním rande. Tenkrát jsme byli na hororu jménem Zombie apokalypsa. Byl to takový vzpomínkový večer.

Když film skončil, řekli jsme si, že si půjdeme lehnout. Byl jsem se ještě v kuchyni napít a nedalo mi to, musel jsem se podívat z okna, jestli tam ty oči ještě jsou. Nebyly, jen jeden netopýr seděl na stromě. Šel jsem si tedy lehnout. Otevřel jsem dveře ložnice, došel k posteli a lehl si. Manželka už spala. Za chvíli jsem usnul.

Otevřel jsem oči, budík ukazoval 3:15 a já z obýváku zaslechl hudbu, jako by někdo zapomněl vypnout rádio. Ale my přece včera rádio nepouštěli. Vstal jsem, že půjdu rozsvítit, jenže když jsem zmáčkl vypínač, nic. Zřejmě Vypadl proud. Ještě že máme v ložnici svícen. Zapálil jsem tedy svíčku a vydal se vstříc obýváku, ze kterého se linuly strašidelné noty písně. Sešel jsem po schodech, došel jsem do obýváku. Jdu k poličce, kde hraje rádio, jenže když jsem k němu došel že ho vypnu, zjistil jsem že ani nebylo v zásuvce. Najednou přestalo hrát. To mě samozřejmě vylekalo, a tak jsem se otočil, že poběžím zpátky do ložnice a pokusím se usnout, ale když už jsem se otočil, spatřil jsem ty samé červené oči. Jenže tentokrát byly jen pár metrů ode mě. Pak už si pamatuju jen tmu.

Když jsem otevřel oči, byla tma. Pomalu jsem si sedl, a když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že nejsem u sebe doma. Vypadalo to jako hrad. Chtěl jsem dojít ke dveřím, ale mé tělo jako by zkamenělo. Nemohl jsem se hýbat. Najednou vidím ty samé červené oči jako u mě doma. Ale teď, když byly blíž, vypadaly strašidelněji. Krvavě červené, bez panenek. Prázdný výraz k tomu. Chtěl jsem křičet, ale jako bych přišel o hlas.

Najednou jsem vzlétl a plul vzduchem po hradě, kde mé tělo následovalo ty oči. Vplul jsem do nějaké místnosti. Byla tmavá, špinavá, a na zdi byla vytesaná lebka se zkříženými hnáty. Mou pozornost od lebky odvedl zvuk praskajícího ohně. Podíval bych se, jenže jsem se pořád nemohl hýbat. Zavřu oči a po minutě je otevřu.

Je rozsvíceno a já konečně vidím. Jenže v tu chvíli bych radši nic neviděl. Ležel jsem spoutaný na dřevěném stole, v puse jsem měl roubík, a když jsem se podíval před sebe, byla tam ohromná pec a v ní plápolal oheň. Najednou stůl zmizel a já byl na páse, který jel směrem k peci. V tu chvíli mi došlo, jaký je můj osud. Chtěl jsem křičet, ale kvůli roubíku to nešlo a hýbat jsem se také nemohl. Pak už jsem viděl jen oheň. Už vím, jaké je to být upečen zaživa. Pak mé oči zahalila temnota.

Prudce jsem vylítl do sedu. Mé srdce tlouklo jako splašené. Musel jsem přivřít oči, protože mi do nich pálilo ranní slunce. Vedle mé postele stála manželka.

„Vstávej, dnes máme výročí a navečer půjdem do cukrárny, jo?“ pověděla mi s úsměvem a odešla dolů na snídani.

Ale vždyť třicátého bylo včera, ne? Kouknu se do kalendáře a co nevidím. 30. října. To se mi asi jen něco zdálo, pomyslel jsem si. Vstal jsem, šel na snídani a strávil s manželkou celý den. Když jsme šli do cukrárny, bylo už šero. Hrozně jsem se těšil, protože zmrzlinu já rád, a navíc je to přece páté výročí. Na sen jsem už úplně zapomněl. Když jsme vešli, uviděl jsem prázdný stůl úplně vzadu. Byl perfektní. Sedli jsme si a když jsem se podíval doprava od pultu směrem k pánským záchodům, co jsem neviděl. Dvě velké, červené oči…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.